„To máš jedno, přece,“ pravil jsem melancholicky, „hlav ně ať už jsme nahoře.“ Ťukání sílilo a v posledním ohybu schodiště se obje vil člověk a za ním skupinka, kterou vedl. Bylo to asi sedm lidí. Všichni měli tmavé brýle a v rukou slepecké hole. Těmi holemi rytmicky ťukali do ocelové konstruk ce rozhledny. Chvíli jsem na ně tupě zíral, pak jsem zíral chvíli na manželku, pak na děti, pak jsme zírali všichni na sebe a pak na tu skupinku. Výprava slepců na roz hlednu. Pán, co skupinku vedl, zachytil můj pohled. Přišel ke mně, usmál se a povídá: „Přijde vám něco divnýho?“ Upadl jsem poněkud do rozpaků. „No, víte,“ začal jsem koktavě, „divnýho, jak to říct? Aby to nevyznělo blbě.“ S hůlkou se k nám přiťukal jeden ze skupinky nevido mých turistů. „Je vám divný, na co chodíme na rozhlednu, že jo?“ zachechtal se. Tím mne poněkud uvolnil. Usmál jsem se a povídám: „No, tak nějak.“ „Pane, a víte vy, jakej je shora úžasnej výhled?“ pravil lišácky. „No, zatím jsem nahoře nebyl,“ pravil jsem rozpačitě a nevěděl jsem, jak se tvářit, protože jsem si nebyl jist, jest li se nejedná o nějakou recesi. „Víte, pane,“ přitočil se ke mně ten slepec, „on ten vý 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183902
hled, to je stav duše, ne jenom oka. A my tam nahoře vidí me možná víc než vy.“ Rozloučil se a všichni odešli. Vylezli jsme nahoru a dívali se do kraje. A já pořád pře mýšlel o tom, jestli vidíme všechno, co se tam dá vidět…
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183902
Jak manželce ukradli auto Dneska se lidem líp žije, a tak se tu a tam i na oslavy, kam bychom nikdy autem nejeli, autem jezdí. Dřív se nejezdilo autem, abychom mohli pít, dneska často jedeme autem, abychom pít nemuseli, protože společenských akcí bývá mnoho a játra máme jenom jedna. Tímto myšlenkovým pochodem prošla jednoho odpo ledne i moje žena, když se chystala na třídní sraz někam do Kobylis. „Pojedeš na třídní pařbu autem?“ divil jsem se. „Nechce se mi jet někdy v noci tramvají z Kobylis,“ opá čila manželka. To dávalo smysl. Zase tak bezpečno v Praze v noci nebývá a druhou alternativou bylo, že bych pro ni musel někdy v noci dojet. Tak jsem raději přikývl, jako že jo. Někdy kolem desáté hodiny večerní, zrovna ve chvíli, kdy mne napadlo, v kolik hodin asi žena dorazí, zazvonil telefon. Byla to manželka. „Mně asi ukradli auto,“ zaúpěla do telefonu. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183902