Přesto jsem stáhl okýnko, vyndal z přední přihrádky telefon a držel ho v ruce, abych vypadal přesvědčivě. Jako že čekám v poroucha ném autě na odtah. „Hej, Wille Kille.“ Automaticky jsem zvedl hlavu a zareagoval na tu hloupou pře zdívku – Zabiják –, kterou mi dal někdo z první podesty. Ben Rogers se vyklonil z otevřeného okýnka svého landroveru. „Výuka probíhá v budově, magore.“ Křečovitě jsem se usmál, až mě námahou bolely tváře. „Fakt? Dík za info.“ Kretén. Po milionté mě napadlo, co se na něm a jemu podobným týpkům Lily tak líbilo. Řidič v autě za Rogersem, který čekal, až bude moct odbočit na školní parkoviště, zmáčkl klakson. Ben, otrávený mojí chabou reakcí, zastrčil hlavu zpátky, prudce dupl na plyn, až mu zaječely pneumatiky, a vjel na parkoviště. „Bože, tohle na něm šíleně nesnáším.“ Když mi zničehonic za zněl u ucha Alonin hlas, leknutím jsem nadskočil. „Kdo si myslí, že je, mistr hazardu? Johnnymu Knoxvillovi nesahá ani po kotníky.“ Otočil jsem hlavu a zjistil, že Alona sedí na sedadle vedle mě. Natáhla paže nad hlavu a dlouze zívla, jako by jí připadal její náhlý, nečekaný příchod naprosto normální. „Co tady děláš?“ zeptal jsem se. „Umřela jsi tamhle.“ Ukázal jsem prstem na ulici. Spustila paže dolů a naštvaně se na mě podívala. „Díky za upo zornění. Jak to mám vědět? Včera jsem několikrát zmizela a vždyc ky jsem se probrala u tebe v pokoji. Děs běs.“ Obrátila oči nahoru. „Musela jsem pořád někam chodit. Navíc chrápeš.“ Vytřeštil jsem na ni oči. „Co to plácáš?“ Ignorovala mě. „Co tady vlastně děláš ty?“ zeptala se podezíra vě. „Myslela jsem si, že už budeš zavřenej někde v blázinci.“ Nadechl jsem se, a než jsem odpověděl, napočítal jsem do pěti. Tohle bylo pro Alonu typické. Nechtěla se chovat urážlivě a… vlastně jo, chtěla. „Pomohla jsi mi, tak jsem ti za to přišel poděko vat,“ ucedil jsem skrz zaaté zuby. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183900
Zamračila se. „Tím myslíš, jak jsem vyděsila rozumbradu?“ Zmateně jsem povytáhl obočí, takže zkrabatila čelo, podepřela si bradu rukou, dvěma prsty si poklepávala těsně pod spodním rtem a v předstíraném zamyšlení přikyvovala. Její inteligence mě znovu překvapila, a tak jsem jen zavrtěl hla vou a nejistě se usmál. „Jo, přesně tohle.“ Alona přikývla. „Tenhle cvokař byl jeden z nejhorších, jakýho jsem kdy viděla.“ Ušklíbl jsem se. „Našli jsme ten dopis a kus jeho knížky. Necha la jsi to tam pro nás?“ „Je to hajzl.“ Pokrčila rameny. „Napadlo mě, že by vás to mohlo zajímat.“ „Díky,“ zamumlal jsem ostražitě. Takže mi fakt prokázala las kavost? Možná není až tak špatná, jak mi připadala. Možná. Zhluboka si povzdechla. „Jo, rádo se stalo.“ Sklonila hlavu, po hodlně se uvelebila na sedadle a natáhla před sebe dlouhé nohy. Odkašlal jsem si a snažil se od nich odtrhnout oči. Co chcete slyšet? Jsem posedlý nohama. „Děje se něco?“ „Kromě toho, co je jasný na první pohled?“ Zvedla ruce do vzdu chu. „Já nevím. Myslela jsem si, že jsem to včera pochopila.“ „Cos pochopila?“ „Posmrtnej život. Co mám udělat, abych… mohla jít dál, najít světlo a tak.“ Teatrálně zamávala rukama. „A to je?“ Jestli přišla na způsob, jak se odtud dostat, můžu se jít se svým plánem bodnout. Ztratím pro ni cenu a Alona Dareová laskavosti neprokazuje. Aspoň až do dneška by mě to nenapadlo. Zaječel klakson a Alona automaticky zvedla hlavu, usmála se a zvedla ruku, aby zamávala… Teprve pak si uvědomila, že ji ni kdo nevidí. Úsměv jí zmizel z tváře a ruka jí klesla zpátky do klína. „Sakra,“ zaklela. „Cos pochopila?“ opakoval jsem a připomněl si, že musím být trpělivý. Otočila se ke mně a dala si jednu nohu pod sebe. „Víš, pře mejšlela jsem o tom, cos říkal, a…“ Zarazila se a zkrabatila čelo. „Ne bojíš se, co si lidi budou myslet, až tě uvidí, jak si tady něco mumláš?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183900
„Ve skutečnosti –“ Zvedla ruku. „Počkej, to je fuk. Stejně si už myslí, že seš cvok. To, že si povídáš pro sebe, je asi jedna z těch normálnějších věcí, který děláš.“ Zaal jsem zuby a zvedl telefon, který jsem držel v ruce. „Handsfree.“ Alona vytáhla udiveně obočí. „Ty máš na tý svý vykopávce handsfree?“ „Ne, ale oni –,“ ukázal jsem na lidi v autech, kteří čekali na stop ce, až budou moct odbočit, „– to neví.“ Mobilní telefony s handsfree, nebo ještě líp s bluetooth, jsou zatím nejlepší vychytávkou, když potřebujete zamaskovat rozhovor s někým, koho nikdo jiný nevidí. Potkávat lidi, kteří mluví jakoby do vzduchu, je tak běžné, že jsem usoudil, že v polovině případů nikoho ani nenapadne hledat tele fon. Navíc mi to ušetřilo námahu vymýšlet míň uvěřitelnou lež. Když mě přitom někdy v šesté třídě máma přistihla, řekl jsme jí, že se učím text divadelní role. Táta věděl své, ale ona se mě skoro celý školní rok ptala, kdy bude premiéra a jestli bych jí mohl koupit vstupenku. „Aha.“ Alona o tom chvilku přemýšlela. „Fakt chytrý.“ Spolkl jsem sarkastickou odpově. Prozatím jsem Alonu potře boval a nechtěl jsem ji od sebe odehnat. „Tak cos vymyslela, že máš udělat?“ „Jo, tohle.“ Okamžitě ožila. „Uvažovala jsem o tom, cos říkal, o vyřešení svých problémů a odchodu do říše přízraků.“ Zvolený termín zdůraznila a vrhla na mě varovný pohled. Zvedl jsem ruce v gestu: já nic, já muzikant. Jestli nechce, abych o ní mluvil jako o duchovi, fajn. Ale stejně je duch. „Jenže to moc nefungovalo. Snažila jsem se komunikovat. Víš, dávat najevo svoji přítomnost, shazovat věci…“ Úžasem mi spadla čelist. „Snažila ses strašit lidi?“ „Ne, snažila jsem se komunikovat. Já za to nemůžu, že se vyděsili. Kromě toho, bylo jich jen pár a všichni si to zasloužili,“ řekla ne ochotně. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183900