Když míjeli schovaného Jakea, Cassie upřeně hleděla na dveře, aby ho neprozradila. Sir Alric otevřel dveře a zavedl Cassie dovnitř. Světlo bylo ztlumené, ale místnost vypadala stejně elegantně jako zbytek akademie. Zapůsobila na ni tma vě červenými koženými křesly, barokními lampami, propracovaným obložením a barevnými obrazy. Za hlédla i lidi, které zná: Kateřinu, Keiko, ruskou matu rantku, která s ní chodí na šerm. Byli tu i jiní z krás ných Vyvolených, ale Ranjit ne. A na vysoké zlacené židli seděla Alice se stříbrným pohárkem v ruce, celá ztuhlá a omráčená. „Keiko.“ Hlas sira Alrica byl klidný, ale zněla v něm ledová hrozba. Japonka se otočila a její tvář byla bledší než jindy. „Co tu dělá Alice?“ „Ona… to je, já…“ „Spolubydlící,“ zasyčel, „je třeba respektovat.“ „Já jsem jen…“ „A o veškerých nočních schůzkách byste mě měli informovat, není to tak?“ Pokorně odpověděla: „Samozřejmě, sire Alricu. Omlouvám se.“ Cassie sice Keiko neměla ráda, ale zdálo se jí, že re akce sira Alrica na tenhle večírek je dost přehnaná. Prsty, kterými ji držel za paži, byly jako z ocele. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183896
„Kateřino,“ pokračoval sametovým hlasem. „Ukliď te tu. Až se za deset minut vrátím, budete všichni pryč. Aspoň vy byste měla být rozumná. Keiko, vy pojďte s námi, prosím. Cassie se ztratila. Ukážete jí, jak se do stat zpátky.“ Keiko vstala ze sedadla vedle Alice, podívala se na Cassie pohledem plným naprostého odporu, který roz tál do úsměvu pro sira Alrica. „Samozřejmě.“ Cassie čekala, že ji sir Alric nechá na milost Keiko, ale vyšel ven s nimi a zavřel dveře. Cassie se kradmo podívala do výklenku, kde se schovával Jake. Byl prázd ný. Jakeovi se asi podařilo utéct, když byli uvnitř. „Cassie, počkejte na nás prosím na konci chodby. Keiko, vy tu ještě chvilku zůstaňte.“ Keiko se s jedovatým pohledem směrem ke Casie zastavila. Cassie poodešla. Cítila se trapně a bylo jí Kei ko trochu líto. Sir Alric si možná neuvědomil, jak dobrý má Cassie sluch, vytrénovaný ze špehování Jilly Beatonové. Byla si jistá, že nechtěl, aby zaslechla, jak Keiko deset metrů od ní hubuje. Jeho hlas byl měkký, ale vražedný. „Vodit je sem je zakázáno!“ „Já vím, sire Alricu, ale…“ „Toto je moje poslední varování, Keiko. To, že jste dostali přidělené spolubydlící, má svůj dobrý důvod. Rozumíte mi?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183896
„Ano, sire Alricu. Rozumím.“ Bez dalšího slova se otočil na patě a kráčel směrem ke Cassie. Keiko cupitala za ním. „Odpusťte mi, že jsem se s vámi neseznámil dřív, Cassie.“ Hlas sira Alrica už nebyl rozzuřený a chladný. Připadal jí dokonce milý. Melodický jako hudba. „Neu stále mě zaměstnávají administrativní záležitosti.“ „To nic. Stejně jste tisíckrát lepší než Jilly Beatono vá.“ Zrudla. „Myslím u nás v Cranlake Crescentu.“ Keiko za nimi byla potichu, ale Cassie cítila, jak na ni jako dehet odkapává její pohrdání. „Jistě,“ řekl sir Alric po dlouhé pauze. „Nejspíše tu zažíváte silný kulturní šok, ale myslím, že sem moc dobře zapadnete. Slyším o vás hezké věci od učitelů i Vyvolených. Těší nás, že jste s námi na akademii, Cassie.“ „Ehm,“ zamumlala nejistě, „to je skvělé. Děkuju.“ „Jste tu spokojená?“ Otočil hlavu a ona cítila, že by k němu měla vzhléd nout. Vážně úžasný muž. Táhne mu určitě na šedesát, ale pořád vypadá dobře a jeho charisma člověka srazí ze židle. Usmála se. „Ano. Je to tu… báječné. Samozřejmě že se mi tu líbí.“ Uvědomila si, že je to úplná pravda. „Dobře. To je dobře.“ Přikývl. „Netrápí vás tu něco? Nějaké… starosti?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183896