valy určité hrubosti, ve skutečnosti to byl moc hodný člověk. I s Vojtou mluvil hezky, když mu říkal, co všechno má ráno udělat. Sourozenci byli rozpačití, jestli si mohou jenom tak vzít tolik jídla. Nakonec se potajmu domluvili a Kryštof došel pro pár potravinových lístků, které Vojtovu tatínkovi podal. „A to je jako co?“ podivil se však on. „Přece potravinové lístky,“ koktal rozpačitě Kryštof. Vojtův tatínek se zasmál: „Ale nech toho. Co bych to byl za hospodáře, kdybych potřeboval nějaký lístky, ne? Tady si na lístky nehrajeme. Kupte si za ně zmrzlinu v cukrárně, až se vypravíte do města. Hlavně když trochu pomůžete Vojtovi, až zítra odjedu. Viď, Vojto.“ V sourozencích hrklo. Nejenže podvedou rodiče a ošidí Samuela. Ještě i zklamou tohohle hodného pána, když tady nechají Vojtu jenom se Samem. „A vy budete pryč dlouho?“ snažila se vyzvědět Kristýna. „No, dlouho ne, děvče. Tak tři čtyři dny. Žena mi utekla na Slovensko – jí se tady nelíbilo. Ale měla smůlu – ten její ji nechal i s malým děckem. Přivezu jí králíky a nějaký vejce, aby měla pro dcerku, když je teď všude nedostatek.“ „A náš tatínek ví, že budete pryč? Vy jste mu to říkal?“ „No, neříkal jsem mu to, děvče. Vypadal, že má i tak dost starostí. Měl jsem mu to říct, aby mu jedna přibyla, děvče?“ Vojtovu tatínkovi se v očích šibalsky zajiskřilo: „Ale tobě jde o něco jinýho. Co tady ze mě taháš rozumy? Já do tebe, holka, vidim.“ A naoko zahrozil prstem. Kristýna cítila, jak se jí do tváře valí horkost. Hned se ale ovládla – přece jen byla dobrá herečka. „Jsem jenom zvědavá. To se nesmí?“ Samuel těžce nesl, že je řeč o něčem, čemu nerozumí. Když tady byl naposledy (vlastně tu byl jen několik hodin), měl Vojtu sám pro sebe. Myslel si, že tentokrát bude mít pro sebe úplně všechny: Vojtu, Kristýnu, Kryštofa, Emu. K tomu králíčky a slepičky. Místo toho si ostatní povídali a jeho si nevšímali. I předtím u rybníka: Kryštof se s Vojtou předháněl, kdo skočí výš a dál, a s ním si nikdo nehrál. Zastesklo se mu po mamince a tatínkovi.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183892
Večer s Vojtou obešli hospodářství. Obdivovali, jak se o všechno umí postarat, záviděli mu, že má tolik zvířecích kamarádů, a zároveň jim ho bylo trochu líto, když si uvědomili, kolik má už ve svém věku povinností a že nepůjde ani na střední školu. Jedno jim v této chvíli bylo jasné: že totiž mírnou, skromnou a dobráckou povahu má po svém tatínkovi. Dokonce se cítili hloupě, když se před ním hádali nebo dohadovali, protože Vojta v takových chvílích zůstával mlčky stranou a nebylo vůbec jasné, co si myslí. Emě však tahle jeho povaha vyhovovala. Nejdůležitější pro ni byla jistota, že by Vojta neudělal nic ošklivého či zlého. Naopak Kristýnu Vojta nudil. Vždyť s ním nebylo o čem mluvit a v jeho hubené a trochu šišaté tváři se za celou dobu neobjevil ani náznak úsměvu nebo rozpustilosti. Dokonce i když s Kryštofem skákali z hráze, Kryštof doslova řičel blahem a z vody se vynořoval s hlasitým jásotem, zatímco Vojta zůstával klidný a vážný. Kristýnu ostatně nudilo celé tohle hospodářství.
99
Když se ocitli zpátky v kuchyni, na Samuela padla nezvladatelná únava. Bylo toho za celý den tolik: rozloučení s rodiči, namáhavá cesta, shledání s Vojtou, koupání… Najednou už ani nedokázal vyjít nahoru do podkroví. Kryštof s Kristýnou ho museli podepřít, nahoře ho Kryštof zvedl a donesl na slaměnou matraci. To už měl Samuel zavřené oči a zdálo se mu, že se vznáší, i když Kryštofovy kostnaté ruce ho trochu tlačily v podpaží, než se konečně ocitl v nejpříjemnější ze všech poloh, ležící, mírně schoulený. Jako z veliké dálky ještě zaslechl Kristýnu, jak říká: „To ho ani nebudeme svlíkat?“ A Emu, jak jí odpovídá: „Necháme ho spát.“ A Kryštofa, jak k tomu dodává: „Já bych ho přece jenom svlíkl. Aspoň ponožky a tepláky.“ Načež Samuel ucítil nepříjemné tahání a mačkání; maminka by to uměla mnohem lépe.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183892
tráveně sebou škubl a překulil se na druhý bok. „Vždyť O jsem vám to říkala,“ zaslechl ještě Emu. „Nechte ho spát.“ Kryštof rozsvítil. Žárovka byla tak slabá, že podkrovní místnost jako by světlem jen zašpinila. Samuel hluboce oddechoval, přitisknutý k Hnědáčkovi, a tahle jeho dětská uvolněnost probudila ve všech ochranitelskou něhu. Zvláště když měli právě teď jednat o tom, jak ho opustí.
Hlavně Kristýna se tu cítila jako na trní. Neodjeli přece od rodičů, aby trávili prázdniny v chlívku. Mají důležitější cíl: nastolit spravedlnost, na kterou se dospělí vykašlali. Spravedlnost, která nezná nějaké ty tlusté čáry, nebo jak to říkají. Spravedlnost, v níž je každý špatný čin po zásluze potrestán. Zdálo se jí dokonce, že se ocitli na tom nejpitomějším místě, na jakém se mohli ocitnout. V zatuchlé podkrovní místnosti plné prachu, kam nedosahoval mobilní signál, natož internet. Zatímco někde ve městech mezitím dál spí nešťastní rodiče nešťastných dětí, rodiče, které dala tahle zatracená vláda odvézt do nemocnic, jako se svážejí věci do skladiště. Zatímco odporní, zlí lidé, kteří udělali tu neuvěřitelnou věc, že využili spánku rodičů, si v klidu žijí. Kristýnin vzdor a touha po odplatě povzbudily Kryštofa: „To je jasný, že to tak nenecháme. Podívejte, co tady mám!“ sáhl do kapsy a vytáhl kartičku, na kterou mezitím už skoro zapomněl. Holky protáhly obličej: „Odplata žíznivých miminek? Kojenecká linka nouze? Copak jsme malý děti? Čeho chceš tímhle dosáhnout?“ „Náhodou mi to dal Radim z předsednictva parlamentu. A na jejich stránkách jsou fotky a popisy zločinců.“ „A ty jsi na tu linku zkusil volat?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183892