hněv bohů
Vylíčila jsem jim nejkratší možnou verzi – proč jsem odešla z Londýna, jak egyptští bohové utekli do světa, jak jsem objevila svůj původ rodu mágů. Řekla jsem jim o našem boji se Sutechem, o oživení Apopa a o šíleném plánu probudit boha Rea. Minuly dvě stanice, ale tak jsem se do toho vyprávění zabrala, že jsem ztratila pojem o čase. Když jsem skončila, Liz a Emma se na sebe podívaly. Určitě uvažovaly o tom, jak mi jemně naznačit, že jsem se zcvokla. „Já vím, že to vypadá neskutečně,“ povzdechla jsem si, „ale –“ „Sadie, my ti věříme,“ přerušila mě Emma. Zamrkala jsem. „Fakt?“ „Jasně.“ Liz byla rudá jako po jízdě na horské dráze. „Nikdy jsem tě neslyšela mluvit o něčem tak vážně. Ty – ty ses změnila.“ „Jsem te prostě mág a… nechce se mi věřit, jak pitomě to zní.“ „Nejde jenom o to.“ Emma si prohlížela můj obličej, jako by se proměnil na něco dost strašidelného. „Vypadáš starší. Dospělejší.“ Zněl v tom smutek a já si uvědomila, že jsme se sobě navzájem vzdálily. Jako bychom stály na opačných stranách rostoucí propasti. Netěšilo mě to, ale věděla jsem, že ta trhlina je už moc široká na to, abych ji přeskočila nazpátek. „Ten tvůj kluk je parádní,“ dodala Liz, asi aby mě rozveselila. „To není můj…,“ zarazila jsem se. Tahle hádka s Liz se nedala vyhrát. Kromě toho jsem byla z toho zatraceného šakala Anupa tak popletená, že jsem nevěděla, kde začít. Vlak zpomalil. Uviděla jsem nápisy stanice Waterloo. „Ach, bože,“ vyjekla jsem. „Chtěla jsem vystoupit na Londýnském mostě. Potřebuju most.“ „Nemůžeme se vrátit?“ zeptala se Liz. Na tu otázku nám odpověděl řev z tunelu za námi. Ohlédla jsem se a uviděla obrovskou postavu s lesklým stříbrným kožichem, jak skáče mezi kolejemi. Dotkla se napájecí kolejnice, z níž vylétly jiskry, ale paviání bůh nezdolně postupoval dál. Vlak začal brzdit a Babi nás doháněl. „Vrátit se nemůžeme,“ řekla jsem. „Musíme se dostat na most Waterloo.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183890
SADIE
„To je půl míle od stanice!“ namítla Liz. „Co když nás dožene?“ Zahrabala jsem v batohu a vytáhla novou hůl. Okamžitě vyrostla do plné velikosti a vršek s vyřezanou lví hlavou zazářil zlatým světlem. „Tak budeme muset bojovat.“ Mám popisovat stanici Waterloo, jak vypadala předtím, nebo potom, co jsme ji zničili? Hlavní hala byla veliká. Měla leštěnou mramorovou podlahu, spoustu obchodů a stánků a strop z trámů a skla tak vysoko, že by uvnitř mohla pohodlně poletovat helikoptéra. Davy lidí proudily dovnitř a ven, míchaly se, dělily se a občas se srážely, jak mířily k různým eskalátorům a nástupištím. Když jsem byla malá, dost mě tahle stanice děsila. Měla jsem strach z obřích viktoriánských hodin u stropu, že spadnou a rozmačkají mě. Hlášení mi připadala strašně hlasitá. (Nejradši jsem nejhlasitější široko daleko sama.) Shluky lidí postávajících pod tabulemi odjezdů a vyhlížejících vlaky mi připomínaly scénu z nějakého filmu o zombících – jasně, jako malá jsem na takové věci neměla koukat, ale vždycky jsem byla o trochu před ostat ními. Zkrátka, upalovaly jsme s kamarádkami touhle stanicí, postupovaly k nejbližšímu východu, když se schodiště za námi rozletělo na kusy. Davy se rozutekly a z trosek vylezl Babi. Byznysmeni ječeli, pouštěli kufříky a utíkali jako o život. Liz, Emma a já jsme se přitiskly k novinovému stánku, aby nás neušlapal dav splašených italsky ječících turistů. Babi zavyl. Kožich měl po tom běhu tunely umouněný od sazí. Dědova vesta mu na ruce visela v cárech, ale brýle mu nějakým zázrakem zůstaly na čele. Začenichal, nejspíš se snažil zachytit mou stopu. Pak nám nad hlavou přejel temný stín. „Kampak to jdeš, Sadie Kaneová?“ zaskřehotala Nechbet. Prolétla terminálem a vrhla se dolů na už tak dost vyděšené lidi. „Myslíš, že kdo uteče, ten vyhraje? Nejsi nás hodna!“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183890
hněv bohů
Stanicí zaznělo klidné oznámení hlasatele: „Vlak do Basing stoke s odjezdem v 8:02 přijede na nástupiště číslo tři.“ „GRRRR!“ Babi smetl bronzovou sochu nějakého slavného chlapíka a urazil mu hlavu. Rozběhl se k němu policista s pistolí. Než jsem stačila křiknout, aby to nedělal, vypálil. Liz a Emma vyjekly. Střela se odrazila od Babiho kožichu, jako by byl z titanu, a roztříštila štít McDonaldu o kousek dál. Policista na místě omdlel. Nikdy jsem neviděla, že by tolik lidí zmizelo ze stanice tak rychle. Uvažovala jsem, že poběžíme za nimi, ale napadlo mě, že to bude nebezpečné. Nemohla jsem dopustit, aby ti šílení bohové pobili hromadu nevinných lidí jenom proto, že jsem mezi nimi. A kdybychom se přidaly ke všeobecnému úprku, ještě v té davové mánii uvízneme nebo nás lidi rozmačkají. „Koukej, Sadie!“ ukázala Liz a Emma vyjekla. Nechbet vylétla k trámům na stropě a usadila se tam mezi holuby. Vztekle na nás shlížela a křičela na Babiho: „Tady je, můj drahý! Tady!“ „Mohla by držet zobák,“ podotkla jsem. „Eset se zbláznila, že si tě vybrala!“ ječela Nechbet. „Nakrmím se tvými vnitřnostmi!“ „GRRRR!“ souhlasil Babi od srdce. „Vlak do Brightonu s odjezdem v 8:14 bude opožděn,“ oznámil rozhlas. „Omlouváme se za potíže.“ Babi nás uviděl. V očích mu zahořel primitivní vztek, ale poznala jsem v tom výrazu i něco z dědy. To, jak svraštil obočí a vysunul bradu – stejně jako děda, když se naštval na telku a ječel na ragbi sty. Jakmile jsem ten výraz uviděla u paviáního boha, málem jsem zpanikařila. Nemínila jsem tady umřít. A nemínila jsem dopustit, aby ti dva protivní bohové ublížili mým přátelům nebo zničili babičku s dědou. Babi se vlekl k nám. Te, když nás našel, se zabíjením nepospíchal. Zvedl hlavu a zhluboka zaštěkal na obě strany, jako by svolával kamarády k večeři. Emma mi zabořila prsty do ruky. Liz zaskuhrala: „Sadie…?“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183890