19. „Už to nebudeš jíst?“ Zachary obrátil oči v sloup. „Ne, Tane. Vezmi si, co chceš.“ Podal mladíkovi svoji snídani, kterou si koupil naproti půjčovně automobilů na londýnském letišti Heathrow. Už mu bylo špatně ze sendvičů s mdlou okurkou, které chutnaly leda tak po majonéze. Bomby ve věžácích – pro mě za mě, pomyslel si Zachary, ale když nás šéf pošle na druhou stranu zeměkoule, dostanu akorát žaludeční vředy. A pokud po mně Tan už konečně nepřestane dojídat zbytky, bude ten vřed velký jako kopací míč. „Chutná ti?“ zeptal se až přehnaně přátelsky Tana. Jeho parťákovi rozšířil úsměv plný majonézy ústa od ucha k uchu. Celníci na letišti považovali Tana kvůli jeho odřeninám a náplastem v obličeji za boxera lehké váhy. Zachary sáhl po zaměřovacím dalekohledu a zíral na druhou stranu ulice. Řadový domek tam tiše stál. Ani v sousedství nikdo nebyl. Žádný děda, který vynáší smetí, žádná hospodyňka, která míří se psem na procházku. Perfektní. „Máme se hned zeptat?“ zajímal se Tan s plnou pusou a z brady si setřel majonézu. Zachary s dalekohledem na oku přikývl. „Zabarikádujeme je doma, v nejhorším případě je vezmeme do tovární haly, kterou jsme viděli z hlavní silnice. Možná najdeme nějakou informaci o pacientovi číslo 5.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183888
Vzal si revolver, který v Ottawě propašoval přes celní zónu ve sportovní tašce rozložený do posledního šroubečku. Už před cestou si promyslel pár dobrých skrýší pro jednotlivé díly, aby je celníci na rentgenech nenašli. Trpělivě sledoval okna domu. Všude vládla tma. Podíval se na hodinky. „Teprve sedm deset. Dobře. Všichni ještě spí. Máš lepenku?“ Tan přikývl a vylovil ji z přihrádky. Přibalil i starý hadr, jako roubík. Oni už Iana a Olivii Boroughsovy obměkčí. Ale tentokrát bude Zachary dávat pozor, aby to mladík zase nepřehnal. Klidně se může stát, že oba budou muset vzít do Jižní Ameriky. Tak jako tak jsou matka se synem jediní rodinní příslušníci, které pacient číslo 5, tedy Harvey Boroughs, ještě měl. Zachary zatím neměl zdání, jak je má přepravit do Buenos Aires, ale kdyby na to opravdu přišlo, určitě už něco vymyslí. Tak jako vždycky. Zachary šťouchl Tana, který si bezmyšlenkovitě hrál s lepenkou. „Copak to je?“ zakňučel a ukázal na druhou stranu ulice. Dva šestnácti- nebo sedmnáctiletí kluci se plížili pod kuchyňským oknem řadového domku a hnali se k harleji. Oba měli batohy, na sobě bundy a očividně problémy se zapalováním. „Dej mi tu fotku,“ požádal Zachary parťáka, který si právě cpal do pusy bonbon. Tan mu ulepenýma rukama obrázek podal. Krátký pohled na kopii dokladu, kterou jim odfaxoval jejich zaměstnavatel do kopírovacího centra na Heathrow, mu stačil. Byl to Ian Boroughs. Chlapec, na kterého je jejich šéf nasadil. „On krade vlastní motorku?“ zamumlal nevěřícně Tan. „Určitě je to mašina jeho táty.“ Zachary se musel usmát. I on jednou ukradl tátovi auto a pak vjel namol opilý do sousedovy 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183888
stodoly. Nedokázal říct, co bylo horší: nehoda, při níž si zlomil ruku, nebo výprask, jímž ho jeho starý pán „obdaroval“. Dám ti lekci, řekl vždycky otec a sundal si pásek. „Jedou! Jedou pryč!“ „Já to vidím, vidím to.“ Zachary v panice otočil klíčkem. „Postarej se o matku. Zeptej se jí. Já dohoním kluka.“ Tan otevřel dveře a sáhl po revolveru, ale Zachary zakroutil odmítavě hlavou. „Počkej s tím na mě. A dej se dohromady, jasný?“ Tan ještě ani nevystoupil, když harlej zařval. Viděli, jak kluci zrychlují a řítí se úzkou ulicí. S nadávkami sešlápl Zachary plynový pedál pronajatého auta, až pneumatiky zahvízdaly, a vyrazil za nimi. Tan zůstal stát na kraji silnice a usmíval se. Ian by nejradši rozpřáhl ruce a užíval si celým tělem vítr z jízdy. I když už po pár kilometrech cítil všechny svaly, byl to grandiózní pocit. Už rok a půl jezdil na mopedu a párkrát se projel na mašině starších kamarádů. Tohle ale všechno překonávalo. Prostoupil jej povznášející pocit svobody, který odvál strach z budoucnosti a na pár vteřin mu dal zapomenout na smutek ze ztráty Zera. Ian cítil, jak se na něj Bpm přitiskl, a slyšel ho blábolit něco o Londýně, ale on už byl mnohem dál. V myšlenkách již neseděl na harleji. Plachtil ve větru a najednou měl naději, že skutečně najde příčinu svých vidin i Zerovy smrti. Chytím je. Zničím je. Opětovně jím projel silný pocit pomsty, který se smísil s radostí, že začne nová etapa jeho života. Že se konečně dozví víc 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183888