křídla Krásných mrtvých – Hunterův způsob, kterým mě vždycky varoval, abych byla co nejvíc obezřetná. „Předpokládám, že jste se s šerifem Korsem vrátili s prázdnýma rukama.“ Jardine na mě upřeně pohlédl. „Tak nějak. Z nějakýho důvodu jsme se po návratu necítili moc dobře. Ale tam nahoře je opravdu krásně.“ „Mám to tam ráda,“ přiznala jsem. Jardine věděl, že na hřeben často jezdím, takže jsem nic nevyzradila. Zatím žádná křídla, takže jsem si asi vedla dobře. „Nechceme s Laurou, aby tam Darina jezdila,“ vložil se do toho Jim. „Je to moc daleko od města. A říkají, že tam straší.“ „Kdo? Kdo to říká?“ zasmála jsem se. „Žádná strašidla jsme tam neviděli.“ Zdálo se, že se mnou Jardine souhlasí, díkybohu. „Je tam hodně větrno – zvláštní počasí. A když se necháte, ty příběhy vám popletou hlavu.“ „Ne tu moji,“ řekla jsem rozhodně. „Víte, nejsou to jen povídačky,“ pokračoval Jim, držel se tématu jako pes kosti. „Máme obavy, jestli tam nejsou squatteři – nějaké nekalé existence.“ Vrhla jsem na něho zuřivý pohled. Pusť to téma! „Nejsou tam strašidla ani squatteři,“ ujistil ho Jardine. „Pár lidí jsme našli v kempu u Státního mostu a u Andělské skály pár turistů.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183885
„Už seš klidnej?“ zeptala jsem se Jima. „Ale souhlasím s vaším otcem – je to místo, které bych nedoporučil žádnému ze svých dětí k výletu,“ dodal zástupce šerifa. Díky, Henry! „Je to daleko od civilizace, jak říkáš, Jime. A stra šidla, nestrašidla, je to tam trochu děsivý. Žádné stopy po případných obyvatelích jsme tam sice nenašli, ale myslíme si, že jsme slyšeli bouchat ve větru vrata, možná i nějaký hlasy…“ „Co jsem ti říkal?“ nafoukl se Jim. „Přísahali bychom, že jsme něco slyšeli,“ prohlásil Jardine. Celou dobu ze mě nespustil oči. „Počítám, že se tam Danny bude chtít zase brzo vypravit.“ Ztěžka jsem polkla, mlčela jsem. Huntere, poslou cháte to? „Co si myslíte, Darino? Měl by se tam znovu rozjet?“ „To nedokážu posoudit.“ „Vy jste tam nikdy neslyšela žádné hlasy? Ani bouchat dveře? Nic podobnýho?“ „Nic.“ „Nenarazila jste v té barabizně schované v údolí na žádné táborníky nebo lovce?“ „Ne.“ Jardine krátce přikývl a obrátil se k Jimovi. „Můžu ti něco poradit? Řekni Darině, aby se držela od toho místa 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183885
dál – aspoň do tý doby, než to tam Danny s lidma z Národního lesa pořádně prohledají.“ „Rozumím,“ řekl Jim. Tak to stačilo. Otočila jsem se k nim zády a zamířila ke svému autu. Ti chlapi si myslí, že mají právo omezovat svobodu mého pohybu. Copak nevědí, kolik je mi let, proboha? * * * Všechno špatný je k něčemu dobrý. Nikdy bych nezamíři la k nákupnímu centru, kdybych se nechtěla vyhnout roz hovoru s Laurou a Jimem, který by probíhal asi takhle: Jim: Darino, poslechni, co ti radí Henry Jardine – ne jezdi do Foxtonu! Laura: Slyšíš, Darino? Jim: Odpověz matce, když se tě na něco ptá. Laura: Nejezdi do toho Foxtonu, prosím! Jim: Nebo ti odebereme klíče od auta a budeš mít do mácí vězení. Vlastně by to ani nebyl rozhovor, spíš rozkazy a zá kazy, které by mi vřískali do ucha. Tak jsem kroužila po parkovišti před nákupním střediskem, abych jim dala čas vychladnout po Jimově rozhovoru s Jardinem. A měla jsem štěstí: podruhé jsem narazila na Jacoba Millera. Spatřila jsem ho z dálky, jak usedá na zadní sedadlo starého černého chevy. Nevšiml si mě a řidič se rozjel 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183885