První zvuk vystřídal nějaký další. Temný, naléhavý, ne tak mohutný, ale dotěrnější… och… ej… au… Jonathan ucítil, že se jeho trup pohnul, ale každopádně se to stalo bez jeho přičinění. Začal si klást otázku, kde to proboha vlastně je. …prob… te… se… Pomalu a s vynaložením obrovského úsilí otevřel oči. V prvním okamžiku neviděl vůbec nic, jenom rozmazané světlejší a tmavší skvrny. Jonathanovi připadalo, že se před ním výhrůžně tyčí obludný stín – černá hmota obklopená podivnou světelnou aurou. Pouliční lampa… proběhlo mu myslí, ale to slovo překvapivě nevyvolalo v Jonathanově hlavě vůbec žádný obraz a zůstalo v ní trčet poněkud bez souvislostí. Stín napřáhl ruku a zdálo se, že se ho dotkl. Teprve teď si Jonathan uvědomil tlak na svém pravém rameni. Konečně dával ten zvláštní pohyb jeho trupu nějaký smysl. Nějaký člověk – podle všeho muž – ho chytil za rameno a jemně, ale vytrvale s ním třásl. …Probuďte se… „Nechte mě být! Jsem vzhůru,“ chtěl odpovědět Jonathan, ale přes jeho rty přešlo jen pár neartikulovaných zvuků. Pokusil se napřímit. V tu chvíli se svět pod jeho tělem někam propadl a z jeho zorného pole vyjely všechny obrysy, ve kterých se jeho zjasňující se pohled začínal pozvolna orientovat. Na okamžik viděl všechno dvojitě a zvedl se mu z toho žaludek. Před očima mu poskakovaly mžitky, jako by se dlouho upřeně díval do nějakého světelného zdroje. Otočil se na bok, žaludkem mu projela křeč a Jonathan vyzvracel na kamenný podklad, na kterém ležel, zbytky své večeře. Nad sebou zaslechl tlumené zaklení. Ten muž – Jonathan si už byl jistý, že to je muž, protože zápach 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183881
tabáku a mokré kůže vycházel z něj – kolem něj prošel a o trochu se zmenšil. Schodiště… došlo Jonathanovi. Ve tmě klopýtl o nějakou překážku a upadl. Muselo to být schodiště vedoucí do sklepa jednoho z domů. Znovu se pokusil zorientovat, ale okolní svět jako by se opět vymkl z kloubů a zatočila se mu hlava. Otřes mozku, pomyslel si Jonathan. Panebože, co teď…? Vzápětí napůl překvapeně a napůl bolestí zasykl. Do podpaží se mu nasunuly dvě silné paže a zdvihly ho. „Jen klid, můj pane,“ uslyšel chraplavý mužský hlas, ze kterého zazníval lehký cocknejský přízvuk. „Chci vám pomoct.“ Cizincovy snahy však Jonathanovu situaci jen zhoršovaly. Sotva ho ten muž, který, jak se zdálo, měl na sobě dlouhý umaštěný drožkářský kabát, uvedl do svislé polohy, znovu se mu svět zhroutil. Kamenný chodník pod Jonathanovýma nohama se roztřásl, stejně jako fasády domů po levé i pravé straně. Jako kdyby někdo vhodil do klidného rybníka reality hrst kamení a na jeho hladině se vytvořila, jedno přes druhé, rozvlněná kola. V místech, kde do sebe kola vzájemně narážela, se objevovaly škvíry, skrze které probleskovaly světelné paprsky. Jonathan cítil, že mu nohy vypovídají službu, a kdyby ho jeho neznámý společník pevně nesvíral, zřítil by se znovu k zemi. Křečovitě se ho zachytil. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. V ústech ucítil nakyslou pachuť zvratků. Muž si něco mumlal, znělo to jako Ten tedy dopadl! Pak zesílil hlas a prohlásil: „To bude dobré, pane. Všechno bude dobré. Povězte mi: jmenujete se Jonathan?“ „Mhm…,“ vypravil ze sebe Jonathan a na okamžik se podivil, odkud ten cizinec zná jeho jméno, ale svou otázku vzápětí zase za pomněl. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183881
„Můžete mi říct, kde bydlíte?“ pokračoval muž. „Doprovodím vás tam.“ „Vodu,“ zamumlal Jonathan. Jeho společník znovu zaklel. Uvolnil jednu paži, druhou stále udržoval Jonathana na nohou, a začal prohledávat kapsy svého pláště. „Mám tu jenom tohle,“ řekl a Jonathan ucítil, že mu vtiskl do ruky plochý kovový předmět. „Pořádně to držte,“ varoval ho cizinec. „A jenom malý lok. Už máte dost.“ Ale já jsem nic nepil! zaprotestoval Jonathan, zatímco zvedal placa tici a poslušně si z ní přihnul lok ostře čpějícího alkoholu – ovšem nebyl si jistý, jestli svou námitku vyslovil nahlas. Když si alkoholem vyplachoval ústa a plival ho na zem, nebyl si ani jistý tím, jestli je to vůbec pravda. Celé jeho myšlení jako by bylo zachumlané v husté vatě. Znovu si přihnul z láhve, tentokrát aby se napil. Všechno, na co si vzpomněl, bylo divadlo, Elisabeth a… Vezmi si můj prsten! Ten muž v uličce… On je klíčem… Jonathan přimhouřil oči a svraštil čelo. Něco důležitého musí vyřídit. Musí… Jeho tělem náhle projela vlna horké bolesti a Jonathan se celý zkroutil. Placatice mu vypadla z ruky, dopadla s plechovým zazvoněním na kamenitý chodník a její obsah se s bubláním vylil na mokré kameny. Cizinec ze sebe vyrazil další, tentokrát mimořádně šťavnatou nadávku, ale Jonathan ho vůbec nebral na vědomí. S vytřeštěnýma očima, ale přesto nevidoucí, zíral na svět, který se náhle zaplnil zářivým světlem. Světelné proudy, víry a paprsky zaplnily to, co ještě před okamžikem tvořilo liduprázdnou londýnskou ulici chvíli po půlnoci. Vyrážely ze země, šlehaly z oken domů, tančily kolem stožárů plynových lamp i kolem Jonathanových rukou, které držel před sebou 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183881