Marek Juda
Těžká rána opilcova
Šéfíček ztěžka dosedl do svého křesla chvíli po desáté. Zatáhl závěsy, protože ho světlo bodalo do očí. Asistentku požádal, ať mu nespojuje žádné hovory s výjimkou centrály a hlavně ať mu do kanceláře nikoho nevodí, protože ho čeká velmi důležitá a diskrétní práce. Sekretářka si prohlédla vaky pod jeho očima a bylo jí všechno jasné. Ani nemusela pracovat pro CIA.
Šéfíček se snažil zaujmout v obrovském koženém křesle nějakou odpočinkovou polohu. Sklopil ho dozadu, co to jen šlo, a na malou nepohodlnou židličku pro hosty si položil nohy. Těch pár panáků, co si dal doma, už bylo navíc. Permoníci mu v hlavě kutali metro. Snažil se jen přežít, než odbijí poledne. Pak nahlásí služební oběd a půjde si lehnout. Práce v rozvědce byla mnohem náročnější, než si původně myslel. Musí se zeptat, jestli někdo nemá ty zázračné ruské prášky na kocovinu, jak o nich četl v nějakém časopise. CIA přece musí mít na skladě takové věci.
Sotva usnul, probudil ho telefon. „Co je?“ zavrčel na svou asistentku. „Pane, někdo přivezl váš mobil. Prý jste ho zapomněl včera na golfu.“ „Aha,“ zamručel Šéfíček. Chvíli přemýšlel, jestli má golf popřít, ale nemohl se rozhodnout. „Mám ho pro vás převzít?“ zeptala se asistentka. „No jo,“ zívl Šéfíček a zavěsil. Co je to za neprofesionální ženskou? Říkal si v duchu. Jasně jsem jí sdělil, že mě nemá rušit. Znovu usnul a opět ho probudil telefon. „Co je zase, sakra?“ obořil se na sekretářku. „Jde za vámi šéf,“ oznámila mu vesele a zavěsila. Kruci. Šéfíček byl okamžitě na nohou. Rychle odnesl židli na své místo a uhrabal si rozčepýřené vlasy. Co ještě? Počítač. Probudil ho stiskem tlačítka k životu. Ještě než jeho nadřízený vstoupil bez klepání do kanceláře, stačil si stříknout do úst mentolovou vodu, aby přehlušil pach alkoholu a silné kávy.
„Dobrý den, pane,“ vyloudil na tváři úsměv. Šéf stanice si sedl na roh jeho stolu, což Šéfíčka popudilo, protože narušil jeho intimní zónu. Nadřízený přelétl pohledem zatažené závěsy, nabíhající počítač a zmuchlanou tvář. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183873
Špinavé triky
„Těžké ráno?“ zeptal se ho vážně. „É, trochu. Byl jsem včera na důležité schůzce v rámci navazování styků s místní komunitou. Okolnosti mě donutily pít alkohol, abych příliš nevyčníval.“ „Slyšel jsem,“ zmrazil ho pohledem šéf. „Volalo mi několik lidí, že si náš nový ředitel pobočky CIA zapomněl v klubovně telefon.“ „Éééé, to je asi nějaké nedorozumění,“ uhýbal pohledem Šéfíček. „Vůbec netuším, jak na něco takového mohli přijít.“ „Abychom si dobře rozuměli. Nevadí mi, že hrajete v pracovní době golf. Jen vždy oznamte sekretářce, kam jdete. Telefon vám vyměníme za jiný. Kdo ví, co všechno s tím vaším mohli provádět. A hlavně, rozhlásil jsem všude, že jste náš nový účetní, který si občas rád přihne a pak vykládá nesmysly. To je teď vaše krycí legenda. Nějaké dotazy?“
Šéfíček se na žádné nezmohl. „Teď se běžte domů prospat a zítra v půl osmé se u mne stavte. Probereme si detailně vaše rozdělané úkoly.“
Sbohem, smetánko, sbohem, golfové turnaje a party pro vyvolené, napadlo Šéfíčka. Ale tohle ti nedaruju. Já ti dám účetního, co si rád přihne a žvaní nesmysly. Uděláš jednu chybu a najdeš mě sedět ve svém křesle, hrozil v duchu svému nadřízenému, zatímco se na něj servilně usmíval.
Smlouvání
Spojka Ajťáka nejdříve prošacovala, jestli nemá zbraň, nebo vysílačku. Muž byl poměrně mladý, čistě, ale prostě oblečený s čepičkou na hlavě. Košile mu voněla po nějakém těžkém parfému. Podle obličeje ho tipoval na Malajce. Mluvil dobrou angličtinou s britským přízvukem. Měl jemné ruce, jako někdo, kdo nemusí fyzicky pracovat. Ajťák ho odhadl na studenta z bohaté rodiny. Požádal Ajťáka, aby ho následoval po cestě do palmového háje.
Ajťákovi se to pranic nezamlouvalo, ale nezbývalo mu než poslechnout. Dal se na vojnu, tak musí bojovat. Po půl hodině chůze mezi stromy, během které několikrát změnili směr, se před nimi objevila otřískaná skříňová dodávka. 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183873
Marek Juda
Muž požádal Ajťáka, aby si vlezl dozadu. Tam mu zavázal oči a přikázal mu, ať zůstane sedět na hromadě nějakých pytlů, dokud mu nedá další instrukce.
Dodávka sebou házela na výmolech. Vzadu nebyla klimatizace, takže tam bylo brzy vedro a smrad jako v pekle. Všechno vrzalo a skřípalo. Chlapík zbytečně vytáčel motor, který pod jeho rukama úpěl. Nesmyslně řadil nahoru a vzápětí dolů, jako by se nemohl rozhodnout, co vlastně chce. Buď neuměl řídit, nebo byl zvyklý na automatickou převodovku. Ajťák se příšerně potil a chtělo se mu na záchod. Když už si myslel, že to nevydrží, auto s cuknutím zastavilo. Po chvíli se otevřely zadní dveře a někdo Ajťákovi sundal hadr z obličeje. Chvíli mžoural do ostrého světla, jak ho zabolely oči pod náporem slunečních paprsků. Stál tam nějaký vrásčitý vesničan, který ho gestem poháněl, ať rychle vystoupí a jde s ním. Spojka se někam vypařila.
Ajťák rychle odběhl za auto a vymočil se. Stařec ho pak dovedl do přízemní dřevěné boudy stlučené z prken a s vlnitým plechem na střeše. Okenní otvory bez skel byly osazené laťkovými okenicemi, které poskytovaly stín a nebránily proudění vzduchu. Všude kolem chatrče panoval značný nepořádek tvořený plastovými nádobami na vodu, cáry papíru a kusy rezavého železa. Kolem chaty se popelily slepice. Všiml si, že široko daleko nejsou žádné další domy, jen les tvořený palmami a nějakými neznámými listnatými stromy. U jednoho kmene zahlédl opřenou rezavou motorku. Netroufal si odhadnout, jestli je pojízdná, nebo tam stojí nehnutě řadu let.
Společně vystoupali po krátkých schodech. Podlaha dřevěné chaty se nacházela asi metr nad zemí. Někdo ji vyrobil z prken, mezi kterými nechal asi centimetrové mezery. Dole se procházely slepice s nadějí, že sezobnou zbytky jídla propadlé shora. Stařec přikázal gestem Ajťákovi, ať si sedne na jednu ze tří židlí, zavřel za sebou dveře a odešel. Ajťák se pokusil zapnout ventilátor umístěný na stěně nad oknem, ale ten se ani nehnul. Rozhlédl se po místnosti. V rohu stála postel, uprostřed stůl, tři židle a to bylo všechno. Poličky na zdech byly prázdné. I kdyby se mu podařilo určit polohu, stejně by tu Watson a jeho přátelé nic nenašli. Prostě jen bouda, ve které občas někdo přespal nebo si dal schůzku s expertem na praní špinavých peněz z východní Evropy. Po dvou hodinách čekání se otevřely dveře a do místnosti vstoupil Ibrahim. 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183873