98
Šarīᶜa – úvod do islámského práva
Pilíře náboženství Mezi povinnosti člověka vůči Bohu (ᶜibādāt), řadíme především tzv. „pilíře náboženství“ (arkān ad-dīn), resp. „pilíře islámu“. Jsou jimi: vyznání víry (šahāda), modlitba (ṣalāt), náboženská daň/almužna (zakāt), půst v měsíci ramadánu (sawm) a pouť do Mekky/hadždž (ḥağğ). Pro platné provedení některých ze zmíněných povinností je nutná rituální očista resp. stav rituální čistoty (ṭahāra), proto se jí jako významné podmínce platnosti právních úkonů v náboženské oblasti budeme zabývat hned zpočátku. Vzhledem k tomu, že k „pilířům náboženství“ bývá někdy řazen i džihád (ğihād), rozebereme v obecnější rovině význam i tohoto pojmu vedle výše zmíněných povinností. Džihádu mečem (ğihād bi’s-sajf) se opakovaně dotkneme i v kapitole týkající se ústavního práva. Vedle zmíněných pilířů lze k ᶜibādāt řadit i další povinnosti či záležitosti náboženského charakteru, např. otázka odívání, povolených a zakázaných pokrmů a nápojů, otázky lovu a usmrcování zvířat, náležitosti a následky slibů či přísah atd.306
Čistota (ṭahāra) Islám přikládá velkou závažnost čistotě, jejíž pojetí islámští právníci (podobně jako Mojžíšův Leviticus) rozebírají zevrubně až do nejmenších podrobností. Jde o čistotu tělesnou, morální a rituální v jediném celku. Ṭahára není sice jedním z pilířů, tvoří však důležitý předpoklad platnosti např. modlitby a ḥağğe a v právních knihách jsou otázky rituální čistoty řešeny hned na začátku.307 Opakem čistoty je poskvrnění, které se z teologického hlediska dělí na hmotné a mentální, a z pohledu práva, prakticky závažnějšího, na věcné a náboženské, nebo na těžké (ğanāba) a lehké (ḥadat). K těžkému znečištění dochází jakýmkoliv pohlavním stykem a vůbec vyměšováním spermatu, u ženy ji působí také menstruace a šestinedělí.308 Význam ṭahāry pramení ze skutečnosti, že povinnost čistoty a návod k jejímu dosažení se opírá přímo o text 306
Bousquet, G.-H.: ᶜIbādāt. In: Encyclopaedia of Islam. Vol. III., s. 647. Bousquet, G.-H.: ᶜIbādāt…, s. 647. 308 Kropáček, L.: Duchovní cesty islámu. Vyšehrad, Praha: 2003, s. 93. 307
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183864
Povinnosti člověka vůči Bohu (ᶜibādāt)
99
Koránu (viz 5:6)309. (Islámské právo je ovšem méně přísné než starozákonní očišťovací řády – např. fyzický kontakt se ženou v šestinedělí či během periody nemá za následek rituální nečistotu.) K lehkému znečištění dojde při doteku nečisté věci (nağis – opak od „čistého“ – ṭāhir). Těmito poskvrňujícími věcmi jsou víno a lihoviny, nečistá zvířata (např. psi, vepři), zdechliny a vůbec každé zvíře, které nebylo náležitě usmrceno, dále krev, hnis, zvratky a výkaly (ale nikoli slzy, pot nebo hlen) a mléko nejedlých zvířat. (V podrobnostech se výčet těchto věcí může měnit dle názorů jednotlivých madhabů.) Obecně platí, že se člověk znečišťuje také konáním potřeby, spánkem, omdlením, dotykem osoby opačného pohlaví a dotykem pohlavních orgánů.310 Ve stavu lehkého znečištění není věřícím dovoleno se modlit, konat ṭawāf Kaᶜby (porušení tohoto pravidla má za následek neplatnost zmíněných úkonů) a dotýkat se Koránu. Ve stavu těžkého znečištění není přípustné ani zdržovat se v mešitě nebo přednášet Korán.311 Stav znečištění se odstraňuje očistným omytím, které je dle závažnosti poskvrnění rovněž dvojího druhu. Velké znečištění odstraní jen ġusl, tj. úplné omytí celého těla s vypláchnutím úst a nosu. Lehké znečištění lze odstranit částečným omytím (wuḍū’, tawaḍḍu’). Voda platí za čistou a očišťující, jde-li o vodu tekoucí nebo (v jiných případech) pokud se nezměnila její barva, chuť a vůně. Může jít o vodu dešťovou, pramenitou, studniční, říční nebo mořskou. Pro jednotlivé konkrétní případy pak právníci rozpracovali soubor mnoha dalších podrobných pravidel (řeší např. použití vody stojící v nádobě, vody z kaluže, vody znečištěné listím, prachem či obsahem cizorodé látky – např. sirupu, vývaru, omáčky; rozebírána je otázka velikosti a znečištění vodní jímky, z níž je ještě přípustné vodu použít atp.). Není-li po ruce voda, jako například v poušti, provádí se očista jemným pískem. Očista se nemá omezovat jen na fyzickou stránku, ale musí jí předcházet zbožné předsevzetí (nīja) a doprovázet ji myšlenky na Boha – má tak jít zároveň o očistu srdce a ducha.312 309
Korán (překlad I. Hrbek). Academia, Praha: 2000, s. 601. Kropáček, L.: Duchovní cesty…, s. 93. 311 Kropáček, L., Duchovní cesty…, s. 93. 312 Kropáček, L., Duchovní cesty…, s. 94. 310
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183864
100
Šarīᶜa – úvod do islámského práva
Vyznání víry (šahāda) Vyznání víry je nejdůležitějším pilířem islámu. Je vyjádřením příslušnosti k islámu a odevzdanosti do vůle Boží. Formule vyznání zní: (ašhadu an) lā ilāha illā ’llāhi wa muḥammadun rasūlu ’llāhi, tj. (vyznávám, že) není boha kromě Boha a Muḥammad je Posel Boží; je složena ze dvou pasáží Koránu (viz 47:19 a 48:29)313. První část (tahlīl) se skládá z „odmítnutí“ (nafj), že není (jiného) božstva, a „ujištění“ (iṯbāt), že je pouze „Bůh“. Část druhá potvrzuje Muḥammadovo prorocké poslání. Obecně lze říci, že kdokoliv vyznání pronese, stává se muslimem. Na druhou stranu je třeba upozornit, že islám odmítá vynucené konverze314 – „Nebudiž žádného donucování v náboženství!“ (2:256)315 Explicitní definování této zásady mělo význam např. pro stanovení nepřípustnosti trestního stíhání pro odpadlictví od islámu u těch osob, které byly k přijetí islámu donuceny nátlakem a později se vrátily k původnímu vyznání.316 Jejich konverze byla prohlašována za neplatnou a neúčinnou pro rozpor s nařízením Koránu. Dále dle většinového názoru osoba, jež přijme islám jen za účelem získání osobního prospěchu a nikoliv s úmyslem věřit v Boha, neprovedla platně konverzi a její přestup k islámu je neplatný.317 Vyznání je podstatnou součástí života muslimů – je součástí textu modlitby, má se šeptat do ucha novorozenému dítěti a vyslovit na rozloučení se zesnulými. Dle šarīᶜy ji má muslim v ideálním případě vyslovit jako poslední slova před smrtí ve chvíli, kdy se ho andělé otáží: „Kdo je tvůj Pán?“318 Každý, kdo vysloví šahādu, se označuje za šahīda (tj. vyznavač, svědek 319) a je způsobilý nastoupit cestu do ráje.
313
Korán…, s. 493 a s. 577. Křikavová, A.; Mendel, M.; Műller, Z.; Dudák, V.: Islám. Ideál a skutečnost. Baset, Praha: 2002, s. 15. 315 Korán (překlad I. Hrbek)…, s. 475. 316 Goldziher, I.: Introduction to Islamic Theology and Law. Princeton University Press, Princeton: 1981, s. 33–34. 317 Kamali, M. H.: Principles of Islamic Jurisprudence. Islamic Texts Society, Cambridge: 1991, s. 36–37. 318 Pavlincová, H. a kol.: Slovník judaismus – křesťanství – islám. Mladá fronta, Praha: 1994, s. 454. 319 Pro etymologický původ/význam slova šahāda viz: Gimaret, D.: Shahāda. In: Encyclopaedia of Islam. Vol. IX., s. 201201; v soudní praxi se však pro označení svědka užívá pojem šāhid. 314
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183864