6. ZAJATEC A ZAJATKYNù vynořily temné broučí obrysy a šimrající doteky tykadel. Ty pocity byly až nepříjemně skutečné. „Jsou blízko...“ JFK opustil lesní pěšinu a zamířil mezi stromy po levé ruce. Zvířecí šestý smysl ho vedl s neomylnou jistotou. Vystrašená mladá vědkyně klopýtala za ním. „Johne, kam to jdeš?!“ zašeptala polohlasně. „Kdo je blízko?“ „Drž se mě!“ sykl přes rameno. Zmocnilo se ho podivné vzrušení. Cítil se jako lovec – predátor, který právě zavětřil čerstvou kořist. Ještě nedávno by dal cokoliv za stravu bez obsahu hmyzích proteinů. Teď se mu ale v ústech při představě pořádně vypaseného brouka sbíhaly sliny. „Johne!“ Nic nedbal vyděšeného volání černovlásky. Plně ho ovládly zvířecí pudy. Rozběhl se kupředu, stříbrně světélkující krajina mu prozradila každou překážku či nerovnost. Vychutnával si dotyky větví, kořeny pod nohama... Pak se před ním vynořila malá paseka. Stál na ní starý vojenský bunkr, částečně zarostlý mechem a mladými břízkami. Ze všech stran se k němu slétaly přerostlé mouchy. Občas některá zabzukala. Také ony byly na lovu. V úzkém průzoru pro kulomet se cosi mihlo. Kdosi byl uvnitř. Obludným hmyzákům se zřejmě podařilo do bunkru zahnat kořist a teď se ji chystali norovat. „Proboha!“ zašeptala za Johnovými zády Jana. „To je Atherix ibis, číhalka pospolná! Nádherný exemplář, z řádu dvoukřídlých! Ohrožená! Její larvy požírají své matky... A kurva. Rychle pryč, než nás zmerčí!“ „Zůstaň, kde seš,“ zavrčel JFK drsným hlasem, který mu snad ani nepatřil. Potom zmáčkl spoušť a pokropil vzácné číhalky – které si pro svou potřebu přejmenoval na „zasraný masařky“ – dávkou ze samopalu. Současně s tím se z bunkru vyřítila postava v černém. John na okamžik ustal v palbě a ohromeně pohlédl na blýskající se čepel
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183829
AGENT JFK – P¤EÎÍT dlouhého samurajského meče, kterým neznámý ve vteřině rozporcoval nejbližší mouchu. „Banzaj!“ křičel cizinec a jeho katana rozťala další číhalku vedví. „Ratatatata!“ přizvukoval mu Johnův samopal. Vzduchem poletovaly zbytky rozstřílených křídel, těla obřích zasraných masařek se měnila v nechutnou kaši. Část číhalek se dala na ústup. Rachot a ohnivé záblesky Johnovy zbraně je děsily. Okolo běsnícího zabijáka v černém se vršil kruh hmyzích těl, některá se chvěla ve smrtelné křeči. „Nech mě, ty hajzle!“ ozvalo se z míst, kde JFK zanechal Janu. Jedna moucha Johnovi proklouzla a vrhla se na mladou vědkyni. Vznášela se jí nad hlavou a snažila se k ní přisát dlouhým sosákem. Dívka šermovala rukama, pak do sosáku udeřila pěstí a ten se ublíženě stáhl. „Tatata!“ Muší hlava se rozstříkla, jako by byla z pivní pěny, a skropila brunetku. John se neovládl, přiskočil k ležící dívce a k jejímu zděšení nabral plnou hrst slizké hmoty. S chutí usrkl a zamlaskal. „Díky... Jaký to je?“ JFK sebou trhl. Vyplivl odpornou břečku a otřel si ústa do rukávu košile. Netušil, co ho to popadlo. Otázku své společnice ponechal bez odpovědi. Rozhlédl se po bojišti. Bylo po všem. Neznámý s katanou právě dorazil poslední zmítající se masařku. Pak si sundal z hlavy kuklu a odhalil obličej postaršího Asiata s vyholenou lebkou. „Láska, to vyser, to hovno!“ uplivl si a vzápětí se Johnovi zdvořile uklonil.
Tou dobou v Modravě „Je třeba vzít kůrovci potravu a kácet zdravý les. To už je velmi odborné a já to neumím dobře říct a ne každý to dobře pochopí.“ „Jó, to je ono! Plukovník! Plukovník!“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183829
6. ZAJATEC A ZAJATKYNù Zasedacím sálem modravského obecního úřadu se nesl nadšený pokřik, doprovázený souhlasným bušením pěstí do stolů. Všichni významní obyvatelé vesnice se tento večer sešli u paní Šubrtové, vdovy po posledním starostovi. Do Modravy dorazil plukovník se svými muži, válečný hrdina a jejich zachránce. Sice jich bylo mnohem méně, než očekávali, ale i tak věřili, že je ochrání před nenáviděným broukem. „Cvak, cvak...“ Fotoaparát novináře Horsta zablýskal, aby zvěčnil památné okamžiky. Paní Šubrtová, kyprá žena s nachovými tvářemi, právě plukovníkovi předávala výřez kmene stromu se spoustou letokruhů. „Toto zbylo z nejstaršího smrku na Šumavě,“ špitla s lesknoucími se zraky. „Sežral ho kůrovec. Ten brouk se nezastaví před ničím, pane plukovníku! Žere stromy, lidi, zvířata, psy... Připravil mě o nebožtíka manžela, když ho aktivisti přes noc uvázali ke stromu.“ „Já vím, Šubrtová, já vím,“ poplácal S. vdovu přátelsky po rameni. „Odvahu. Herr Šubrt byl statečný chlap. Pomstíme ho.“ Plukovník uchopil výřez smrku a s úsměvem se zadíval do objektivu Horstova přístroje. Ten ale tentokrát necvakl. Reportér si dlaní třel svědivé červené pupínky, které mu naskákaly po obličeji. Neustále přibývaly nové. „No nic,“ povzdechl si S. „Slávu si musí člověk zasloužit. Nejdřív práce, potom ocenění... Moji milí Modravané!“ zvolal k dychtivým tvářím místních. Mnozí na sobě měli svátečně nažehlené lesácké uniformy, bylo tu také několik hnědých stejnokrojů správců šumavského Národního parku. „Všichni víme, co nás čeká. Kůrovec již brzy vyletí!“ Při těch slovech plukovník odhalil zjizvené zápěstí levé ruky a podíval se na hodinky. Podle nich zbývaly do výletu lýkožrouta smrkového necelé dva dny. „Co budeme dělat, pane plukovníku?“ zaznělo z řad posluchačů. „Samice kůrovce byly letos nebývale aktivní. Bude to strašlivá kalamita!“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183829