JAN PIVEC známý neznámý
A já byl šťasten, že jsem mohl vyjádřit z jeviště to, co cítil každý poctivý český člověk. Dnes, po všech zkušenostech, vím velice dobře: nejkrásnější okamžiky v hercově životě jsou ty, v nichž cítí, že slova role, již hraje, jdou z hloubi jeho duše, že se s nimi ztotožňuje, že v nich splývá jevištní postava a osobnost herce v jedno. A když tato slova tlumočí to nejhlubší z duše divákovy, je to vzácná chvíle, na kterou nelze zapomenout.“ Ale Pasqualino nebyl jedinou rolí tohoto typu, která v té sezoně Jana Pivce potkala. Tou další byl Francek v Maryše bratří Mrštíků. Jeho výkon byl natolik strhující a tolik se o něm psalo, že dokonce dostal pochvalný dopis od paní Marie Mrštíkové, vdovy po Aloisi Mrštíkovi. Takových vzácných pochval se herci nedostává každý den. Jenomže Jan Pivec se nemohl ze všech těch projevů přízně radovat. Kolem se dělo příliš mnoho hrůz, než aby se mohl nechávat unášet pocity vlastního uspokojení. Národní divadlo muselo opustit hned několik herců (někteří z politických důvodů, jiní proto, že jejich životními partnery byli Židé), mezi něž patřila například Olga Scheinpflugová. Němci ji neustále předvolávali kvůli již dávno mrtvému Karlu Čapkovi k výslechům a jednoho dne jí dal ministr Emanuel Moravec jasně na vybranou: buď napíše otevřený dopis do denního tisku, jak je protektorát pro Čechy přínosný, nebo přestane hrát divadlo. Olga Scheinpflugová samozřejmě zvolila druhou možnost. Jan za ní však každý týden docházel domů 99
X Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183768
David Laňka
a pečlivě ji informoval o tom, co se v Národním děje. S paní Olgou měl vždy korektní přátelský vztah (však jí byl také do smrti vděčný za její někdejší přímluvu u K. H. Hilara) a vždy si vážil nejen jejích hereckých a dramatických schopností, ale především její pevné povahy, která se nebála postavit se za pravdu a trvat na ní, byť by to stálo cokoliv.
Pracovní nasazení Na sklonku sezony smělo Národní divadlo uvést Shakespearův Večer tříkrálový (od nástupu Anglie do války totiž Němci Shakespeara zakázali hrát) a Jan Pivec byl obsazen coby Tobiáš Říhal. Byla to role hodná jeho talentu a on se do ní hned pustil s patřičnou vervou. Jenomže horečné zkoušení, které bylo dáno obavou vedení Národního divadla, aby jim Němci Večer tříkrálový nezakázali dřív, než proběhne premiéra, se podepsalo na Janově zdraví. Kvůli zkouškám přechodil angínu, a to si na něm těsně před premiérou vybralo svou daň. Ochraptěl téměř do němoty a nebylo lékaře, který by mu dokázal pomoct. Žádal Miloše Hlávku, který ve funkci dramaturga vystřídal Františka Götze, aby odložil premiéru, ale nepochodil. Hlávka mu navrhl, že nechá do programu natisknout větu, že hraje navzdory handicapu, aby nemuselo být zrušeno představení, ale to Pivec odmítl. Nechtěl na svou indispozici příliš upozorňovat a navíc věřil, že se mu to podaří nějak uhrát. 100
X Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183768
JAN PIVEC známý neznámý
Premiéra se konala 1. července, toho dne bylo vedro k nesnesení, a zatímco ostatní herci jedli eskymo, Jan do sebe lil litry horkého bylinkového čaje. Své výsledky to mělo – obecenstvo nic nepoznalo a kritika se jen mezi řádky zmínila, že Pivec byl toho dne nejspíš zdravotně indisponován, přesto však podal svůj obvyklý nadstandardní výkon –, ale Jan bohužel ještě téhož večera ulehl do postele a vylezl z ní až po týdnu. Nebývalé fyzické a psychické vypětí si prostě vyžádalo pauzu těla i mysli. Nikdo v tu dobu netušil, že Večer tříkrálový byl předposlední premiérou ve válce. Když totiž herci po prázdninách nastoupili do divadla, dozvěděli se, že Němci od 1. září 1944 nechali zavřít všechna divadla a všechny herce pracovně nasadili do různých podniků. Všichni, herci i diváci, plakali. Všem sice bylo jasné, že válka už se nezadržitelně blíží ke svému konci a vše nasvědčuje porážce Německa, ale také věděli, že je to otázka několika měsíců, které budou velmi těžké. A byly! Jan Pivec nastoupil do tiskového podniku Novina, kde lepil papírové nákupní tašky. Němečtí vedoucí nad pracovníky dohlíželi, zda vzorně pracují pro Říši, ale všem už to bylo jedno. Zcela otevřeně a nahlas si při práci povídali o tom, že to jde s Němci z kopce a že to potrvá už jen chvíli, než jim „vypráskáme kožich“. V té době se Jan nepodíval ani na jeden divadelní text. Nechtěl zbytečně jitřit ještě živou ránu, že nemůže dělat to, co tolik obohacuje jeho život, co mu dává smysl, totiž hrát. 101
X Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183768