DOMOV JAKO SLUŽBA
Zdá se to při vší kráse stvoření (planety, přírody, člověka, vesmíru) téměř k neuvěření a snad také trochu kacířské, ale všechny naše dosavadní úvahy o domově balancují na pomyslné hraně dvou zdánlivě rozdílných světů – Božského a lidského. Zatímco v dávné zahradě dokonalé rozkoše bytí, tedy poznávání a milování – v Edenu – žil člověk v Božském domově úplného bezpečí, do něhož byl Božím zavoláním bara1) z lásky pozván, žije od tragického nahlédnutí do náruče úplného poznání, a tedy za hradbami, daleko více ve svém, pohříchu lidském světě, do něhož on sám – tu a tam a po troškách – zve svého Stvořitele. Koneckonců nemá příliš na výběr. Má stále jen jeden svět a jednu zemi, kde lze z dlouhodobého hlediska žít a přežít snad pouze u vědomí jedinečného pravidla, že tvůrčí síla ducha a lidská láska by měly napořád oživovat hmotu a vtiskovat jí takový řád, který druhým slouží, šetří jejich síly a rozrušuje duchovní netečnost, nikoliv ale stálost a krásu námi zděděné
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183760
země. „Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem.“2) Intervence ve prospěch zachování podoby tohoto, nám darovaného světa je přes všechny sofistikované a oprávněné ekologicko-ekonomické vize předně symbolem přirozené úcty a lásky k domovům druhých lidí, bližních i neznámých. Sami jsme hosty na zemi, tak ani ty druhé neodmítejme.3) Neexistuje žádná spravedlivá potřeba a důvod, které by mohly po právu ztotožnit ty nejhorší příklady lidského dobývání krajiny s géniem tvůrčí myšlenky, práce a služby ve prospěch druhých. Neexistuje rozumný důvod, proč bořit, podkopávat a ve velkém přemisťovat domovy často těch nejbezbrannějších. Dobývání není liturgií (řecky leitúrgia, tedy služba lidu, obci a vlasti, bohoslužba; hebrejsky avoda), ačkoliv jsou při něm vynaloženy ohromné síly a prostředky společnosti a přestože se všichni dříve nepoddajní – lidé, příroda, věci a domy – tak snadno hroutí pod temným géniem rozkouskovatelů, konkvistadorů domova a jeho posvátné prázdnoty. Takhle opravdu nevypadá služba. Posvátnost společného blaha může mít někdy opravdu úděsné kontury, avšak tam, kde se
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183760
rozvracejí domovy lidí a také zvířat a kde se krajina jako v nejdivočejších snech obrací z líce na rub, není možné usnout v mlčení a ohlížet se po stěhovacích vozech. Každé místo našeho přebývání a každá lidská práce se však liturgií (službou)4) a také eucharistií, díkůvzdáním a vděčností stát může. Kéž by o každém z nás mohlo být alespoň jednou v životě řečeno, co nám evangelista Marek pověděl o Ježíšovi: „Vešel do domu a opět se shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst.“5) Každý domov stojí za to, aby byl chráněn jako posvátné místo. Nakolik v něm přebývá lidská víra, naděje a odvaha hledající své uskutečnění, natolik se v něm také znovu obnovuje Boží svět, Eden a Božský domov. „Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.“6)
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183760