„Zatlouká, nebo má moc krátkou paměť,“ krčila rameny maminka. Věděla své. „Neměl to lehký. Když člověk dospěje, leccos pochopí a odpustí. V létě práci měl, ale v zimě nic, v zimě se nestaví. Někdy se žilo z ruky do huby, mamka chodila do fabriky. Jak pro něho na jaře přišel stavitel, zas bylo dobře.“ Jak bývalo za dob jeho dětství? Jednou vyprávěl, že pásl a za odměnu dostal kousek chleba – poskočil si radostí. Peníze ne, ty pasáčci nedostávali. Peníze! Za krejcar jsi dostal takhle velký arch papíru. K večeři mívali brambory na loupačku. Maminka postavila doprostřed stolu mísu a každý si bral. Slupku loupali nehtem. Kolik si kdo naloupal, tolik mohl sníst. Loudal zůstal o hladu. Dědeček se nedíval nalevo ani napravo, jen usilovně seškraboval slupky. Po celém dni byl utrmácený, chtělo se mu spát. Honem. Malý černovlasý špunt s bramborami. Kde jsi se narodil? Co dělal tvůj tatínek? Co dědeček a pradědeček? Kolik jsi měl bratrů? Čím byli? Jak jste si hráli? Měl jsi skrýš? Jak se ti líbilo ve škole? Kdo byl tvůj kamarád? Co jste spolu vyváděli? Za co jsi dostával nařezáno? Jak jsi se poznal s babičkou? Co tě těšilo? Co tě rmoutilo? Co jsi rád dělal? Jaké to bylo, od malička muset pracovat? Hrával sis na vojáky? Kolik ti bylo, když zemřel tvůj tatínek? A maminka? Vídal jsi létat dvouplošníky? Balóny? Vzducholodě? Ale ne, na nic z toho se Vítek nezeptal. Když si srazil palec, tekla mu krev a brečel, dědeček pravil: „Maminka by mě řekla: Načuré si. – Neščuř se, bylo to lepčéší jak kysličník.“ Vyprávěl, jak chodili ke Třem rybníčkům chytat raky.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183759
„Takovíhle raci tam byli,“ řekl a ukázal, že byli velcí jako bota. „Ti pane dokázali ščípnót klepetem. Eslipak tam eště nějací raci só?“ Jenom jestli ještě jsou Tři rybníčky. „Ale baže, co by nebyly.“ Udělali si s tatínkem výlet, celé odpoledne křižovali lesem, ale nic nenašli. „Vy ste kómáci,“ smál se, když mu líčili své bloudění. „Měli ste jít véš, určitě byste na ně natrefili.“ „Víš, jak se dědeček na vojně dostal ke kuchyni?“ vyprávěla maminka. „Ptali se ho, čím je vyučený. Řekl, že zedníkem, a oni mu rozuměli řezníkem.“ Vítek neměl k vyptávání důvod. Času je habaděj, ne? Večer přibíhal z venku samý šrám a plný obrazů a pocitů, a zatímco večeřeli s Hankou chleba s máslem a mléko, děda poslouchal rádio, zprávy a po nich Zvony smrti, detektivku na pokračování. Kousali s Hankou do chleba a báli se. Na přejezdu zahoukal osobák. „Devítka,“ řekl dědeček. Babička zakryla okno plachtou. Umyli se a šli spát. Každý den stejně. Pořád. Věčně. Nemohli se na babičku dotlouct, už spala a neslyšela je. Konečně, plachta v okně se zdvihla, babička na ně zamávala a šla odemknout. Dlouho se s maminkou objímaly. „A kde teď je?“ „Doktor řek, že ho nebudó pitvat. Leží v kostelíčku. Bude se tam slóžit mša a potom se pude na hřbitov.“ „Povíš nám, co a jak?“ „Baže. Zapsala sem všecko, jak se co stalo.“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183759
Nasadila si na nos brýle a otevřela starý školní sešit. Četla klidně a monotónně. „Úterý. Přinesla sem tatovi do nemocnice řízek, ale nic nechtěl jest. Doktor řek, ať mu nic nedávám, že ho budó přece jenom operovat. Že dál už se nedá čekat. Výsledky má dobrý, jenom to srdíčko aby vydrželo, srdíčko je mocka slabý. Čtvrtek. Tata má po operaci. Dopadla dobře. Už se probral, ale nevzal do pusy. Jenom naříkal: Vezmi mě dom. – Copak já vo tom rozhoduju, povídám na to. Sobota. Není to s taťkem dobrý. Ani mě nepoznal. Doktor řek, že mu při operaci museli dávat krev, ale vypadá to, že ju tělo nechce. Tělo už je moc unavený a řeklo dost. Nemá smysl dál ho trápit v nemocnici. Tak sem sbalila věci, všecko napakovala do tašky a čekáme na sanitu. Povidám mu do ucha: Tato, jedeme dom. – Myslím, že mě slyšel, ale nic na to neřek. Položili sme ho s šoférem do postele a vobložili peřinama. Byla mu zima, ale jak se zavřelo okno, hned se dusil. Pořád sem topila a větrala. Chudák, déchal jenom trhaně a porád sípal. Uvařila sem silnó polívku, ale jenom smočil rty. Čaje se trochu napil. Večer se mu ulevilo a usnul. Spal až do jedný v noci. Pak se probudil. Mamo! Mamo! – volal. Co chceš, taťko? Co bys rád, chceš napít? – Jenom zakrótil hlavó, že ne. Do rána sem nezamhóřila voka. Už nevolal, jenom naříkal. Strašně moc naříkal.“ Babička musela na chvíli přestat číst. Vysmrkala se a pokračovala: „Dopoledne se mu přece ulevilo a usnul. Spal až do oběda, chtěla sem si u něho taky trochu zdřímnót, ale nemohla sem. Odpoledne byl jako v takovým polospánku, nespal úplně, ale taky nebyl vzhůru. Dávala sem mu napít čaje, ale nic nepolk. Déchal trhaně a slabě.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183759