očekávání ve své době podlehla i Olga Havlová (v jejímž životě jinak bylo místa na iluze minimum), lze to patrně vysvětlit lidsky zcela pochopitelným způsobem. Ve svých třiceti letech Olga poprvé v životě mohla mít pocit, že naplno žije, že se realizuje, že dýchá, sama i Havlovým prostřednictvím. Její život nepochybně „stoupal ke hvězdám“, tak jako život jejího divadla a vrstvy, ve které se pohybovala: v ní opravdu docházelo k „výbuchu tvůrčích sil“, o kterém sama mluvila. Konečně pro sebe našla smysl života. Vyčítat jí v této souvislosti, že svůj vzestup možná až příliš propojila se „vzestupem“ světa ve své době, by asi bylo přísností trochu přehnanou. *** Havlovy, a tím pádem i Olžiny přátelské okruhy se v takto blahodárném prostředí rychle rozšiřovaly. Zdaleka už Václav Havel své vztahy nezakládal „na dynastickém principu“ jako před deseti nebo patnácti lety. Příslušnost k vrstvě, ve které se s Olgou pohyboval, však stejně jako v minulosti automaticky předpokládala zachovávání jisté etiky. S kunsthistoričkou Annou Fárovou, ženou Libora Fáry, se Václav Havel s Olgou například seznámili tak, že přišli do Umělecké besedy na její přednášku o Henrim Cartier-Bressonovi a Werneru Bischofovi. Na konci 50. let představovali špičku západoevropské fotografie, o níž u nás v podstatě nikdo nic nevěděl, a Fárová o obou rychle dokázala napsat zasvěcenou knihu. Bylo logické, že se Havel s Olgou o tyto věci zajímali, protože se zajímali o všechny nové trendy – to však nebyl hlavní důvod, proč přišli na tuto přednášku. Na stejné téma se mohl třeba v Plameni rozepsat plodný marxistický šéfredaktor Jiří Hájek, při svých ambicích toho byl jistě schopen;
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183578
pokud se Olga s Václavem Havlem dostavili do Umělecké besedy, zajímala je však víc než západní fotografie samotná Anna Fárová – která na sebe upozornila tím, že svou knihu prostě napsala slušným způsobem, nikoli tedy poplatně, jak se po zkušenostech 50. let stále ještě předpokládalo. Tím, že se člověk choval normálně, vstupoval automaticky do opozice. Tato „opoziční“ umělecká společnost se raději než v hospodách scházela v bytech, a ještě raději v ateliérech, jako byl legendární Fárův ateliér v ulici Anny Letenské na Vinohradech; tomuto prostředí se dokonce s několikaletým zpožděním dostalo divadelní slávy, když se jím dal volně inspirovat dramatik Josef Topol při psaní své hry Sbohem, Sokrate! (1975). V ateliérech se konaly jak narozeninové oslavy, tak vernisáže četných soukromých výstav, nebo prostě obyčejné pracovně kamarádské schůzky; v tomto smyslu disidenti 70. a 80. let opět nemuseli nic vynalézat – prostě dál, jen někdy s vyšším stupněm utajení před policií, pokračovali podle pořádku a rytmu zachovávaného o deset let dříve. Konverzace se v této společnosti odbývala podle pravidelného schématu, které později přetrvalo na schůzkách spisovatelů-disidentů: na začátku se většinou přetřásala politika, pak se přešlo na knihy a na to, co kdo dělá, a nakonec se řeč stočila na lidi a lidské vztahy a tam až do konce zůstala. Olga v této společnosti byla prakticky jedinou účastnicí, která nebyla tvůrčí osobností – nepsala básně, nehrála na divadle ani nemalovala obrazy jako většina ostatních žen, které sem chodily. Nabízí se otázka, zda se mezi těmito lidmi, z nichž každý byl zaujat sám sebou, svým dílem a přemýšlením o něm, ve skutečnosti nenudila; její svět přece ležel mimo veškerá „tvůrčí muka“. I tomu nejvíc do sebe zahledě-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183578
nému tvůrci však nakonec obyčejně zbývá instinkt dost velký na to, aby si uvědomil, zda člověk proti němu je autentický, nebo ne; zda tím, co říká, naplňuje kontury své osobnosti, nebo je pouhý pozér; zda prostě je, nebo něco chce. To byly situace, ve kterých Olga získávala přátelství i úctu: co řekla, bylo zajímavé (ačkoliv mluvila málo). A to ještě nikdo netušil, že až přijde čas činů, obstojí stejným způsobem. Byla to zčásti stejná a zčásti rozšířená společnost, kterou Olga poznala už ve Slavii nebo v divadle, a mohla se teď pokládat za její rovnoprávnou členku. Nebyla už vnímána jen jako zajímavá dívenka. Navenek se zde neprojevoval pouze její specifický půvab, ale poprvé na sebe začalo upozorňovat to, co později nazvali její aristokratičností: způsob její chůze, úsměv i například to, jak se Olga zdravila se známými lidmi, byly zřetelnými projevy kultivovanosti, kterou v nijak zvlášť kulturním českém prostředí lidská fantazie přičítá členkám starých královských rodů. (Přitom nešlo o nic víc než o neokázalé vyjádření vlastní důstojnosti.) V uměleckém prostředí, kde chování mnohých vždy stojí a padá s exhibicionismem, se Olga naučila jednat s vyloučením veškerého afektu a ten cizí odrážela trpělivou noblesou. *** Společenstvím lidí intelektuálně mocných, a schopných navíc nést celospolečenskou odpovědnost, se ve světě říká elita; v českém prostředí se tento pojem nikdy dlouhodobě neujal, zabránilo tomu žárlivé české rovnostářství, přesvědčené, že jsme koneckonců všichni jedna rodina, a kdo by se snažil vybočit, bude smeten. Po únoru 1948 u nás stará elita zčásti emigrovala a zčásti byla rozptýlena v koncentrač-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183578