Proč jsi stále tak neklidný?!
televize, PC. Když dva dělají totéž, není to totéž. Je po čertech rozdíl narodit se coby dítko s LMD dejme tomu v Bílém domě ve Spojených státech nebo v šedivém domě na sídlišti Chánov v České republice. A to nebere me v úvahu extrémy – lze se narodit v chýši v hladomorem postiženém Somálsku. Je možno přijít na svět v rodině univerzitního profesora žijícího v poměrně malém bytě zaplněném knihami a velmi citlivého na hluk. Ten si snad vůbec nechce představit, že někdo rád nečte, ale o to raději běhá a křičí. Je též možno spatřit světlo světa v rodině australského farmáře. Jeho ranč má deset pokojů, žádnou knihovnu a polnosti v rozloze menšího okresu. S velmi vzdálenou školou se komunikuje prostřednictvím internetu. Jednou za čas je tam nutno zaletět. Kontext, podmínky, situace, vše drasticky promíchá a pozmění. Libo příklad? Padesát šest let po válce uveřejnil zcela seriózní český časopis rozhovor s dvaadevadesátiletou dámou, jež přežila holocaust. Dáma od mítla svědčit v procesu s Adolfem Eichmanem. Původně asistentka špič kového právníka, coby Židovka přidělena na komandaturu v Terezíně. Tam administrativně připravovala transporty do Osvětimi. Při práci se setkávala s Adolfem Eichmanem. Znala ho jako uctivého člověka, který nikdy nezvýšil hlas, tím méně pak někoho uhodil. Vždy pozdravil… Zůstaneme-li u muže, jehož jméno je synonymem vraha milionů lidí, nutno dodat, že pocházel z řádné středostavovské rodiny a sám podob nou, evidentně značně soudržnou rodinu založil. Dokonce se zdá, že jeho syn je naprosto řádný člověk, na hony politicky vzdálený všemu, co by jen připomínalo (neo)nacismus. Opravdu nikde nic nápadného, vše v normě… jen taťka, řádný úředník, byl, byť v rukavičkách, masový vrah, na jehož kontě jsou miliony obětí. Těžko pak říkat „dobrá rodina = dobré podmínky pro vývoj“ a naopak „špatná rodina = špatné podmínky“. Jisté je, že rodina není pouhým souborem osobností, ale systémem. Systém je víc než soubor částí. Má vlastní pravidla a organizaci. Členové rodiny určují, kdo je a kdo není jejím váženým členem. „Outsidery dokáží od ostatních oddělit zvláštním plotem,“ říká opět Minuchin. Onen plot ne jen dělí, ale i formuje. Role jsou vytvořeny a rozděleny, nepsaná pravidla jasná, pozice pro každého určena. Jestliže jednou zaujímáte atraktivní post „radost svých rodičů“, těžko to změníte. Žel, platí to i naopak. I 98 I
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183522
Místo závěru – neptejte se „kdo za to může“
Ve vztahu k dítěti je dalším „akumulátorem vlivů“ škola. Bylo by jedno duché říci, že její ředitel ovlivňuje učitele a ti působí na děti. Ve skutečnosti na ředitele působí x vlivů, včetně jeho vlastních dětí či bezdětnosti a on sám je jen jedním z vlivů působících na jednotlivé učitele. Svůj význam tu mají například psychická odolnost, rodinná pohoda, plat, prostředí, prestiž, a kdybychom to vše exaktně spočítali, může přijít jižní vítr a vše bude jinak. Kdyby onen fén vál jen ve sborovně, byl by přehledný. On ale může trápit všechny okolo a málokdo si jeho vliv uvědomuje. Navíc jsou osobnosti relativně „fénuvzdorné“ a jiné, na něž podobný vítr působí opravdu velice výrazně. Škola a „naše rodina“ jsou jen malé střípky širšího sociálního prostředí. V něm hraje a na lidi působí opět mnoho vlivů. Politická situace, očekávání toho, co „nás čeká a nemine“, výsledky sportovních utkání, míra uznání pro jednotlivé skupiny obyvatel. Vlastně vše, co je za branami školy, ale proniká do ní všemi možnými spárami. Poučení? Hledat viníka je vlastně nesmysl. Neméně nesmyslné je ob viňovat se navzájem. Vůbec ničemu nepomůže, bude-li žák postaven do silového pole, v němž se střetávají v bojovém šiku různé vlivy dítku zcela vzdálené. Obvykle není jasných a prokazatelných viníků. Pokud snad přece jen jsou, bývají tak propojeni a namixováni, že je nelze vytrhnout z kontextu a popsat. Síly ušetřené neprováděním „vinologie“ lze využít jinak. Vytvořit v dítěti pocit, že lidé jsou dobří a že být člověkem je také, ostatně jak jinak, dobré. Nelze vyloučit, že mu to zůstane až do dospělosti. P. S.: Někdy se vyplatí lidi si poněkud idealizovat. Někteří z nich se pak snaží nezklamat.
S kladívkem na panel? Představa kutila snažícího se léta zatlouci malým kladívkem do panelu sko bu je tragikomická. Onen nešťastník má mnoho pokračovatelů. Dotyční volí nejen při výchově, ale i v jiných mezilidských vztazích jeden prokazatelně neúspěšný postup s tím, že přece jen jednou úspěch mít musí. Když je I 99 I
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183522
Proč jsi stále tak neklidný?!
nejhůře, změní něco málo, ale podstata zůstává stejná. To připomíná kutila, který se přestěhuje se svým kladívkem do jiného panelového bytu, kde je třeba hezčí výhled z okna, než býval v bytě předchozím. Z toho usoudí, že skoby tam panelem projdou bez nesnází. Pokud se opakovaně přesvědčíme, že něco situaci nezlepší, nemá cenu v tom pokračovat. Významný rodinný terapeut Steve de Shazer říká: „Dělej, co funguje, nedělej, co nefunguje. Když to nefunguje, dělej něco jiného.“ Dodává: „Neměň, co funguje!“
Nehledejte viníky, hledejte pomocníky Mimo jiné se seznamte s právním zázemím individuálního přístupu k dítěti. Požadavek individuální péče o problémové žáky je zakotven ve školském zákoně č. 561/2004 Sb., konkrétně jde o § 16 zmíněné normy. Dále ve vyhlášce příslušného ministerstva číslo 72/2005 Sb. a 73/2005 Sb. Prv ní z vyhlášek se zabývá poskytováním poradenských služeb ve školách a školských zařízeních. Druhá je o „vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami“. Obě vyhlášky byly v průběhu let nove lizovány, poslední novelizace v době psaní tohoto textu je z roku 2011. Zmíněné texty jsou dostupné na internetu. Tamtéž najdeme například pře hledně a i laikům dostupně napsanou diplomovou práci Šárky Glosslové: Legislativní rámec vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami na ZŠ. Vývoj od roku 1984 (do roku 2006). Autorka dříve než vystudovala Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích, působila jako učitelka a ře ditelka školy. Pohled praktika je zde zřejmý.
I 100 I
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183522