100 | OPŘETE SE DO TOHO ným, kterého skoro neznám – a to mě rozplakalo ještě víc. Ale měla jsem štěstí. Omid byl trpělivý a uklidnil mě ujištěním: „Všichni se někdy v práci rozčílí. To je v pořádku.“ Většina žen věří, že plakat v práci není dobrý nápad – což potvrzuje i nedávný výzkum.3 Pláč také rozhodně nepatří k doporučením, která nabízí kniha Sedm návyků vysoce efektivních lidí. Svoji reakci si ale nemůžete nikdy dopředu naplánovat. V momentech, kdy jsem se cítila frustrovaná nebo dokonce zrazená, jsem si jednoduše nemohla pomoci a slzy se mi automaticky hrnuly do očí. I s přibývajícími zkušenostmi se mi to stále občas stává. Když jsem byla ve Facebooku asi rok, doslechla jsem se, že o mně někdo řekl něco nejen naprosto nepravdivého, ale i velmi krutého. Vysvětlovala jsem to Markovi, a ačkoli jsem se hrozně snažila se udržet, začala jsem najednou plakat. Ujistil mě, že obvinění je už na první pohled tak nepravdivé, že mu nikdo nemohl ani na vteřinu uvěřit. Potom se mě zeptal, jestli bych nechtěla obejmout. Chtěla jsem. Byl to pro nás průlomový okamžik. Cítila jsem se k němu blíž, než kdy předtím. Historku jsem potom zveřejnila s domněním, že by mohla ulehčit ženám, které v práci bojují se slzami. Tisk incident pojal jako „Sheryl Sandbergová plakala Markovi Zuckerbergovi na rameni“, což nebylo to, co se přesně stalo. Stalo se to, že jsem vyjádřila svoje pocity a Mark na ně citlivě reagoval. Když sdílíme své pocity, prohlubujeme tím svoje vztahy. Naší motivací je, že pracujeme na věcech, na kterých nám záleží. Aby nám mohlo na druhých skutečně záležet, musíme se jim naučit rozumět – musíme vědět, co mají rádi a co naopak ne, co cítí a co si myslí. Emoce jsou hnacím motorem žen i mužů a ovlivňují každé naše rozhodnutí. Když se naučíme chápat, jakou roli emoce v našich životech hrají, a když dovolíme, aby se o nich otevřeně mluvilo, budeme lepšími manažery, partnery i kolegy. Ne vždy jsem si to však uvědomovala. Dříve jsem věřila, že skutečná profesionalita tkví v naprosté soustředěnosti a striktním oddělení osobního a profesního života. V mých začátcích v Googlu jsme s Omidem mívali každý týden společnou schůzku. Na schůzku jsem vždycky přišla s přes-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183513
Hledejte a říkejte svou pravdu | 101 ným seznamem bodů k projednání a hned po příchodu do jeho kanceláře jsem je začala jeden po druhém probírat. Myslela jsem si, bůhvíjak nejsem výkonná. Můj kolega Tim Armstrong (který se později stal generálním ředitelem AOL) si mě ale jednou vzal stranou, aby mi něco poradil. Řekl mi, že bych si měla na začátku každé schůzky vyšetřit trochu času a napojit se s Omidem na stejnou vlnu, než přistoupím k samotnému obsahu schůzky. Na schůzkách jsme byli vždycky jenom já a Omid, takže bylo jasné, odkud to Tim ví. Vzala jsem si jeho radu k srdci a naučila jsem se Omida na začátku každého našeho setkání ptát, jak se mu daří. A pak jsem se teprve ponořila do svého seznamu. Tim mi dal dobrou radu. Čistě profesionální zaměření není vždycky tou nejlepší cestou k úspěchu v práci. Byl to opravdu dlouhý vývoj, ale během své kariéry jsem se stala velkým zastáncem názoru, abychom byli v práci sami sebou. Už si nemyslím, že lidé mají svojí profesionální osobnost, kterou uplatňují od pondělí do pátku, a pak svoji skutečnou osobnost, které dávají průchod o víkendu. Toto rozdělení pravděpodobně nikdy ani neexistovalo a v dnešní době, kdy všichni po celý den sdílí své aktivity a zaznamenávají na sociálních sítích každý svůj pohyb, dává ještě menší smysl než kdy předtím. Místo abychom při příchodu do práce nasazovali nějakou pracovní masku, měli bychom těžit ze svobodného vyjadřování svých názorů, mluvit o osobních záležitostech a uvědomovat si, že každé naše pracovní rozhodnutí je poháněno emocemi. Kéž bych prozřela už mnohem dříve. Když jsem v roce 1995 promovala na Harvard Business School, nabídl mi Larry Sum mers práci na ministerstvu financí. Velmi jsem si přála tu práci přijmout, ale byl tu jeden problém: nechtěla jsem se stěhovat zpátky do Washingtonu, protože tam žil můj tehdejší manžel, se kterým jsem se zrovna rozváděla. Jeden z mých nejtěžších telefonátů byl, když jsem volala Larrymu, že nemohu práci přijmout. Larry se mě začal vyptávat, proč nabídku odmítám. Chvilku jsem zvažovala, jestli mu třeba neřeknu, že chci zkusit vzít práci konzultantky v Los Angeles. Místo toho jsem mu ale nakonec odpověděla po pravdě. Vysvětlila jsem mu, že se zrovna rozvádím a že se chci ve skutečnosti odstěhovat co nejdál od Washingtonu, na který jsem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183513
102 | OPŘETE SE DO TOHO měla tolik bolestných vzpomínek. Larry mi odpověděl, že Washington je velké město. Ale mě velké rozhodně nepřipadalo. O rok později, když už jsem překonala nejtěžší období a cítila jsem se připravená na návrat do Washingtonu, jsem Larrymu zavolala, jestli je místo ještě volné. Byl to jeden z nejsnazších telefonátů – zčásti proto, že jsem byla rok předtím k Larrymu upřímná. Kdybych mu tenkrát řekla, že práci nechci z profesních důvodů, vypadala bych teď příliš nerozvážně a přelétavě. Protože byl ale skutečný důvod osobní, bylo nejlepší se s ním jednoduše svěřit. Lidé často předstírají, že jejich osobní život neovlivňuje jejich profesní rozhodnutí. Bojí se probírat své osobní problémy v práci ve víře, že by se jedno nemělo nikdy dotýkat toho druhého. I když ve skutečnosti může a dokonce se dotýká. Znám spoustu žen, které v práci radši nemluví o svých dětech ze strachu, že by lidé začali pochybovat o jejich prioritách. Doufám, že to tak nebude napořád. Moje švagrová Amy Scheflerová měla na univerzitě za spolubydlící Abby Hemaniovou, která je dnes partnerem v jedné z nejprestižnějších bostonských právnických firem. Dělicí čára mezi jejím osobním a pracovním životem se úplně smazala v momentě, kdy její sedmiměsíční dceři diagnostikovali Dravetův syndrom, vzácnou a závažnou formu epilepsie. Abby vyprávěla, jak si všichni její převážně mužští kolegové zvykli na její častý pláč v kanceláři – a všichni reagovali povzbudivě. „Všichni mě utěšovali, jako bych byla jejich dcera,“ vyprávěla. Do dneška je Abby přesvědčená, že upřímné vyjádření osobních pocitů upevnilo její profesní pozici – jednak tím, že proměnilo její kolegy ve zdroj uklidnění a podpory, a jednak tím, že jí umožnilo nastavit si flexibilní pracovní dobu. „Vím, že ve firmě bylo několik mužů, kteří měli podobnou zkušenost se svými nemocnými dětmi, ale nenapadlo je, že by mohli být tak upřímní jako já,“ dodávala. „Takže si myslím, že mi nakonec moje ženské pojetí vztahů dobře posloužilo.“ Ne každé pracoviště a každý kolega nebo kolegyně budou do takové míry velkomyslní a starostliví. Ale skutečně si myslím, že se blížíme k bodu, kdy budeme schopni dělicí čáru mezi osobním a pracovním životem ale-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183513