co se stalo, lze rozumně přistoupit pouze tak, že budu brát Bethanyinu předtuchu jako náhodnou trefu do černého. Nejspíš vycházela z něčeho, co zahlédla na internetu nebo zaslechla na nějaké obskurní stanici vysílající předpovědi počasí. Nebo to byla pouhá shoda okolností. Jak to říkal Frazer Melville? Případ uzavřen. Mým úkolem coby profesionálky v oboru je držet na uzdě Bethanyino přesvědčení, že má nadpřirozené schopnosti. Nebo jí její představy dokonce vymluvit. Jiná možnost – model Joy McConeyové – nepadá v úvahu. Potíž spočívá v tom, že se denně zabýváte fantazijními představami, které se nikdy nevyplní, kdežto v opačném případě nemáte po ruce žádnou příručku, která by vám řekla, jak se chovat. Musím se řídit instinkty – snad mi ještě nějaké zbyly. „Ano, předpověděla jsi to přesně, Bethany,“ ozvu se. „Ne asi?“ zahučí Bethany mezi žvýkáním. Pořád vypadá bledě, ale voskové tváře má lehce zrůžovělé. Připomíná mi sošky madony, které na požádání roní slzy krve v různých mysticky zbožných koutech světa. „Tak co, Galusko? Nic na to neřeknete?“ „Ale ano,“ vyjádřím se neurčitě. „Jen si nemyslím, že to bude něco, co bys chtěla slyšet.“ „Řeknete, že je to obyčejná shoda náhod, co? Joy si to taky nejdřív myslela. V době, kdy neměla ani jednu hvězdičku. Takže jestli tomu chcete věřit, užijte si to.“ Pomalu přikývnu, ale mlčím. „Vždycky lidem rozdávaj deky,“ poznamená Bethany, pohodí hlavou směrem k obrazovce a přejede si šedozelenou žvýkačkou přes zuby. „Proč? Když není zima?“ „Při šoku klesá tělesná teplota,“ odpovím automaticky a snažím se zastřít podráždění z její lakonické reakce na drama, které se jí odehrává před očima. Ona to říkala. Nezdá se, že by si uměla představit, co to znamená pro postižené jedince. Pro ni jsou jen mrňavými 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183448
tvory složenými z pixelů. Simíky, jimž lze zasahovat do života a měnit ho podle libosti. „Zvlášť když je člověk mokrý. Přikrývka uklidňuje.“ Už je to přes dva roky, co jsem držela Alexe za loket a myslela si, že studené tělo nemusí být vždycky špatnou známkou. Že když se ho nepustím a budu ho tisknout, aby věděl, že jsem s ním, když mu budu předávat vlastní teplo, všechno nakonec dobře dopadne. Myslela jsem i na jeho rodinu. Všechno vyjde najevo. Už se tomu nevyhneme, se zapíráním a předstíráním je konec. Nevolnost se mísila s úlevou a přetrvávajícím podezřením, že panice propadnu dodatečně, až na to budu mít energii. Doufala jsem, že mi dají něco na uklidnění. Možná to už udělali. V té chvíli mě ani nenapadlo, že jsem vážně zraněná. Skutečnost, že jsem nic necítila, se jevila jako požehnání, znamení, že se mi nic nestalo, že jsem o nic nepřišla. Ano: něco na uklidnění mi dali. Bylo to od nich hezké, ohleduplné, profesionální a dobře zorganizované. Mohla jsem zavřít oči a spát. „Můj život skončil,“ oznamuje světu plačící brazilská žena v květovaných šatech prostřednictvím amerického dabingu. „Všechno je pryč. Moje děťátko zahynulo.“ Děti umí člověka rozhodit. Odvrátím se stranou. Za mřížemi v oknech vidím nebe plné popcornových mraků. „No nic, promluvíme si o tom později. Teď se nemůžu zdržet,“ informuju Bethany. „Jasně. Lekce, jak ovládat vztek, co?“ Ušklíbne se a pak se otočí zpátky k obrazovce, kde se krátce věnují jiným zprávám: japonská burza zešílela, herečka, která se kdysi objevila na plátně vedle Toma Cruise, se předávkovala, počet mrtvých v Íránu se vyšplhal na půl milionu. Už vyjíždím z místnosti, když mě zarazí hloupá, ale neodbytná myšlenka. Zastavím se mezi dveřmi a obrátím se na Bethany. „Co dalšího jsi věděla takhle dopředu?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183448
Bethany pokrčí rameny. „Hafo věcí. To zemětřesení v Nepálu před dvěma týdny? O tom jsem vám taky říkala.“ „Vážně?“ Vzpomínám si, že při jednom z nedávných sezení v ateliéru ze sebe vychrlila seznam dat, míst a událostí a přitom kreslila něco, co připomínalo sexuální styk dvou strojů. Jenže mě víc zajímal ten obrázek než manická tiráda, která ho doprovázela. „Jo. A vy jste neposlouchala,“ podotkne Bethany, zachytí pohled ošetřovatele a nabídne mu žvýkačku, kterou muž odmítne. Já poslouchala, bráním se v duchu. Ale filtrovala jsem. Tak se to dělat musí, chcete-li najít smysl v čemkoli, co tyhle děti vykládají. „Co dalšího?“ „Příště zkuste poslouchat,“ zívne Bethany. „Rozhodně nehrozí, že by se to dál nedělo.“ „Ale tohle – tisíce mrtvých, tisíce lidí bez domova, a jestli to zasáhne město –“ „Jasně že jo.“ „Potom to zničí tisíce dalších životů –“ „To je v pohodě, žádnej problém,“ přeruší mě Bethany. „Říká vám něco výraz fait accompli? A pak, cože vám najednou tak záleží na lidech z Jižní Ameriky? Protože když jsem o tom mluvila posledně, bylo vám to volný.“ Nevěřícně zavrtí hlavou. „Je to stejný jako s doktorem Ehmetem. S Hassanem, jak ho znáte vy. Je to Turek, ne? Ale když mu řeknu, že Istanbul zničí zemětřesení, je to jako bych mluvila do zdi.“ „Zemětřesení v Istanbulu?“ Možná že můj filtr potřebuje seřídit. Jen jako pokus, samozřejmě. Sevře se mi žaludek. „Připomeň mi to.“ „Příští měsíc. Zapište si do diáře dvaadvacátýho srpna, Galusko. Proti tomu bude tohle vypadat jako projížďka na atrakci v pařížským Disneylandu. Ay caramba!“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183448