země pořádně nezná, a po těch letech režimní špíny a pomluv vůči němu i jeho rodině… Netušil jsem, jak události naberou spád a Václav se rychle stane miláčkem veřejného mínění. A že ho jednomyslně zvolí parlament složený většinově z komunistů a Národní fronty. Na televizním záznamu už Václava představuji jménem Občanského fóra jako oficiálního kandidáta a Saša Vondra ho současně uvádí jménem Charty jako její tehdejší mluvčí. Říkal jsem vám, jak mi den před prezidentskou volbou zavolal pan Josef Bartončík? Ne. Tehdy byl místopředsedou Federálního shromáždění za Československou stranu lidovou. Upozornil mě na text slibu: že asi pan Havel nebude chtít skládat věrnost socialistické republice. Upřímně řečeno, na to jsme v tu chvíli vůbec nepomysleli. Tak jako v jiných případech, i tady mysleli naši dosavadní protivníci za nás – nebo se snažili předjímat naše myšlenky. Během minuty jsem tedy vymyslel a po telefonu mu nadiktoval nové znění, které se používá prakticky nezměněno dodnes. Byl jste u jednání o složení Čalfovy vlády národního porozumění? Ona se sestavovala nadvakrát. U toho prvního jednání jsem nebyl. Dodržovali jsme totiž princip, že ten, kdo je nominován, se nebude příslušného jednání účastnit. Na jaké ministerstvo vás nominovali? Několik hodin po jednání jsem se dozvěděl, že mě Václav Havel navrhl na vnitro, Čalfa se však postavil ostře proti. A byl jsem z toho šokovaný i já, říkal jsem Vaškovi: „Ani strážmistra nechci dělat!“ Vnitro se mi zdálo jako naprosto nemožné, měl jsem k němu nepřekonatelný odpor. Když Občanské fórum navrhovalo své ministry, jediným kritériem byla odbornost; ještě to nebylo jako dnes, kdy kovaní partajníci střídají resorty jak ponožky. A mě nenapadlo, že bych dělal cokoli jiného než spravedlnost nebo legislativu. Takže se konalo druhé jednání o vládě; u něj už jsem byl.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183392
Jak to probíhalo? Čeští nominanti seděli v salonku v předpokoji a čekali na zprávy. Slováků jsme v Praze neměli tolik, takže Jano Čarnogurský i Miro Kusý vyjednávali s námi, ač byli sami navrženi. Rodilo se to těžce: Dienstbier dostane zahraničí, Petr Miller resort práce a sociálních věcí, Klaus finance, Vladimír Dlouhý Státní plánovací komisi… Toho jsme, jak známo, ještě navrhli za KSČ. Čalfa přikývl a dodal: „Předseda plánovací komise by měl být i místopředsedou vlády.“ Vyšel jsem na chodbu to Dlouhému a Klausovi oznámit. Bylo vidět, jak Klaus těžce nese, že Vladimír bude místopředsedou vlády, a on ne. Emocionálně to v tu chvíli nezvládl. Vnitro měli nakonec dočasně řídit tři členové vlády… Žádné naše návrhy Čalfa nepřijal, tak se dohodl tento kompromis, že vnitro zatím bude řízeno předsedou vlády a dvěma místopředsedy, Valtrem Komárkem a Jánem Čarnogurským. Petr Pithart ve svých vzpomínkách uvádí, že už při jednání navrhovalo Občanské fórum na vnitro lidovce Richarda Sachera, ale Čalfa namítl, že by to neměl být straník. Jaké tedy byly alternativní návrhy? Třeba Ladislav Lis? Už nevím, ale jeho jméno jistě bylo také ve hře. A když se toto všechno dohodlo, včetně jmenování vlády na Den lidských práv 10. prosince, sdělili jsme poslední podmínku: Hodinu poté musí prezident Husák rezignovat. Překvapilo nás, že ze všech našich požadavků tento prošel nejhladčeji. Je to možná doklad toho, že už v mocenských strukturách neměl žádné skutečné spojence. Poradci posledního komunistického premiéra Ladislava Adamce později vzpomínali, že Husák přesto jednu věc ovlivnil. Měl na výběr dva možné federální premiéry, Čalfu nebo Adamcova poradce Miroslava Pavla. A vědomě se rozhodl pro Slováka Čalfu, aby se kvůli federálním pravidlům nemohl jiný Slovák – Alexander Dubček – stát prezidentem. To nám tehdy samozřejmě nikdo z protistrany takto otevřeně neřekl. Ale nemyslím, že by někdo z vedení KSČ ještě
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183392
s Husákem cokoli konzultoval. Spíš bych takovou úvahu přičítal Adamcovi, který měl jistou dobu na prezidentský úřad zálusk, a proto tlačil na post premiéra Mariána Čalfu. Někdy v těch dnech před 10. prosincem jsem si z Občanského fóra zaskočil k sobě do práce; měl jsem tam tři týdny absenci. Družstvo Pokrok tehdy sídlilo v paláci Metro na Národní třídě. Přišel jsem do své kanceláře, všude zamčeno a tma, a jen jsem vstoupil, zazvoní mi na stole telefon. Překvapeně jsem ho zvedl a volá Zdeněk Jičínský: „Okamžitě se vrať a cestou musíš vymyslet, kdo bude českým ministrem spravedlnosti.“ Jak jsme totiž pořád jednali s Adamcem a Čalfou, předseda české republikové vlády František Pitra byl zmaten, proč nikdo nepožaduje i jeho demisi. My jednáme s federální vládou, VPN v Bratislavě jednala o slovenské, jen on jako by neexistoval. Což byla pravda, my jsme pozapomněli na české republikové orgány! A teď tedy Pitra vyslal posly do Laterny, že on chce také rekonstruovat kabinet. Běžel jsem zpátky do sídla OF a cestou zmateně přemýšlel, koho navrhnout. Proč ne sám sebe? To jsem ještě myslel, že se prosadí můj návrh federální ústavy a že bych jako autor měl být u toho. A teď jsem přišel do štábu a před jednací místností čekal jeden právník – v černém obleku s bílou košilí a kravatou se mezi revolucionáři vyjímal jak pěst na oko – a já pochopil, že už mu asi někdo volal. A že by to nebylo nejšťastnější řešení. Proč? Kdo to byl? Já ho nechci jmenovat, protože si ho vážím a mám ho docela rád. Byl obhájcem Luboše Dobrovského a Jirky Dienstbiera v jejich trestních případech, možná mu volali oni. Ale bohužel je to člověk, který má doslova celoživotní potíže s komunikací a prací v týmu, je to sólista, na fakultě mu vzali vedení katedry. A v té chvíli mě osvítil spásný nápad: Dáša Burešová! Řekl jsem mu: „Pane doktore, víte, proč tady jste? Potřebujeme ministra spravedlnosti, co byste říkal na Dagmar Burešovou?“ No, nemohl říct ne.
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183392