„Nebuďte směšný,“ přerušil ho Ricky ostře. „Ani na vteřinu ne− věřím, že ta osoba vůbec existuje.“ „Mohu vás ujistit, že je naprosto skutečná. A její bolest značná,“ prohlásil terapeut v parafrázi toho, co již dnes Rickymu sdělil advokát Merlin. „Upřímně řečeno, doktore, shledávám vaše po− pírání méně než přesvědčivým.“ „Tak jaké detaily?“ Soloman zaváhal a poté řekl: „Popsala vás, fyzicky a intimně. Popsala vaši kancelář. Dokáže imitovat váš hlas, a to – jak nyní mo− hu potvrdit – až neskutečně zdařile…“ „Vyloučeno,“ vyhrkl Ricky. Doktor Soloman se znovu odmlčel a pak se zeptal: „Povězte mi, doktore, visí vedle Freudova portrétu na stěně vaší ordinace malý modrožlutý dřevoryt zobrazující západ slunce v Cape Codu?“ Ricky se téměř začal dusit. Z několika málo uměleckých děl, která dosud nevymizela z jeho klášterního světa ordinace a bytu, byl tento dřevoryt nejvýraznější. Manželka mu ho darovala k pat− náctému výročí svatby a byla to jedna z mála položek, které přežily Rickyho čistku předmětů s ní spojených, když nakonec podlehla rakovině. „Visí tam, viďte?“ pokračoval Soloman. „Moje pacientka uved− la, že se vždy soustředila na toto konkrétní umělecké dílo a snažila se do něj silou vůle proniknout, zatímco jste ji pohlavně zneužíval. Něco jako mimotělní zážitek. Poznal jsem i jiné oběti sexuálně mo− tivovaných zločinů, které činily totéž – snažily se představit si, že se nacházejí jinde než v realitě. Není to tak neobvyklý obranný me− chanismus.“ Ricky ztěžka polkl. „Nic takového se nikdy nestalo.“ „No,“ opáčil Soloman stroze, „nejsem to já, koho o tom budete muset přesvědčit, viďte?“ Ricky se na chvíli odmlčel a poté se zeptal: „Jak dlouho už k vám ta pacientka dochází?“ „Šest měsíců. A čeká nás ještě pěkná spousta práce.“ „Kdo ji na vás odkázal?“ „Co prosím?“ „Kdo ji na vás odkázal?“ „Nevzpomínám si, že by…“
98 \
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183191
„Snad mi nechcete říct, že si žena trpící takovým citovým trau− matem jednoduše vybrala vaše jméno z telefonního seznamu?“ „Musel bych se podívat do poznámek.“ „Vaše paměť by na to měla stačit.“ „Přesto bych se musel podívat do poznámek.“ Ricky si odfrkl. „Zjistíte, že ji na vás neodkázal nikdo. Vybrala si vás z nějakého zjevného důvodu. Takže se ptám znovu: proč prá− vě vás, doktore?“ Soloman se na chvíli zamyslel. „Mám v tomto městě pověst úspěšného lékaře obětí sexuálně motivovaných zločinů.“ „Co máte na mysli výrazem pověst?“ „V místním tisku vyšly nějaké články o mé práci.“ Ricky se rychle zamyslel. „Svědčíte často u soudu?“ „Zas tak často ne. Ale jsem s tím procesem obeznámen.“ „Jak často je ‚zas tak často ne‘?“ „Byl jsem tam dvakrát nebo třikrát. A vím, kam těmi otázkami míříte. Ano, byly to mediálně sledované případy.“ „Předvolali vás někdy jako odborného svědka?“ „To ano. Hned u několika občanskoprávních žalob včetně jed− né, která se týkala psychiatra obviněného z velmi podobného činu jako vy. Kromě toho vyučuji na lékařské fakultě Massachusettské univerzity, kde přednáším o procesu zotavování z následků trest− ných činů…“ „Objevilo se vaše jméno v novinách krátce předtím, než se na vás obrátila ta pacientka? Na význačném místě?“ „Ano. Psali o mně v jednom zásadním článku v Boston Globe. Ale nechápu proč…“ „A stále trváte na tom, že vaše pacientka je věrohodná?“ „Ano. Už půl roku ke mně dochází na terapii. Dvě schůzky týd− ně. V jejím chování neshledávám absolutně žádný rozpor. A nic z toho, co mi až dosud řekla, ve mně nevyvolává sebemenší pochy− by o pravdivosti jejích tvrzení. Oba přece víme, doktore, že je téměř vyloučeno, aby někdo úspěšně lhal psychoterapeutovi, zejména pak v průběhu delšího časového údobí.“ Ještě před několika dny by Ricky s tímto tvrzením nepochybně souhlasil. Nyní si však již nebyl tak docela jist. „A kde se nachází teď?“
/ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183191
„Až do třetího srpnového týdne má dovolenou.“ „Nesdělila vám náhodou telefonní číslo, na kterém bude v prů− běhu srpna k zastižení?“ „Ne. To myslím ne. Pouze jsme si dohodli další schůzku na první pondělí v září a tím to skončilo.“ Ricky se úporně zamyslel a položil bostonskému kolegovi další otázku: „A má ta žena pozoruhodné, mimořádné a neskutečně pro− nikavé zelené oči?“ Soloman se zarazil. Když znovu promluvil, učinil tak s ledovou rezervovaností. „Takže ji přece jen znáte?“ „Ne,“ odpověděl Ricky. „Jen jsem tak tipoval.“ Položil sluchátko do vidlice. Virgil, řekl si v duchu. Ricky se přistihl, že civí přes ordinaci na obrázek na stěně, který tak výrazně figuroval ve falešných vzpomínkách falešné pacientky v Bostonu. Nepochyboval o tom, že doktor Soloman je skutečná postava a že si jej Virgil pečlivě vybrala. Stejně tak nebylo nejmen− ších pochyb, že tato nádherná a nesmírně usoužená mladá žena, které nezbývalo než vyhledat péči proslulého doktora Solomana, už se s ním nikdy neuvidí. Přinejmenším ne v kontextu, jaký měl Soloman na mysli. Ricky zavrtěl hlavou. Existovalo nemálo tera− peutů, jejichž ješitnost byla tak hluboká, že se zamilovali do po− zornosti tisku a oddanosti vlastních pacientů. Chovali se, jako by disponovali nějakým jedinečným a veskrze magickým klíčem k chodu celého světa i fungování lidí, a s železnou pravidelností sypali z rukávu odborné názory a výroky. Ricky Solomana pode− zíral, že má svým naturelem blíže ke cvokařům vystupujícím v te− levizních talkshow, kteří stavějí na odiv své vědomosti, aniž je opírají o tvrdou psychoanalytickou práci. Je mnohem snazší něko− ho zběžně vyslechnout a pak ze sebe bez přípravy vychrlit závěry než sedět den co den u pacienta, pronikat vrstvami fádnosti a tri− vialit a hledat v hloubce podstatu. Pro členy své profese, kteří propůjčují své jméno názorům vyřčeným v soudních síních a novi− novým článkům, neměl Ricky nic než opovržení. Problém vězel v tom, že Solomanova reputace, věhlas i veřejný obraz dodávaly tvrzením jeho pacientky věrohodnost. Jeho pod− pisem na dolním okraji papíru získala stížnost váhu, která byla s to
100 \
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183191