96
ÚTOK K AR AWETARIŮ Do šapunu Kohorošiwetariů přišel nějaký stařec, aby oznámil, že přijdou Karawetariové a všechny zabijí. Tu se ženy daly do pláče a plakaly a plakaly. Jedna do mne strčila a řekla: „To máme umřít vinou téhleté?“ Já už začínala jejich řeči rozumět. Upadla jsem a rozplakala jsem se. Muži začali hned zarážet do země kolem dokola šapunu kmeny asi dva metry vysoké a svazovali je těsně k sobě, aby šípy skrze ně neproletěly. Ženy zatarasily krátkými kmínky nízký konec přístěnku, aby byly chráněnější. Tak se mohly dostat dovnitř jen šípy vystřelené z druhého konce šapunu. Tušaua poručil hlídat celou noc. Poslal pět mužů na stezku: dva muže hodně daleko dopředu, dva o kus dozadu a jednoho blízko šapunu. Říkají, že když náčelník pošle víc než pět mužů, že začnou spolu mluvit a smát se, nepřítel přijde a slyší je. Náčelník poručil dále, aby se poschovávali kolem šapunu jeden tu a druhý tam, a řekl: „Když uslyšíte lidské hlasy, utíkejte nás zavolat, aby se všichni mohli seběhnout.“ Minulo několik dní a žádný nepřítel se neukázal, muži začali říkat: „To už nepřijdou, bojí se nás. Báli se bělocha (mého otce), který byl sám, tím víc se budou bát nás, protože nás je mnoho a máme šípy.“ Jednou ráno šli dva Kohorošiwetariové sbírat kořeny a kůru, z kterých se dělá kurare. Uviděli v dálce karawetarijské muže přecházet po velkém
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183139
Útok K ar awetariů
97
visutém mostě přes igarapé. Také Karawetariové je viděli a křičeli: „Vy si myslíte, že jenom přecházíme. Ne, my se vrátíme do našeho šapunu, teprve až uneseme všechny vaše ženy.“ To ráno chtěla jít dcera té stařeny, která se o mě starala, s ostatními ženami do lesa trhat plody palmy burití. Matka jí řekla: „Vezmi s sebou také ji.“ Žena mi dala svého chlapečka a já šla s ní. Tak jsme došly pod stromy burití. Pamatuji se, že jsem si s dítětem sedla, zatímco matka sbírala ovoce. Najednou jsem uslyšela křik: „Waiukape, waiukape! Nepřátelé, nepřátelé!“ A viděla jsem ostatní ženy a děvčata, jak utíkají před námi. Matka mi vzala dítě z klína, postrčila mě a řekla: „Utíkej, utíkej!“ Tak jsme všichni běželi do šapunu, našli jsme ho skoro prázdný. Muži běželi nepříteli vstříc. Ostatní ženy s dětmi uprchly. Zůstalo jenom šest mužů a stařena, která čekala na nás. Bylo asi devět ráno, slunce bylo ještě nízko. Když svítí slunce, dá se snadno poznat, kolik je hodin. Stařenina dcera odvázala moji hamaku z kmenů, já vzala nůši s ovocem burití, zavěsila jsem si ji na záda a pověsila si na čelo široký pruh lýka, kterým byla svázána, a utíkaly jsme. Běžely jsme, běžely, abychom dostihly ostatní, ale nedařilo se nám to. Konečně jsme je dohnaly. Byly to samé ženy, mladé, staré, a děti, muži tam nebyli. Sedly jsme si, abychom si odpočinuly. Po chvíli přiběhl mladíček a řekl: „Co děláte? Utíkejte! Karawetariové už jsou tam,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183139
98
Sama mezi indiány
kde jsme byli ten den, když jsme lovili opice blízko šapunu. Každý z nich má v ruce svazek šípů. Křičeli, že dřív nepůjdou pryč, pokud nezajmou ženy!“ Tu jsme znovu utíkaly. Běžely jsme celý den. Večer jsme se zastavily, abychom si odpočaly, a ženy řekly: „Už jsme hodně daleko, až sem nepřijdou.“ Začaly tedy chystat chýše na noc. Už byla hluboká noc, když přiběhli dva muži a řekli: „Utíkejte dál, Karawetariové kříčeli, že vás seberou všechny.“ Tihle Kohorošiwetariové nastříleli po Karawetariích šípy, utíkali bez boje a drželi se mezi námi ženami a nepřítelem. Indiáni, s nimiž jsem byla potom, to dělali jinak. Když se nepřítel přiblížil, rovnou se mu postavili a stříleli z luků. Sebraly jsme žhavá polena, která jsme přinesly s sebou, a začaly jsme znovu utíkat. Já vzadu za všemi, každou chvíli jsem upadla a plakala jsem, byla jsem hubená a slabá. Tenkrát jsem jedla jen ty jejich hořké kořeny a pořád mě bolelo břicho. V noci jsem pořád jen chodila k řece. Konečně jsme se zastavily, byla temná noc. Lehla jsem si na zem a usnula jsem. Sotva jsem usnula, už mnou někdo zatřepal: „Vstávej, vstávej!“ povídala stařena. Tři mladíci právě říkali: „Karawetariové už dorazili tam, kde jste chtěly spát a kde jste začaly stavět chýše. Jednoho z našich už střelili do ramene a dalšího do nohy.“ Ženy plakaly, protože si myslely, že ti ranění zemřeli, říkaly: „Kam teď půjdeme? Blízko jsou velké skály.“ Tušaua poslal ty tři muže,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183139