Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182931
Odr azové k ameny: šest pár amit
Zopakujme si znovu, že záměr bódhičitty je ryzí a upřímně hluboké přání dosáhnout osvícení pro dobro všech cítících bytostí. Bódhičitta přání je náš záměr někam se vydat, například do San Francisca. Bódhičitta jednání je rozvíjením tohoto záměru. Do praxe páramit, štědrosti, kázně, trpělivosti, píle, meditace a moudrosti zapojujeme své tělo, řeč a mysl. Je to jako nasednout do auta a vydat se na cestu do San Francisca. Bódhičittu jednání lze rozdělit na relativní a absolutní praxi. Relativní praxe shromažďuje relativní zásluhy, zatímco absolutní praxe shromažďuje moudrost. Štědrost, kázeň, trpělivost, píle a meditace jsou relativní praxe. Relativní praxe zapojují naše tělo, řeč a především mysl, stejně jako transformují obyčejné myšlenky a pocity. To není těžké zvládnout, neboť myšlenky a pocity jsou kontrolovány a manipulovány našimi zvykovými tendencemi. Naše zvykové tendence jsou založeny na sklonu jednat na základě pěti rušivých emocí – touhy, hněvu, nevědomosti, žárlivosti, pýchy či jakékoliv jiné směsice těchto emocí, která se může objevit. Emoce vyvstávají z péče a obav o já. Jestliže se ptáme, co je já, na kterém lpíme, a zdali ho dokážeme spatřit, když ulpíváme, odpovědí je, že s největší pravděpodobností nikdo žádné já nikdy nespatřil a nespatří. Lidé mohou rozpoznat, jak na já ulpívají, ale nikdy ho neuvidí. Ironií je, že ač já nikdy nevidíme, lpíme na něm, jako by skutečně existovalo. Navzdory této ironii rozhodně věříme v existenci já a tomu, že má určité charakteristické rysy. Věříme především, že je jedinečné a také stálé. Stálé v tom smyslu, že předpokládáme, že ten, kdo se narodil před dvaačtyřiceti lety je stejná osoba jako naše současné já. Nebo že včerejší a dnešní já je stejné. Ten, kdo něco vykonal a zakusil výsledek svého činu, je rovněž považován za stejnou osobu, buď dobrou, nebo špatnou. Věříme také, že já skutečně existuje. Ani nás nenapadne, že by záviselo na příčinách a podmínkách, myslíme si, že existuje bez příčin a podmínek. Rozhodně já nevnímáme například jako duhu, která se objevuje jako výsledek setkání slunečních paprsků a vlhkosti. Místo toho vnímáme já jako něco pevného. Když nás někdo urazí, já je zraněné. Když je na nás někdo milý, já je šťastné. Já není pasivní. Je vědomé a má
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182931
Cesta soucitného bojovník a
kapacitu zažívat podněty bolesti a štěstí ve zcela konkrétní, hmatatelné podobě. Říkáme „mé tělo“, „má řeč“, „má mysl“. V těchto případech vnímáme já jako své vlastní tělo, řeč a mysl. V jiných naopak vnímáme své tělo, řeč a mysl jako já: „Já vidím, já slyším, já cítím.“ Ohledně já máme mnoho představ. Ale spatřil někdy někdo skutečně existující já? Abychom skutečně spatřili já, muselo by existovat v rámci skandh nebo v rámci těla, řeči a mysli. Když však zkoumáme tělo, řeč a mysl – vnímání, myšlenky a vědomí – nikdy nenajdeme nic samostatně existujícího. Vše se skládá z mnoha částí. Naše tělo je tvořeno z biliónu a triliónu částí a tyto části samy jsou tvořeny dalšími částečkami. Když toto hluboce prozkoumáme, nenajdeme nic než prázdnotu. S řečí to je podobné: Odstavce se skládají z vět, věty ze slov, slova jsou tvořena slabikami, slabiky ze zvuků. Když takto dál zkoumáme, nakonec nám nezbude nic, pouze prázdný prostor. Není nic, o čem bychom mohli říct, že to skutečně existuje. Když se podíváme obecně na mysl, vidíme vjemy, pocity, myšlenky a vědomí. Mysl má mnoho různých aspektů. Všechny neustále vyvstávají a zase zanikají. Když se podíváte blíže, neexistuje v těle, řeči a mysli nic samostatně existujícího, nic neexistuje samo o sobě, bez příčin a podmínek. Protože vše existuje díky příčinám a podmínkám, vše se mění na základě toho, jak vyvstávají, trvají a zanikají. Na jemné úrovni se příčiny a podmínky neustále mění. Na hrubší úrovni zakoušíme velké změny. My sami jsme rozhodli, že já existuje. Naše nevědomá mysl tak rozhodla. Když to však skutečně důkladně prozkoumáme, nikdy nenajdeme takové já, které předpokládáme. Skandhy2 existují na relativní úrovni a nejsou jedinečnou entitou, nýbrž rozsáhlou složeninou. Existují také na základě příčin a podmínek. A vše, co existuje na základě příčin a podmínek, je pomíjivé. Jakmile to vyvstává, musí to také zanikat. Nic, co je tvořeno příčinami a podmínkami a co spontánně vzniká a zaniká, neexistuje reálně. Tak vzniká kontinuum – vyvstávající okamžik následuje po předchozím, již vyvstalém a zaniklém okamžiku. Ten se pouze jeví jako první, ale není. A pak třetí vyvstává po druhém, který se jeví jako druhý, ale není atd. Mezi každým z těchto tří
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182931