„Povězte, co jste si přál?“ Nastalo ticho, byl připravený na všechny možné otázky, ale že by zazněla tahle zcela soukromá a intimní, to ho ani náhodou nenapadlo. Sice mu to přišlo poněkud neomalené, ale jeho přání zase nebylo bůhví jak úžasné, aby ho nemohl prozradit. „Kérku.“ „Prosím, cože?“ zasmála se. Byl to od nehody zřejmě její první smích. „Tetování. Přes celý záda.“ Pak chvíli oba mlčeli a nakonec Filip dodal: „Byl sem kretén, no. Co chcete slyšet?“ „Ukážete mi ho?“ Tak to ho skutečně vyvedlo z míry. „Co? Jako že se mám svlíknout?!“ Jemně kývla hlavou. Filip se rozhlédl kolem, nikde nikdo. Váhal. „Prosím…“ Znovu se podíval na nešťastnou pacientku a hlavou mu prolétlo, že jestli tohle tu ženskou potěší, tak by třeba ta pitomá kérka alespoň chvíli měla smysl. Svlékl si mundúr i triko a ukázal Janě svá záda. „Fííííha! Nádhera,“ žasla. „Něco takovýho by mě ani nenapadlo.“ Filip se zastyděl. „No, to chápu…“ „Líbí se mi, co jste si přál.“ Vytřeštil na ni oči. „Líbí? Byl sem idiot! Víte, co všechno sem si moh přát?“ Pokývala hlavou. „Možná se může to vaše tetování někomu zdát jako blbost, ale přál jste si aspoň něco, co bylo jenom pro vás. Vaše přání, vaše věc. A jednou za to vy sám zaplatíte. Tak by to správně mělo být. Možná to ještě nevíte, Filipe, ale byl jste moudřejší než já. Člověk nemá právo zasahovat do svobodné vůle jiných lidí.“ Filip ji pozoroval a hltal každé její slovo. Nebyl si ale jist, jestli jí rozumí. „Můžu se zeptat, co jste si přála vy?“ Přikývla, ale nadále ještě chvíli mlčela, jako by hledala odvahu na odpověď. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182874
„Přála jsem si dovolenou pro celou rodinu v Chorvatsku. Normálně bych na ni musela šetřit několik let. Abych na to zkrátka měla našetřeno hned a bez práce.“ Pak se rozplakala. „No a vidíte. Při cestě z dovolený jsme skončili v té řetězovce. Manžel i dcera…“ nedořekla a brečela a brečela. „To takhle nemůžete brát! Myslela ste to dobře.“ Utřela si slzy a na tváři se jí objevil cynický úsměv. „Víte, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly, Filipe?“ Po chvíli dodala: „Váš čínský drak je sice možná úsměvná volovina, ale nemůže nikomu ublížit. Je jen váš, je na vašich zádech a je to prostě vaše věc. Ale já jsem tuto důležitou, zdánlivou drobnost nepochopila. Šla jsem dobrovolně do spolku s ďáblem, ale zatáhla jsem do toho zcela neprávem ještě i další lidi. Ty, které jsem nejvíc milovala. A vůbec jsem se jich nezeptala, jestli by o to stáli!“ Když Jana Čejková řekla, že šla do spolku s ďáblem, Filipa zamrazilo po celém těle. „Víte, já bysem vám jen chtěl říct, že to, co se stalo, nic neznamená. Takový věci se stávaj a vůbec to nemusí souviset s tou smlouvou,“ snažil se Filip vysvětlit to, co ještě před pár dny vysvětlovala Nikol jemu. „Ano, špatné věci se stávají i dobrým lidem, to jste chtěl říct? Víte, na tom vůbec nezáleží. Já už jsem pochopila, čím musím zaplatit. A máte pravdu, není to ta samotná autonehoda. Mým vykoupením je něco mnohem, mnohem horšího. A v jednom má ta smlouva pravdu. Budu dlouho a bolestivě trpět.“ „Co ste pochopila? Co to tedy je?“ Filip byl jako u vytržení, protože kdyby porozuměl, mohl by najít odpovědi i pro sebe. „Do své smrti nebudu vědět, jestli ta autonehoda nějak souvisí s mou smlouvou, nebo nesouvisí. Až do posledního vydechnutí nebudu vědět, jestli jsem způsobila smrt svého muže a dcery, nebo jestli by se nám taková nějaká autonehoda bývala stejně stala. Možná, že jsem jim před smrtí, která by stejně přišla, ještě umožnila strávit nádherných deset dní u moře. Ale možná jsem je zabila.“ Filipovi se zdálo, že se mu zastavil dech a přestala mu proudit v žilách krev. Vzpamatoval se teprve po nějaké době. „Proč ste se mnou chtěla mluvit?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182874
„Jste jediný člověk, se kterým se o tom můžu bavit, aniž by mě považoval za blázna. Potřebovala jsem si o tom všem s někým prostě popovídat. Jen vyslovit své myšlenky nahlas, nic víc.“ *** Kateřina seděla se šéfem v jeho kanceláři a u nohou jí ležela papírová krabice napěchovaná osobními věcmi. Usrkávala kávu a celá se třásla. „Myslím, že to zvládneme nějak zorganizovat. Kampaň Limexu předáme Brousilovi, ať to se svým týmem dokončí. Dejte mu všechno, co jste na tom se svými lidmi zatím udělala. A navrhuju, abyste si vzala volno. Dáme vám neplacené volno, na jak dlouho budete potřebovat. Co vy na to?“ Kateřina kývla. „Asi to bude nejlepší. Stejně se nedokážu na práci soustředit. Musím nejdřív najít pro přítele tu kliniku. A pak tam s ním pojedu. Prostě, nejdřív musím vyřešit tohle, nezlobte se.“ „Chápu. Ale vysvětlete mi jedno, vy jste dědila nebo vyhrála ve sportce?“ Kateřina se jen lehce usmála. „To byste nepochopil. Je to něco jako danajský dar, tak bych to spíš nazvala. Prostě jsem teď finančně zabezpečená až do konce života. Víc bych k tomu nerada říkala.“ Šéf byl sice zvědavý a jen těžko se s takovou odpovědí smiřoval, ale víc s tím stejně dělat nemohl. Byla to její soukromá věc. „Myslíte, že mám výhledově počítat s tím, že už nebudete chtít pracovat?“ „Můj plán byl, že budu pracovat jen pro radost. A myslela jsem si, že to bude úžasný, protože se nebudu muset strachovat o životní jistotu. Najednou ale cítím, že se úplně všechno změnilo.“ „Jak změnilo?“ „Tak. Když člověk chce mít dost peněz, aby si mohl život pořádně užívat, tak ho to nutí makat. A celkem je vám jedno, že si vlastně neužíváte nic, protože jen pořád makáte a makáte, ve dne, po večerech i o víkendech. Jednou za čas jedete na dovolenou někam do exkluzivní destinace a utěšujete se, jak je to úžasný a že byste si to jinak vůbec nemohl dovolit. A namlouváte sám sobě, jak se máte skvěle. Nevidíte, že jediná 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182874