Antonín Vitvar / 20 let na Jawě a Nortonu
Kde je Havel? Brno, 1952.
Po pěti letech znovu na Jawě, Velká cena Československa, Brno, 1952.
Vitvarův poněkud trpký úsměv po vítězném závodě, který nesměl jet na svém Nortonu, medaili dostává vítěz třídy do 350 ccm František Bartoš, Brno, 1952.
„S kopce dole v Kohoutovicích až k benzínce jsme stále jeli v závěsu, v zatáčce u benzínky jsem to malinko přetáhl a tak tak že jsem se nevyboural. Čekal jsem, že mě Gusta předjede, ale ten udělal přesně to co já, zatáčku také přetáhl a dostal se z ní ještě hůř.“ Vitvar byl v cíli o šest desetin vteřiny první. Na cílové čáře mu znovu praskl řetěz a vlétl do diváků. Naštěstí se nikomu nic nestalo. 215, 216, 217, 218 Vitvar Jawy porazil i bez Nortona. Technika tedy nebyla tím hlavním, čím své soupeře počátkem 50. let zastiňoval, jak se občas říkalo. Ostatně na Jawě dosáhl v Brně lepších časů než rok předtím na Nortonu. Ironií v této souvislosti přitom je, že minimálně jeden Norton v roce 1952 v Brně i přes zákaz startů československých jezdců na cizích značkách závodil. Jel na něm začínající František Šťastný, který ho ovšem v rámci utajení překřtil na Blesk-speciál (podobně jako Arnold Buchta označoval svou Velocette jménem VAB). Skončil sedmý. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182845
Poslední Velká cena
Poslední Velká cena Antonín Vitvar po Velké ceně ve svých osmačtyřiceti letech ukončil kariéru. V roce 1952 to bylo přesně dvacet let, co se poprvé posadil na tovární motocykl a postavil se s ním na start. Dosáhl všeho, čeho chtěl. Jen jednoho ne. Toho, po čem toužil nejvíc: nikdy se nemohl na silničním motocyklu poměřit se skutečnou světovou špičkou. „Vždycky jsem měl velkou touhu si s nimi změřit síly. Jenže mistrovství světa jsme tehdy ještě nejezdili, takže jsem vlastně neměl žádné měřítko, jak jsem na tom se svou výkonností v porovnání se světovou elitou. Že jsem nemohl jezdit mistrovství světa, to mě mrzí dodnes.“ Právě jeho dosud nerealizovaným snem se dá vysvětlit další ze záhad Vitvarova života. Ačkoli oficiálně skončil se závoděním, nechal si na přelomu let 1952–1953 zásadně zmodernizovat své dva Nortony. Jejich zadní pérování předělal po vzoru jím vyzkoušené tovární Jawy z roku 1952 na kývačku a motory opatřil výkonnějším dvouvačkovým ventilovým rozvodem. Třistapadesátku nicméně obratem prodal talentovanému Miroslavu Čadovi. Nejspíš proto, že mu po drastické měnové reformě, která statisícům Čechoslováků znehodnotila celoživotní úspory, chyběly peníze na zmiňovanou stavbu rodinného sídla. Dvacet jedna tisíc korun dostal od Čady už v nových bankovkách, což byla tehdy částka jen o šest tisíc vyšší, než za jakou se dala sehnat sériová cestovní Jawa 500 OHC, kterou si ovšem po devalvování původní měny v poměru 1 ku 50 mohl málokdo dovolit. Na upravený slabší Norton si tedy Vitvar již nikdy při závodě nesedl. Pořád mu ale zbýval půllitr a touha poměřit s ním síly s nejlepšími zahraničními jezdci. Čechoslováci se šampionátu na okruzích začali pravidelně účastnit až na přelomu 50. a 60. let v éře Františka Šťastného, který získal v Jawě místo jako tovární jezdec po smrti Jana Novotného, který se v roce 1953 zabil na Lochotínském okruhu. Ambice zdejších motocyklových továren vydobýt si světovou pověst však byla znát už v polovině 50. let. Zahraničním jezdcům na Nortonech, Triumphech, Moto-Guzzi, NSU či MV Autugustách se na domácí Velké ceně rozhodly konkurovat novými stroji Jawa a ČZ OHC s aerodynamickými kapotážemi sedlanými velmi nadějnými jmény jako Gustav Havel, František Šťastný, Václav Parus, František Bartoš či Jiří Koštíř. Ti se měli v roce 1955 v Brně poprvé střetnout s opravdu velkými soupeři z ciziny. „Jednou si tak sedím u sebe v pokoji mezi poháry ze závodů a poslouchám rádio. A v něm zvali do Brna na Velkou cenu, že tam pojedou nejlepší světoví závodníci: Australan Keith Campbell a Angličan Astor John Storr na úplně nových Nortonech! Tak jsem hned letěl za Bajerem, že musíme udělat motorku, že do Brna určitě pojedu.“ Campbell sice nebyl úplná extratřída, šampionátu v roce 1955 kraloval v půllitrech Geoff Duke na stroji Gilera. Jenže měl vynikající pověst jezdce, se kterým se musí do budoucna počítat. Což se potvrdilo, mistrovství světa vyhrál o dva roky později. Pro Vitvara byl Campbell životní výzvou: buď teď, a nebo nikdy. „Manželka s nejstarší dcerou Bobou se mi nejdřív smály, pak hubovaly, že si udělám jedině ostudu, protože jsem na závodním motocyklu už tři roky neseděl. Já byl ale tvrdá palice a nedal si to vymluvit.“ Zmiňovaný Čada si nechal na původní Vitvarův Norton 350 pro předcházející sezonu přidělat drobný přední aerodynamický kryt a úspěšně s ním v roce 1954 vyhrával jeden závod za druhým. Čadův kryt Vitvara zaujal a proto se s ním domluvil, že si jím vybaví 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182845
Antonín Vitvar / 20 let na Jawě a Nortonu i svůj půllitr. Do Brna poslal přihlášku a začal ostře trénovat na Velkou cenu. Jenže při jedné cestě na Moravu v místní pobočce Svazarmu zjistil, že se nad závodem znovu vznáší hrozba zákazu startu domácích jezdců na cizích značkách. Jestli to bylo kvůli tlaku zdejších továrních týmů, aby jim Vitvar jako jediný domácí jezdec coby soukromník nedělal konkurenci, je nezodpověditelnou otázkou. Nicméně strach by to byl opravdu prorocký, papírově se jim totiž nemohl vůbec rovnat: Šťastný a Havel měli k dispozici nový čtyřtaktní dvouválec Jawa OHC, na němž Havel v roce 1953 překonal dvacet let starý Patchettův národní rekord rychlostí 209,9 km/h. Vitvarův Norton byl i po renovování minimálně o dvacet kilometrů pomalejší. Brňáci každopádně skandální nápad zvrátili a Vitvarovu účast na Svazarmu prosadili. V tréninku se snažil jezdit v závěsu za Campbellem, aby zjistil, nakolik mu stačí. „Kupodivu v zatáčkách to se mnou nebylo nejhorší. Řekl jsem si ale, že si chci hlavně zajet se světovými závodníky a vůbec jsem nepočítal s tím, že bych třeba skončil alespoň v první desítce.“ Následovala neděle 28. srpna 1955. Dvě stě tisíc diváků vzrušeně postávalo a posedávalo kolem brněnské trati, která byla na startovní a cílové rovince poprvé vybavená betonovými boxy, později pro ni tak typickými (stojí tu mimochodem dodnes). Fanoušci už toho dne viděli tři napínavé závody. Ve stopětadvacítkách zvítězil Parus na ČZ, v dvěstěpadesátkách Horst Kassner na NSU Sportmax, v třistapadesátkách Hans Baltisberger také na NSU Sportmax, druhý za ním skončil Čada na někdejším Vitvarově Nortonu. A na řadu přišel vrchol v podobě souboje půllitrů. Na startu se podle časů z tréninku v první řadě vedle sebe postavili Campbell, Storr, Vitvar a Bořivoj Sedlák, který jel na jednoválci ESO 500 vycházejícím z divišovského plochodrážního speciálu. Vitvar se opřel do řídítek a vyrazil… 221, 222
Stačí to aspoň na první desítku? Vitvarův modernizovaný Norton, který už pomalu patřil mezi veterány, Velká cena Československa, Brno, 1955. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182845