Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182771
Je v tom atavismus? Mluví ke mně duch mých předků, jejichž pokolení žila v zamlklých, mračných lesích mé šumavské domoviny? – Jakže bych věděl…! Ale jsou chvíle, kdy se nemohu ubránit víře, že tomu tak jest; podobá se mi nezřídka, že vidím mátohy stínů, jež mě obletují; jsou zamlklé a jakoby sehnuté pod tíží kruté práce, krvavého zápasu, údělem osudu, jenž je provázel od kolébky do hrobu; tak z duše rád bych stiskl jejich rozedrané mozolné ruce, setřel pot z jejich šedin – než, jak jen vztáhnu k nim ruce, ustupují ode mne, tyto bludné fantomy, a mně se zdá, že věrné oči smutně na mne pohlížejí, na potomka jejich, jenž vyšel z černých lesů, z oblasti pustých močálů, k nimž připoutáno bylo bytí jejich od praděda do pravnuka. Nezapřu je nikdy, nikdy se jich nezřeknu, svých starých, odešlých otců, kteří dosud se mnou se stýkají, tím vroucněji, čím mně samému let přibývá. K. Klostermann, Urvané listy Bílý štít se krčil pod korunami starých lip. Nějak zapomenuté stavení, stranou od hlavních cest i od lidí, a přesto v něm šel život svojí cestou. Rozeznal jsem malebnou usedlost se dvěma štíty, které spojovala do oblouku klenutá brána s malými dvířky. Dvůr uzavírala roubená stodola. Štíty byly krásně zdobeny, s bohatými obrysy, jejich plocha byla rozdělena náznakem ozdobných sloupců, doplněna volutami, obloučky, ozdobami ve stylizaci srdíček, čtyřlístků a lučních květů. Nedalo mi to, abych nepřistoupil blíž. Na kamenném zápraží seděla stařenka v šátku, jako z pohádky. Tato babička mne mile přivítala, pohostila a dala mi mnoho dobrých rad pro můj další pochod. Přestože, jak jsem později poznal, byla téměř slepá a hluchá, naprosto mi důvěřovala. Mimo jiné mne naučila rozeznávat dobrou a špatnou vodu. „Špatnou vodu nikdy nepij!“ vysvětlovala. Poradila mi, jak ze špatné vody udělat vodu dobrou, jak do ní předat léčivou energii lásky. Naučila mne také, jak poznat jedlé a nejedlé plody, které najdu u cesty. Trvala na tom, že musím své staré prádlo svléci, spálit a obléci se do nového. Dala mi vybrat z několika látek, různých vzorů a barev. Podvědomě jsem sáhnul po žluté s modrými proužky, asi to kdysi býval nějaký sváteční ubrus. Byl čistě vypraný a vyžehlený. Babička mi z něj vyrobila jakýsi přehoz přes hlavu: „Úplně nový ČLOVĚK!“ radostně volala. „Jaký šat, takový člověk“, děla – „je to jen další vrstva tvé osobnosti!“ Pak mi dala tři dárky: nožík po dědovi, sirky, které jí ještě zbyly z dávných dob, a plechovou nádobku na vodu. Do kapsy mi ještě strčila několik větviček, asi to byl rozmarýn, abych si k nim přivoněl, kdyby mi bylo hodně zle. Takto vyzbrojen jsem pokračoval ve své cestě, cestě k DOMOVU. Prošel jsem dalším lesním masívem a potom rozlehlou planinou. Tam se cesta občas ztrácela pod nánosem bahna, a zase znovu objevovala tam, kde nějaký terénní val zabránil její úplné zkáze. Po obou stranách cesty asi kdysi bývala úrodná pole – ještě nyní jsem místy nacházel zlámaná stébla s dosud nevymlácenými klásky. S chutí jsem si do dlaně vydrolil hrst zrniny a pak jsem měl ještě dlouho co kousat. Zrnka chutnala tak sladce! Za dalším lesíkem, takovým divokým remízkem, jsem v dálce zahlédl nějaké červené střechy. Budou to asi domy! Ale pozor! Mezi hmotami těchto domů se tiše pohybovaly nějaké postavy – svrasklé, hrbaté a kulhající. Nad vesnicí i okolo ní kroužily rozevláté závoje šedé mlhy – snad kouře či prachu. Když jsem došel blíž, viděl jsem v těch oblacích menší obláčky a rozeznával v nich postupně různé ošklivé bytosti, poměrně malé, ale agresivní. Lepily se na vše, co jen trochu jevilo známky pohybu či života, na usychající ovocné stromky, na komíny i na okna domků. Vzpomněl jsem si, jak mi někdo vyprávěl o zlých duších – říkal jim chmury, hnědy, šedy a šery, podle toho, jak moc byly tmavé. Šedy se pohybovaly rychleji a plynuleji, jako by se 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182771
rozhlížely a něco hledaly, zatímco šery již byly černější a baculatější, pohybovaly se více při zemi a pomaleji, jako by již byly nasáté černou energií a trávily ji. Hnědy se podobaly spíše prachu a blátu, byly přisáté a odpočívaly, zatímco chmury ještě nebyly usazené, neuspořádaně poletovaly vzduchem. Rychle jsem se zastavil a začal pomalu couvat, aby si mne nevšimly. Ve vesnici musel určitě ještě někdo bydlet – lákadlem by pro mne bylo teplo jejich pokojů a možná i jídlo na stole, slyšel jsem i nějaké podivné zvuky – ale nakonec jsem raději běžel zpět, aby se na mne ti duchové také nepřisáli. Protože tam ve vesnici jistě lidé trpí různými nemocemi, bolestmi, závistmi, strachem i vztekem, a s takovými lidmi se většinou jen těžko jedná. Asi by mi ani nevěřili – ještě by mne podezřívali, že je snad chci okrást. Tam, kde se pohybuje mnoho zlých duchů, se lidé snaží bránit se před nimi tím, že zřizují různé instituce, které mají za úkol šedy hlídat, stíhat a trestat. Stojí je to mnoho peněz, námahy a sil, ale není to skoro nic platné. Šedy jsou mazané a baví je to, když mohou tyto instituce nějak obelstít a napálit. Umějí se různě proměňovat a brát na sebe nevinné podoby. Zdokonalují své umění přetvářky a podvodu a neštítí se ani fyzického ublížení, zranění či usmrcení, pokud jim jde do tuhého. Jedinou možností obrany proti nim je proto jejich bezpečné, nekompromisní odhalení, pojmenování a oddělení se od nich.
50) „Zdá se mi, Petře, že je rozpor v tomto: pokud chceme jít dál, nově, proč bychom se měli ohlížet na minulost, na tradice? Není pro nás minulost spíše zatěžující, svazující?“
Lidé si odedávna předávali své vědomosti i praktické zkušenosti z generace na generaci, ve formě takzvaných tradic. Potomci uchovávali vědění svých předků s náležitou úctou. Jasně si uvědomovali cenu daru, který dostali od svých otců a otců svých otců. Ke generační moudrosti přidávali své postřehy a nové souvislosti, a tak kamínek po kamínku vznikala monumentální mozaika, umožňující jejich přežití. Nové vždy vznikalo na základě předchozích zkušeností, na základě starého, vyzkoušeného. Cítím a ctím toto dědictví jako zemi pod sebou, jako pevnou půdu pod nohama, kterou nemohu zatratit ani ztratit, pokud se od ní chci někam nahoru odrazit. Bohužel nastal v minulém století, pod heslem individualismu a tak zvaného „pokroku“, programový odklon od klasických hodnot jako od něčeho zatěžujícího, přežitého. Člověk začal posedle hledat stále nové formy, až si najednou uvědomil, že mu něco důležitého chybí – kořeny, obsah, podstata. Zmizelo to jakoby provždy. Ale můžeme se jen tak své minulosti zbavit? Můžeme se zbavit své karmy? Ta nás přece vždy nakonec někde dostihne. A může se své karmy zbavit dům, vesnice či planeta? Podvědomě cítíme, že vše minulé si jako batoh na zádech neseme stále s sebou! Musíme se s minulostí nějak vyrovnat, očistit svůj vztah k minulosti, pochopit ji a znovu se poučit. Ano, dědictví nás může určitým způsobem i svazovat a omezovat, bránit rozletu našeho Já. Vlastně celý náš život je určován tím, že jsme si při narození vybrali nějaké předky a prostředí, tedy cestu, po které se vydáváme ke svému současnému poznání a zdokonalení. Následně je dán i tím, jak dokážeme s tímto dědictvím naložit, využít ho a osvobodit se z něho k dalšímu našemu růstu. To ale neznamená ho zatratit.
51) „A co by se stalo, pokud bychom své dědictví takto programově zavrhli – odmítli?“
Asi by se zcela rozpadla naše kultura, systém hodnot. Zřeknutí se minulosti znamená zabíjení sebe sama. Moudrosti předků, které nás vedly staletími jako pevná síť tradic, by se začaly trhat. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182771