98
Koncepce personálního řízení a řízení lidských zdrojů
4.1 Hospodářsky vývoj v podmínkách druhé etapy vědecko-technické revoluce Strukturální změny v hospodářství V 60. a 70. letech 20. století došlo v nejvyspělejší a nejbohatší zemi světa – v USA – v ekonomické, technologické a vědecké oblasti k významnému pokroku. Strukturální přestavba ekonomiky probíhající v této zemi během první etapy vědecko-technické revoluce se uskutečňovala ve dvou paralelně se rozvíjejících procesech. Jedním z nich byl přednostní rozvoj odvětví vyvolaných vědecko-technickou revolucí, ovlivňujících zcela nový směr v rozvoji průmyslu, tedy ve velkých technologických odvětvích nasycených vědeckými inovacemi. V 70. letech zařazovala statistika USA do této skupiny pět odvětví: letecko-kosmický průmysl, výrobu přesných a složitých nástrojů, elektrotechnický průmysl, chemický průmysl a všeobecné strojírenství. Tato odvětví pohlcovala většinu výdajů na vědecko-výzkumné, zkušební a konstruktérské práce, které byly v těchto letech financovány ze státního rozpočtu. Průměrné roční tempo přírůstku produktivity práce v těchto odvětvích 2,5krát až 3krát převyšovalo tento ukazatel v jiných odvětvích amerického průmyslu. Uvedená skupina odvětví vyráběla 40,5 % čisté produkce celého zpracovatelského průmyslu USA (Bobovich, Semenov, 2002, s. 316–317). Podobné tempo růstu se v tomto období v hospodářském rozvoji žádné jiné země nevyskytovalo. Součástí strukturální přestavby ekonomiky USA byl i jiný proces. Spočíval ve snížení ekonomického poměru starých klasických odvětví ve struktuře průmyslové výroby – hutnictví, uhelný průmysl, loďařský průmysl, výroba stavebních materiálů apod. Týkalo se to i odvětví lehkého průmyslu produkujícího výrobky masové spotřeby – textilní, kožedělné, obuvnické výrobky a bílou elektrotechniku. Procesy probíhající v těchto odvětvích se projevovaly za prvé v intenzivním přesunu výroby do vzdálených rozvojových zemí s levnější pracovní silou a dalšími výhodnými vstupními výrobními faktory. Za druhé pak v záměně produkce odumírajících a ekonomicky neefektivních odvětví za import. A za třetí, byť ve velmi malé míře, i v jejich vědecko-technologické modernizaci. Na světových trzích zaujaly USA v 60. a 70. letech hlavně v produkci nových a vysoce moderních technologických odvětví přední místo. Pozice americké produkce na světovém trhu se pak začala snižovat, což nebylo podmíněno poklesem role USA ve světovém hospodářství, ale důsledkem sílící konkurenční schopnosti průmyslové produkce jiných technologicky vyspělých zemí. Realizace vědeckých výzkumů v průmyslu a s ní spojený rozsah strukturální přestavby hospodářské výroby v podmínkách druhé etapy vědecko-technické revoluce přímo závisel na stupni koncentrace výroby. I tento faktor „hrál“ ve prospěch ekonomiky USA. V roce 1969 patřilo ze 100 velkých výrobních společností 66 USA, 9 Velké Británii, 8 západnímu Německu, 7 Japonsku a 3 Francii. Americké společnosti přitom podstatně předháněly největší společnosti ostatního průmyslově vyspělého světa podle obecných ekonomických ukazatelů, mezi jiným i v ziskovostí. Například výše zisku na každého zaměstnance v průmyslových společnostech USA byla značně vyšší než v korporacích jiných průmyslově vyspělých zemí světa (Bobovich, Semenov, 2002, s. 316–317). Priority USA ve světovém hospodářství v poválečném období byly ovlivněny jejich vůdčí rolí v rozvoji vědy a v průkopnictví v osvojení výdobytků vědecko-technické revoluce. Rychlé průmyslové realizaci vědeckých objevů vytvořených v USA napomohlo zformování
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182736
Fáze dospělosti koncepce personálního řízení
99
systému řízení výroby a pokrokový management. I řada jiných okolností naznačuje podobné priority výrobních podniků USA. Patřil k nim především rozsah financování vědecko-výzkumných, zkušebních a konstruktérských prací. V šedesátých letech převyšovaly výdaje USA na tyto účely celkové výdaje Velké Británie, Francie a Japonska. A 54 % výdajů USA na rozvoj vědy pocházelo ze státního rozpočtu (Bobovich, Semenov, 2002, s. 314). Předností USA byl lidský vědecko-výzkumný potenciál. V tomto období více než polovina vynikajících vědců světa působila ve výzkumných a rozvojových institucích USA. V centru pozornosti stály i způsoby jejich získávání. Hlavním z nich byl růst vzdělání a kvalifikace. Zatímco v roce 1940 na vysokých školách, univerzitách a přípravkách studovalo 20 % populačního ročníku, v roce 1967 tento ukazatel činil již 48,4 % (Bobovich, Semenov, 2002, s. 314). Nejtalentovanější z nich zůstávali po skončení studia pracovat ve výzkumných laboratořích, na univerzitních katedrách nebo ve výzkumných laboratořích velkých průmyslových firem. Jedním z důležitých zdrojů získávání tvůrčích pracovníků pro vědecko-výzkumné a konstruktérské složky výzkumných institucí a výrobních společností byl příliv mozků ze zahraničí. První vlnu vědců-imigrantů USA přijaly ještě před druhou světovou válkou ze zemí západní Evropy okupované nacistickým Německem. Druhá a významnější vlna přílivu vědců-imigrantů se uskutečnila v poválečném období. Evropské vědce lákaly pracovní podmínky, vybavení výzkumných laboratoří unikátním a moderním zařízením, finanční ohodnocení jejich práce a hospodářská politika státu podporující vědecko-technický rozvoj. To vše zrychlilo tempo realizace vědecko-technického pokroku v USA a vedlo k technologickému nesouladu, který se postupně vytvářel a byl viditelný již v padesátých letech: nesoulad mezi technologickou vyspělostí USA na jedné straně a evropskými zeměmi a Japonskem na straně druhé. Za velký náskok USA lze označit rozsah a efektivitu vědeckých výzkumů, rozdíl je rovněž v ukazatelích koncentrace výroby, v její nákladovosti, produktivitě práce, v úrovni rozvoje klíčových odvětví průmyslu apod. V 50. a 60. letech celková částka na financování vědy v USA značně převyšovala objem financí vydávaných na tyto účely v západoevropských zemích a v Japonsku. Pokud porovnáme výdaje na výzkum a konstruktérské práce v USA a ostatních vyspělých zemích, zjistíme, že v roce 1968 byla tato částka v USA 7,5krát vyšší než v Německu, 9,2krát vyšší než ve Velké Británii a 14,7krát vyšší než v Japonsku (Bobovich, Semenov, 2002, s. 316). Větší investice do vědy a výzkumu v USA přinášely jejich hospodářství i odpovídající výsledek, který se projevoval především ve výkonnějších technologiích, a to znamená i v produktivitě práce. Již koncem padesátých a začátkem šedesátých let se přírůstek domácího produktu v hospodářství USA do tří čtvrtin naplnil díky růstu produktivity práce. Jiné vyspělé země v tomto podstatně zaostávaly: produktivita práce v západoevropských zemích tvořila v uvedeném období 30–40 % americké úrovně a v Japonsku pouze 14 % (Bobovich, Semenov, 2002, s. 316). Zaostávání hospodářského rozvoje vyspělého světa za USA se zmenšilo až ke konci sedmdesátých let, kdy výrazně vzrostlo tempo vědecko-technické revoluce v západní Evropě a v Japonsku a hospodářství USA bylo oslabené krizovými otřesy poloviny sedmdesátých let. Realizace druhé etapy vědecko-technické revoluce zejména v období šedesátých let se projevila i v rozvoji zemědělství. V tomto období poprvé v dějinách ekonomického rozvoje začalo tempo růstu produktivity práce v zemědělství předbíhat tempo růstu produktivity práce v průmyslové výrobě. V důsledku toho se snížil podíl zaměstnaných v zemědělském odvětví, vzrostlo sebezajištění průmyslových zemí zemědělskou produkcí a zvětšily se jeho exportní možnosti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182736
100
Koncepce personálního řízení a řízení lidských zdrojů
Vědecko-technický pokrok v hospodářství a společnosti vytvořil nové poměry mezi průmyslovou výrobou a jinými sférami ekonomiky, jako jsou odvětví průmyslové infrastruktury a služby, tedy obchod, bankovnictví, pojišťovnictví, věda a výzkum, systém vzdělání, zdravotnictví, cestovní ruch apod. Počet zaměstnaných ve službách začal růst rychleji než v průmyslové výrobě a ke konci šedesátých letech v USA předběhl tento počet průmyslovou výrobu i v absolutních ukazatelích (Toffler, Tofflerová, 1996, s. 23). V této druhé etapě rozvoje vědecko-technické revoluce rostla nadále vysokým tempem efektivita hospodářské výroby a produktivita práce, klesala nákladnost vstupních faktorů a měnil se poměr mezi výsledky výroby a náklady na výrobu. Předchozí extenzivní typ rozvoje ekonomiky se ve všech rozvinutých zemích změnil na intenzivní, při kterém se zvětšuje objem produkce na jednotku zařízení, zmenšuje se materiálová a energetická nákladnost výroby, celkově se zvětšuje využitelnost všech výrobních faktorů a formuje se nový prioritní směr v rozvoji ekonomiky: vědecko-technický. Hlavním zdrojem růstu hospodářské výroby v tomto typu ekonomiky se stává růst produktivity práce díky zavádění nových a efektivnějších technologií vytvořených na základě vědeckých poznatků a nikoli na základě rozšiřování kapacity hospodářské výroby. Proto se hnacím motorem hospodářského rozvoje v tomto období stávají výdobytky druhé etapy vědecko-technické revoluce.
Integrační procesy ve světovém hospodářství Vědecko-technická revoluce a realizace jejích výsledků v hospodářském rozvoji znamenaly rozvoj světového hospodářství. Jeho vzniku předcházely intenzivní integrační procesy směřující k hospodářskému a politickému sjednocení Evropy a vzniku dalšího důležitého centra hospodářského rozvoje v jihovýchodní Asii. Toto nové centrum světového hospodářství, čili asijský model průmyslového kapitalizmu vytvořily nové průmyslově vyspělé země, ke kterým patřilo především Japonsko a další čtyři, takzvaní „malí asijští draci“ – Jižní Korea, Tchaj-wan, Hongkong a Singapur. O hospodářství Japonska v poválečném období se mluvilo podobně jako o německém „hospodářském zázraku“. Stejně jako v Německu začaly i v Japonsku ekonomické reformy tři roky po skončení druhé světové války, tedy v roce 1948. Výšky hrubého domácího produktu z předválečného období Japonsko dosáhlo již v roce 1953. Tempo ročního růstu hrubého domácího produktu Japonska v letech 1952 až 1963 dosáhlo úrovně 9 % a v absolutních ukazatelích vzrostlo trojnásobně (Berger, 1986, s. 182). Výroba průmyslového zboží v tomto období vzrostla šestkrát a spotřeba se zdvojnásobila. Podle absolutních ukazatelů hospodářského růstu Japonsko v těchto letech ještě značně zaostávalo za USA, avšak podle tempa růstu se stalo vedoucí zemí světa. Dalším důležitým hospodářským procesem, který se podepsal pod vznik světového hospodářství, byly intenzivní integrační změny, ke kterým došlo v hospodářském a politickém vývoji zemí západní Evropy. První kroky na cestě k hospodářské integraci byly provedeny ještě koncem druhé světové války. V roce 1944 vlády Belgie, Nizozemska a Lucemburska přijaly v exilu v Londýně rozhodnutí o zřízení celního svazu po skončení války. V rámci tohoto svazu, zformovaného v roce 1948 pod názvem „Benelux“, bylo zrušeno omezení na export a import průmyslové produkce, byl avizovaný volný pohyb pracovní síly a volný pohyb kapitálu. Ještě důležitější událostí na cestě k západoevropské integraci byla Pařížská dohoda o vytvoření Evropského sdružení uhlí a oceli v roce 1952. Signatáři byly Francie, NSR, Itálie a země Beneluxu. Základní odvětví těžkého průmyslu Evropy bylo na počátku cesty
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182736