KOSTEL SANTA MARIA IN TRASPONTINA Via della Conciliazione 14
Středa 6. dubna 2005, 10:41
Pontiero důrazně zvonil u zadních dveří kostela, které vedly do sa-
kristie. Bratr Francesco podle pokynů policie pověsil na dveře ceduli, jež třaslavým písmem oznamovala, že kostel je kvůli opravám zavřený. Fráter však nejen byl poslušný, ale musel být i nahluchlý, protože podinspektor už mačkal zvonek dobrých pět minut. Za jeho zády zaplňovaly Via dei Corridori tisíce lidí, v ještě větším počtu a neuspořádaněji než na Via della Conciliazione. Konečně se za dveřmi ozval šramot, závory se odsunuly a škvírou vyhlédl bratr Francesco. Z prudkého světla venku zašilhal. „Ano?“ „To jsem já, bratře, podinspektor Pontiero. Pamatujete si mě od včerejška.“ Duchovní opakovaně přikývl. „Co si přejete? Přišel jste mi říct, že už můžu kostel otevřít, sláva Bohu. Při tom, kolik je venku poutníků… Podívejte se sám, vidíte to…,“ řekl a ukázal na tisíce lidí na ulici. „Ne, bratře. Potřebuju vám položit pár otázek. Mohu jít dál?“ „Musí to být teď? Právě jsem se modlil…“ „Nepřipravím vás o mnoho času. Bude to jen chvilička, opravdu.“ Francesco pokýval hlavou ze strany na stranu. „To jsou ale časy, to jsou časy. Všude, kam se člověk podívá, jenom samá smrt, smrt a spěch. Ani pomodlit mě nenechají.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182651
Dveře se pomalu otevřely a pak s hlasitou ranou za Pontierem zapadly. „To jsou ale hodně těžké dveře, otče.“ „Ano, synu. Občas mě stojí hodně námahy je otevřít, zvlášť když jdu s nákupem ze supermarketu. Starým lidem už s taškami nikdo nepomůže. To jsou ale časy, to jsou časy.“ „Měl byste používat kárku, bratře.“ Podinspektor ohmatal dveře zevnitř, pozorně si prohlédl závoru a důkladné stěžeje, kterými byla připevněná ke zdi. „Důležité je, že na zámku nejsou žádné stopy po vlámání a vůbec se nezdá, že by ho někdo vylomil.“ „To ne, synu, naštěstí ne. Je to dobrý zámek a dveře jsou loni natřené. Natíral je jeden farník, který je můj přítel, náš dobrý Giuseppe. On má totiž astma, víte? A výpary z barvy mu nedělají dobře…“ „Ten Giuseppe je určitě dobrý křesťan.“ „To je, synu, to je.“ „Jenže kvůli tomu jsem nepřišel. Potřebuju zjistit, jak se vrah dokázal dostat do kostela a jestli tu nejsou ještě další vchody. Ispettora Dicantiová si myslí, že tahle otázka je velice důležitá.“ „Mohl vlézt dovnitř některým oknem, pokud ovšem měl žebřík. Ale řekl bych, že ne, protože by bylo rozbité. Propána krále, to by bylo neštěstí, kdyby jedno z těch barevných oken rozbil.“ „Nebude vám vadit, když se na ně podívám?“ „Jistěže ne. Pojďte za mnou.“ Mnich se sakristií dobelhal do kostela, ozářeného jen svícemi u nohou soch světců a mučedníků. Pontiero užasl nad tím, kolik jich tam hoří. „Vy tu ale máte obětin, bratře Francesco.“ „Ach, synu, to já jsem zapálil všechny svíce, které v kostele byly, a prosil jsem světce, aby odnesli duši našeho Svatého otce Jana Pavla II. do lůna Božího.“ Pontiero se usmál mnichově prostoduchosti. Stáli v chodbě mezi lavicemi, odkud bylo vidět jak dveře sakristie, tak hlavní vchod a čelní okna, jediná, která v kostele byla. Navyklým bezděčným pohybem, opakovaným při tisíci nedělních mší, přejel prstem 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182651
po opěradle jedné z lavic. Byl to dům Boží a někdo ho znesvětil a zhanobil. Toho dne, v mihotavém světle svící, kostel vypadal úplně jinak než předchozího dne. Podinspektor nedokázal potlačit zamrazení. Uvnitř chrámu bylo vlhko a chladno, na rozdíl od vedra venku. Podíval se k oknům. To nejnižší bylo ve výšce asi pět metrů nad zemí. Zakrývala ho důmyslná kompozice barevných skel, na které nebylo ani škrábnutí. „Není možné, aby vrah vlezl dovnitř oknem a nesl přitom dvaadevadesát kilo. To by musel použít jeřáb. A viděly by ho ty tisíce poutníků venku. Ne, to je nemožné.“ Až k uším obou doléhal zpěv mladých lidí, kteří stáli frontu, aby se rozloučili s papežem Wojtylou. Všechny písně byly o míru a o lásce. „Ano, mládež. To je naše naděje do budoucna, viďte, podinspektore?“ „Ani nevíte, jakou máte pravdu, bratře.“ Pontiero se zamyšleně poškrábal na hlavě. Mimo dveře a okna ho nenapadal žádný způsob, jak se dostat dovnitř. Udělal několik kroků, které se prázdným kostelem hlasitě rozléhaly. „Poslyšte, bratře, a nemá klíče od kostela ještě někdo jiný? Třeba někdo, kdo tu uklízí.“ „Ne, to ne, v žádném případě. Několik velice pobožných farnic mi v sobotu časně ráno a ve středu odpoledne chodí pomáhat s úklidem chrámu, ale chodí sem vždycky, když jsem tady. Opravdu mám jen jeden svazek klíčů, který nosím pořád u sebe, vidíte?“ Strčil levou ruku do vnitřní kapsy svého hnědého hábitu a zacinkal jimi. „Tak to se vzdávám, otče… Nechápu, jak se mohl dostat dovnitř, aniž ho někdo viděl.“ „Co se dá dělat, synu, mrzí mě, že jsem vám nemohl víc po moci…“ „Děkuju, otče.“ Pontiero se otočil a zamířil do sakristie. „Ledaže by…“ Zdálo se, že karmelitán chvilku uvažuje, ale pak zavrtěl hlavou. „Ne, to není možné. To je vyloučeno.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182651