Až na to, že já tu pak musím zůstat na noc a žít v tom dvacet čtyři hodin denně. Clare cestou na kliniku nic neříká, jen tajuplně šeptá do mo bilu „Budu v bance v jedenáct. Ne, nemá o tom nejmenší tušení,“ a rozčiluje se kvůli husté dopravě. Nechápu, proč tam s námi jela. Doktor se jako obvykle zdržel na operačním sále. Clare pře chází po čekárně neuroticky sem a tam a já se snažím uklidnit Poppy, která je neobvykle plačtivá a nenaložená. Xan měl asi pravdu, nejspíš jí rostou zuby. Kdyby tu nebyla Clare, tak bych to udělala jako jindy a namočila jí dudlík do sáčku s cukrem. Tako vého mlsouna jsem ještě nezažila. Konečně nás pozvou do chladné vyšetřovny, kde dvojčata svlékneme do plenek, aby je mohli zvážit, změřit a všelijak je prohmatat. Nakonec jim děsně hubená sestra s našpulenými rty sundá plenky a strčí jim do zadečků teploměry. Není divu, že obě děti projeví svůj nesouhlas brekem. „Jsou nějací přecitlivělí,“ pronese opovržlivě. „Však si zkuste, jak by vám bylo příjemné, kdybyste měla něco zastrčené v pozadí,“ řeknu polohlasem. „Áá, vidím, že už máte, tak to pardon.“ Clare se snaží potlačit úsměv. Vzápětí do místnosti lehkým krokem vejde vysportovaný, hladce oholený asi padesátiletý lékař. „Báječné plíce!“ haleká přes jejich pláč. „Dobrá práce, ma minko.“ „Děkuji,“ řekne Clare nejistě. „Tak co, už jsme odstavení? Jíme tuhou stravu?“ Mluví na Clare, ta se ale bezmocně obrací na mě. „Začali jsme je odstavovat asi před týdnem,“ řeknu. „Většinu věcí už jí, ale ráno a večer před spaním dostávají ještě mléko.“ „Kolik plenek mají na den?“ Znovu se podívá na Clare. A ta se znovu podívá na mě. „Řekla bych, že každý asi tak šest.“ „Spí celou noc v kuse?“ „Ano,“ odpovídám. Připadám si jako asistentka břichomluv ce. „Rowan se už zbavil těch kolik, co míval.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182649
„Výtečně, výtečně. No, maminko, odvedla jste skvělou práci. Lásku a péči, to je to, co dětičky potřebují ze všeho nejvíc. Nemů žou potřebovat, aby jim maminka někde schůzovala nebo se sna žila řídit zemi, že ne? Chtějí ji mít pěkně u sebe doma, že ano.“ Do prdele. „Máte děti, pane doktore?“ zeptám se mile. „Ano, čtyři.“ „To je krásné. To jste na ně jistě pyšný. Řekněte mi,“ pokraču ju, „nebýváte tady spoustu hodin? Nejspíš i o víkendech a po ve čerech. Je to určitě veliký závazek.“ „Musím být neustále na příjmu,“ přisvědčí zvesela. Přestanu se usmívat. „A na kolika jejich sportovních odpoled ních jste byl?“ chci vědět. „Nebo měl taťka pokaždé moc práce se zachraňováním světa? To byla pro vaše děti určitě obrovská útěcha.“ „Jenno,“ pronese Clare tiše. „Tak mi tu nevykládejte o lásce a péči,“ nasadím bojovný tón. „Nikdo by ty děti nemohl milovat víc než Clare.“ Vrhne na mě vděčný pohled. Doktor si odkašle a popadne injekci. Poppy se nebrání, zato Rowan se vzpíná a kroutí hned, jak ho vezmu do náručí. Lékař mu otře stehýnko čtverečkem s dez infekcí, a když mu píchne injekci, Rowan se hne. Jehla zajede hlouběji, než měl doktor v úmyslu a Rowan se rozkřičí bolestí. Clare vmžiku přeběhne na druhý konec místnosti a s očima potemnělýma bolestí mi ho vezme z rukou. Chodí s ním sem a tam, hladí ho po zádíčkách a něco mu šeptá do ouška. Když konečně přestane škytat, otočí se ke mně s tak upřím ným výrazem překvapení a radosti, že mě to úplně dojme. „Ne snesu, když ho něco bolí,“ zašeptá. „Já vím,“ přikývnu. Nejde o to, že by Clare neměla Rowana ráda, jenom o tom nevěděla. Sledovala jsem ji, jak bere do náručí Poppy a zažívá při tom nával přirozené, nekomplikované lásky, i to, jak jí vzápětí mizí úsměv z tváře, když ji dožene pocit viny, že to nemá stejně i s Rowanem. Byla přesvědčená, že se z ní stane druhá Davina. Říkala jsem jí, že maminkám občas trvá, než si ke svým dětem
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182649
najdou cestu. Vykládá se o tom hromada blbostí, ale ve skuteč nosti prožívá každá žena svoje mateřství jinak. Jenže Clare mě neposlouchala a spoustu měsíců tak sama sobě ubližovala. Díky jednomu jedinému okamžiku je všechno rázem jinak. Teď už by si mezi dvojčaty nedokázala zvolit, stejně jako by nedo kázala rozetnout napůl Měsíc. Vidím jí to v očích. Najednou mám v krku knedlík. Nevím, co říct, a tak Clare neobratně obejmu, jako bych říkala: Viděla jsem to. „Všechno to zvládnete,“ řeknu jí. „Vy, Rowan a Poppy.“ Z kliniky odcházíme trochu jako holky, co spolu byly v kině na holčičím dojáku. Jsme uslzené, přitom ale šťastné a trochu se za to stydíme. Něco jsme spolu prožily, pomyslím si. Škoda, že si ne jsme s mámou tak blízké, abych jí mohla brnknout a říct jí o tom. Jak se tak lopotíme dolů ze schodů, dvě babči nám uhnou stranou a počkají, až se kolem nich i s kočárkem vymotáme. „Jé, dvojčátka!“ zvolá jedna z nich. „Podívej, Joan. Ta jsou ale krásná!“ Druhá nám nakoukne do kočáru a pak se usměje na Clare. Okamžitě poznala, která z nás je jejich matka, i když kočárek tlačím já. „Určitě jste na ně moc pyšná!“ Clare zrůžoví radostí a stiskne mi rameno. „To jsme.“ Už mám zase slzy na krajíčku. Nemusela mě do toho zahrno vat. Babky si teď nejspíš myslí, že jsme lesby, ale co je mi po tom. Poprvé mi dojde, že když Clare říká, že jsme tým, myslí to vážně. Až na to… až na to, že dvojčata přes to všechno nejsou moje. Krmím je, utírám jejich kadění a blinkání, hraju s nimi při hlouplé hry s měkkými míčky a zpívám jim nekonečně pitomé dětské písničky. Chodím jak strašák v odporných teplácích a te niskách, aby nevadilo, když mě ohodí, a mám nehty ostříhané úplně nakrátko, abych je nešťastnou náhodou neškrábla. Od kroutím si všechnu tu dřinu, ale když dojde na lámání chleba, nic z toho nemám. Jenže tak to prostě je. Dvojčata nejsou moje a nikdy moje ne budou. Nakonec si mě nebudou ani pamatovat. Je to jako cpát prachy do pronajatého bytu, místo abyste si koupili vlastní, který vám zůstane navždycky.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182649