představení v Divadle Na zábradlí, lístky nám sehnal Grossman. Pro Přemka byl autoritou už od svých kritických začátků, nikoho nepovažoval za větší. Pomýšlel na výbor z Grossmana, začalo se už něco podnikat, Přemek pracoval na návrhu titulů. Komické bylo, že přesně totéž, abych sestavila sborník Grossmanových prací, mi navrhl „můj“ autor Kypr, jezdil za Grossmanem do Chebu a děsil ho jeho alkoholismus, stejně jako fakt, že Grossman začíná být znám spíš jako divadelní režisér. Jenže k takové práci jsem se opravdu povolaná necítila. Režijní Grossmanovy činnosti si Přemek zvlášť necenil, viděli jsme jeho Maryšu, ale velký účinek na nás neměla. Mně se v té době pozoruhodnou osobností zdála Linhartová, s Přemkem jsme měli společný názor, že ženské v umění moc děr do světa neudělaly, milá každá výjimka, ovšem nejmilejší Němcová. Jenže jestli ženská udrží pohromadě rodinu, říkala jsem si lehkovážně, aniž bych problém příliš analyzovala, dá někomu – svému dítěti – zakusit, že jeho existence na světě je žádoucí a vždycky bude – je to míň než Noční hlídka? Asi je. Největší skvosty umění, a hned se mi vynoří Michelangelův Mojžíš, stojí nad lidskými osudy celé věky. Havla jsme obdivovali nejen kvůli Zahradní slavnosti. Ne že by neměl své slabé stránky, Přemek mi opakoval Mandlerův výrok, že když Havla někdo pochválí, není s ním čtrnáct dní k vydržení. Ale Mandler sám myslím vládl Havlem docela obratně. V srpnu 1968 se u mikrofonů různých rádiových stanic (jedna z nich měla kuriózní název Mesto obilia) vystřídal kdekdo, politici, herci, režiséři, umělci i prostí lidé. Uhde vystoupil emotivně: oběťmi okupantů jsou i děti. Lidi z ulice mluvili trefně, nekompromisně, nebojácně, s osvědčeným humorem. Nikdy nezapomenu na Havlův projev. Rozpoznal, a budoucnost mu dala plně zapravdu, hlavní problém, na který v euforii nepomyslel nikdo: hrozbu kolaborantství. Ať nikdo nevydává své posty, říkal už v první dny, nedává moc 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182648
z rukou. Ať jsou úřady spravovány lidmi, co se okupantům nepoddají. „Divoši z Kazachstánu národní výbory nepovedou.“ Havlovu tehdejší prozíravost, tenkrát skutečně hodnou státníka, jsme měli pak v budoucnosti hodně příležitostí si připomenout. Sám tedy skutečně nekolaboroval. Jednal, jako by tu okupanti nebyli, ani jejich přisluhovači. Husák už byl u moci, když v Ústavu byla veřejná beseda, v Síni S. K. Neumanna; besedy o politické situaci se konaly jako na běžícím pásu. Účastnil se jí i Havel. Aleš Haman ukazoval Přemkovi nenápadného, hubeného, už postaršího chlápka v první řadě, na kolenou měl hnědou silonovou tašku, ustaraný, ustrašený typ. Aleš si vzpomněl, že ho oba už víckrát vídali na různých akcích „kontrarevoluce“, nikdo ho neznal, Alešovi byl podezřelý. Havel mluvil, jako by cenzura už nebyla v plném proudu, přestože si jí nemohl nebýt vědom, jako by se všude nevyhazovalo, strach nevisel ve vzduchu. Na otázku z publika, jestli nemá obavy, že ho zavřou, řekl ne, na druhou, jestli si myslí, že Bezpečnost kontroluje i tuhle schůzi, odpověděl: „Nevím, jestli je tu taky člověk, ale přístroj určitě.“ Tenkrát jsem si řekla, že mám pro Havla místo. Prezidenta. Že když se jím opravdu stal, měli jsme s Přemkem plno výhrad (on dokonce některé vtělil na závěr knížky o Škvoreckém), je jiná kapitola. Schůze skončila, lidé se rozcházeli, stařík s taškou byl venku mezi prvními. Aleš za ním vystartoval. Chtěl vědět, co má v tašce, musel by mu ji ale vyrvat. Chlápek se bránil, s StB nespolupracuje, naopak sám byl zavřený. Aleš ani Přemek – mezitím jsme k nim s Růženkou dorazily – nepotřebovali víc vědět. „No právě,“ řekli si a nechali zdrceného chudáka být. Budil, aspoň ve mně, soucit. Takového lazara vnitráci snadno zmáčkli a přinutili, k čemu chtěli, pro něj samého to byl vlastně prodloužený trest. Přemkova matka, „babička Blažíčků“, jak o ní říkaly děti, k nám jezdila každý měsíc na tři dny. Necelé, první přijela, třetí odjela. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182648
S Přemkem jsme se dostali ven, hlavně jsme chtěli vidět nějaké výstavy, viděli jsme také všechny Buñuely, Bergmana, Němce, Postavu k podpírání, Přemek si pamatoval z koleje, jak kluci vzali Juráčkovi deník a pro srandu z něj četli dalším zájemcům pasáže o ženských, o krásné Chytilové. Přemkovým jednoznačným favoritem byl Forman, Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky. Vlastně to byl čtvrtý umělec, u něhož si Přemek cenil víc začátků než pozdějšího díla – krom něho Havel, Škvorecký, Grossman. Trochu přecenil Suchého se Šlitrem, na které jsme chodili už do Reduty, předvídal, že jednou budou obdobou Voskovce a Wericha. Do Reduty jsme chodili i na Cimrmany, ne moc dlouho. O Hrabalovi, kterého já nejdřív nedocenila, nepochyboval od prvních povídek. Když mě Lustig (náhradou, že jsme se nesešli ve Voticích na besedě) pozval do kavárny v Panské (pak jsme tam měli s Přemkem svatební „hostinu“), na schodech jsme potkali jakéhosi skoro už dědulína, postavu z lidu, Hrabala. Překvapilo mě, jak se Lustig k takovému nýmandovi pěkně chová. Představil nás. Když sešel Hrabal o pár schodů níž, Lustig o něm řekl: „Někdy se mu povede povídka.“ Na člověka už v letech se mi občasná povedená povídka nezdála nic moc. Ještě jednou jsem viděla Hrabala v reálu. Ve spořitelně na rohu Melantrichovy ulice jsem si všimla holek za okýnkem, jak stojí skoro v pozoru, tváře nadšením rozpálené a zároveň zkormoucené, vysvětlovaly klientovi, že mu bez hesla peníze na knížku vydat nemůžou. Pochopila jsem, že to není lecjaký klient, prohlédla jsem si ho. Hrabal. Otálel, váhal, co si počít. Se slovy „to je teda blbý“ odešel. Snad za minutu byl zpátky. „Když o tom tak přemýšlím,“ řekl, „co by to mohlo být jiného než jméno mý drahý polovičky?“ A bylo. Přemek se s ním později sešel, v hospodě U Schnellů na rohu Malostranského náměstí, Hrabal četl jeho studii v Příbězích pod mikroskopem, řekla bych, že ho nenadchla. S Přemkem se bavil 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182648