„Děkuji,“ konečně zadrkotala zuby. Prožívala stav oběti zhypnotizované hadem. Nastoupila opatrně do gondoly a znovu se podívala směrem nahoru na schodiště. Muž zmizel. Po schodech k ní sbíhal Tristano. „Co se děje? Není ti špatně, jsi velmi bledá a celá se třeseš,“ vyjekl ustaraně. „Nic mi není, aspoň myslím, ale ten muž,“ koktala Beatrice. „Jaký muž,kde je?“ vyskočil Tristano a začal sahat po své dýce. „Nic, uklidni se přece, jenom jsem se lekla. Zavinila jsem si to sama. Ten cizinec mi připadá divný. Zdá se mi, že mě sleduje,“ snažila se Beatrice zmírnit trochu nerozumně jeho hněv. Ale podařil se jí pravý opak, jen přilila olej do ohně. „Tak on tě sleduje?“ zařval Tristano a zbrunátněl. „Běda mu, ať si nemyslí, že mu pomůže jeho bohatsví a známost s dóžetem. Zabiju ho! Zabiju.“ Tristano se divoce rozhlížel na všechny strany jako štvaný tygr. „Nezačínej si s ním, Tristano, prosím. Třeba mě nesleduje, má jen takový divný pohled. Ani ho neznáme, nevíme, odkud přišel. Bojím se ho. Slib mi, že ho necháš,“ prosila Beatrice. „Běda mu, jestli ti zkřiví jenom vlásek,“ vyhrožoval Tristano a ztěžka dýchal. „Nebudeme si ho všímat. Odvez mě teď domů, všechno mě to velmi vyčerpalo,“ pokusila se nepříjemnou věc uzavřít Beatrice. Celou cestou nepromluvili ani slovo. Tristano se mračil a tiskl dýku, Beatrice se pohroužila do svých myšlenek.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182628
Teplá letní noc. Gondola proplouvala kolem zahrad krásných paláců, ze kterých stoupala omamná vůně rozličných květin. Jemný větřík jí povíval kadeřemi a přinášel slanou vůni moře. Všechno působilo snově a útěšně. Jenom ona cítila v duši zmatek. Proč? Vždyť je v bezpečí se svým snoubencem. Miluje ji přece a ona mu věří. Co jí je do nějakého neznámého muže? Ať si vybere jinou dívku, proč právě ji? Proč ji tak sleduje? A ten jeho jiskrný pohled! Neumí si ho vysvětlit. Vášnivý, a přesto se v něm skrývá až jisté nepřátelství. Nikomu nic neudělala. Nemá žádný důvod ji nenávidět. Uvědomovala si, že je krásná, že se o ní mluví jako o největší krasavici knížectví. Dělalo jí to samozřejmě dobře. Ano, není přece nic tak divného, že se do ní zamiloval a že si ji vyhlédl. Oplývá mnoha půvaby a vábí muže na svůj nevšední zjev. Ano, nebude si toho cizince a jeho pohledů všímat. Ať se dívá, ona se otočí vždy zády. Nemá nad ní pražádnou moc. Potřásla vzdorně hlavou. Co nejdříve by se měli s Tristanem vzít. Tak se ho určitě zbaví. Najednou ji ale začalo mrzet, že se připraví o lákavé vzrušení. Nechápala, kde se v ní berou takové rozpory. Opatrně zvedla dlouhé řasy a pohlédla na Tristana. Zachytila vzdorný pohled upřený kamsi do neznáma. Přišlo jí líto, že si nevšímá kouzla noci kolem. Taková nádherná noc by se mohla vyvíjet u snoubenců přece docela jinak. Uniklo jí lehké povzdechnutí. Konečně zastavili před jejich palácem. Tristan jí popřál dobré noci, políbil ruku a zanechal ji o samotě s její služkou. Beatrice si dlouho pročesávala své plavé vlasy barvy zralého obilí a pozorovala v nádherně zdobeném zrcadle, jak z nich vylétají drobné zlaté jiskřičky. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182628
Některé trochu praskaly, stejně jako ty v krbu, kde nechala Beatrice rozdělat oheň, i když vlastně venku zářila letní noc. Beatrice vždy měla potíž se svou zimomřivostí a chladné komnaty ráda vyhřívala. Krom toho oheň milovala. Vábil ji. Zavřela oči a znovu se před ní zjevila osudná tvář tajemného šlechtice. Vyvstala jako z noční tmy. Na divokou noc, která se pak rozpoutala, nikdy nezapomněla. Zdály se jí sny tak prazvláštní, jaké v životě dosud neprožila. Poprvé se milovala. Tak vášnivě a divoce, že když ráno otevřela oči, nemohla uvěřit, že se jí to jen zdálo. Všechno, co se s ní dělo, bylo tak živé, tak skutečné! Viděla svého milence, jeho postavu proplétanou plameny ohně v krbu, slyšela jeho milostný šepot ve svých kadeřích. Tristan to však nebyl. Taková úžasná vyznání lásky jí dosud nikdo neříkal. Vznášela se doslova na obláčcích. Ráno procitla ze své pohádky a rozhlížela se s nadějí po pokoji, jestli někde svého milence nezahlédne. Konečně se utvrdila v tom, že se vášnivá událost odehrála opravdu jen ve snu. „Ach, jak to všechno bylo až neskutečně nádherné, taková božská noc. Miluji ho, chci ho...“ šeptala si roztouženě. Pak se ale ulekla. „Jak se teď jen podívám Tristanovi do očí?“ Milostná noc měla přece patřit jen jemu. Jejímu snoubenci. Sžírala ji vina, že mu byla nevěrná. Svým způsobem ano. Ten noční host, i když jen ve snu, s ní prováděl věci, o kterých až dosud neměla ani tušení a když si na to vzpomněla, cítila, že se červená. Přistoupila k oknu a otevřela je, aby svěží vzduch mohl proudit dovnitř. Špatně se jí dýchalo. Přisuzovala to tomu, že je v místnosti jakési dusno. Nadechla se zhluboka čerstvého ranního vánku a slastně se protáhla jako kočka.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182628