se a vysvětlí: „Mám na mysli dědické řízení. Rád bych věděl, kdy se bude otevírat závěť a jak dlouho může trvat, než se to všechno vyřídí.“ „Proč vás to zajímá?“ zeptá se advokát sladce a nakloní se k němu. „Víte,“ začne mu Ivoš vysvětlovat pomalu a tišším hlasem, „měl jsem teď nějaká vydání a moc by mi pomohlo, kdybych svůj podíl dědictví dostal co nejdřív.“ Vyjevil ses docela jasně a rychle, pomyslí si Daniel a koutkem oka si povšimne, že Lea zaslechla úryvek rozhovoru. Neujde mu stín, který jí při zmínce o dědictví přeběhl přes tvář. Na takového kluka jsi příliš hodná, napadne Daniela, když vidí, jak dívčina bojuje s výrazem znechucení. Uvědomí si, že ho ta dívka zajímá stále víc. Přinutí se pohlédnout na Ivoše, který se snaží tvářit lhostejně, ale ve skutečnosti ho napjatě pozoruje. „Mno,“ protáhne pomalu advokát a neodpustí si malou radost, kterou prodlužuje v Riinu synovi netrpělivost. „Dědické řízení obvykle pár měsíců trvá. Ale doporučoval bych vám, abyste na ně příliš nespoléhal.“ „Jak to myslíte?“ výhrůžně zavrčí Ivo a jeho tvář se ve vteřině promění. Na takový pohled by se měl vydávat zbrojní průkaz, pomyslí si advokát a napadne ho, kolikrát už musel působit jako zastrašovací prostředek. Tentokrát bude mít smůlu. Ovšem taky jako dobrý právník ví, že lidi přesvědčíte jen o tom, co už sami vědí. „Vaše matka si nepřála, abyste po ní dědil,“ vysloví pomalu a tiše, ale naprosto pevně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182349
„A já jsem všechno zařídil podle jejího pokynu.“ Ivo prudce odstrčí židli a houkne na Leu. „Jedeme!“ U stolu nastane zmatek a několik přítomných promluví ve stejnou chvíli. Lea stiskne rty a přeje si být někde daleko a moci se rozhodovat jen sama za sebe. S omluvným výrazem ve tváři pomalu vstane. Ivoš blýskne rozzlobeným pohledem po Danielovi a procedí mezi zuby: „Lidé budou jiným vždycky radit, zvlášť když jim za to někdo zaplatí, že?“ Advokát chce odpovědět, ale Ivoš se mezitím otočí k přítelkyni: „Čekám v autě!“ odsekne, otočí se a vyjde z místnosti, aniž by se s kýmkoli rozloučil. Daniel si promne bradu a odpolední strniště mu v dlani suše zapraská. Jeho tvář je stále nečitelná, ale uvnitř cítí hluboké uspokojení. Trochu jsem tě, chlapečku, přinutil přemýšlet, napadne ho a rychle zaplaší výčitky svědomí z porušení advokátní mlčenlivosti, kterého se dopustil předčasným podáním informace. Zasel jsem ti do hlavy myšlenku, které se hned tak nezbavíš. A nikdy se přesně nedovíš, proč a jak se to vlastně všechno seběhlo. Rašící vousy opět vydají pod jeho prsty šustivý zvuk, který vyvolá jednu ze vzpomínek na Riu. „Ráno se holíš do práce a večer pro mě,“ tvrdila vždycky. „Jinak budu mít tvář, břicho i stehna podrápané do krvava!“ Marně se tehdy bránil, že rychlý růst vousů je jeho přirozeností, se kterou si ani holení dvakrát denně ne-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182349
poradí. Teď pozoruje Leu, která se plna studu loučí s pozůstalými. Sama za sebe i za Ivoše. Když dojde až k Danielovi, podá mu malou, pěstěnou ručku. Advokát zaváhá jen na okamžik a pak se ve zlomku vteřiny rozhodne, protože se víc bojí promarněných příležitostí než trapnosti. „Možná by se vám příležitostně mohly hodit moje právní služby,“ zašeptá do jejího pozdravu, podá jí svou navštívenku a usměje se na ni. Lea okamžitě porozumí. „Určitě. Ozvu se vám,“ odpoví hlubokým, vzrušujícím hlasem a v jejím úsměvu je příslib všeho, co na ně čeká. „Řekl bych,“ odváží se ještě Daniel, „že si zasloužíte lepší zacházení.“ „Taky myslím,“ zašeptá, mrkne na Kateřinu, která se právě vrací z verandy a projde otevřenými dveřmi plnými slunce. Mysli na mě, holka, a dobře to dopadne. Myšlenka je jako majetek, je těžké se od ní odloučit.
14:55 Zbylých šest lidí u stolu mlčky dopíjí kávu. Sklíčenost spojená s malátností po jídle způsobí, že nikdo nemá náladu pokračovat v rozhovorech. Daniel se opře na židli a vzpomene si na den, kdy Riu viděl naposledy. Přemýšlí, jak je to dlouho. Ne víc než dva týdny. „Chtěla bych napsat závěť,“ řekne Ria, jakmile vejde
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182349