Co jste mi to udělal, pane Svěráku? S vyhazováním starých věcí to mám těžké. A může za to člověk tak moudrý a slušný, jakým je Zdeněk Svěrák (nu co, i Mistr Svěrák se někdy utne). Jeho výchovná a jistě dobře míněná píseň Neopouštěj se do mě v dětství doslova vryla a i po téměř dvaceti letech dělá opravdovou čest svému názvu – odmítá mě opustit. „Neopouštěj staré věci pro nové,“ zpívá se v ní, „i když barva šediví a prýská, byly kdysi nové, byly chromové, a teď se jim na smetišti stýská.“ Velice živě si pamatuji, jak jsem tuhle píseň jako jedenáctiletý poprvé slyšel a předsevzal si, že nikdy nic nevyhodím. Představa, že můj plyšový medvídek někde na skládce pláče, mi naháněla hrůzu. A tak mám dodnes pokoj plný plyšáků, jakkoliv je to v mém věku poněkud neobvyklé. Pokud jej některá z hraček opustila, přestěhovala se do větších skladovacích prostor na chalupě. Medvědovi, který je stejně starý jako já a který se už (na rozdíl ode mě – tedy zatím) nachází v pokročilém stádiu plyšového rozkladu, jsem chtěl někdy před pěti lety uspořádat na chatě v kamnech velkolepou kremaci, ale dodnes jsem k tomu nesebral odvahu. Ťukáte si na čelo? No jo, já taky. Ale tak krutý osud já těm svým věcem přeci přichystat nemůžu – vždyť mně by se to taky vůbec nelíbilo, kdyby mě někdo takhle bezcitně nahradil něčím lesklým a úplně novým! A na smetišti bych určitě žalem umřel. Nejde jen o hračky. Propadlišti dějin sveřepě odmítám vydat cokoliv, s čím jsem strávil jakoukoliv delší dobu. A tak se 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182293
mi ve skříni stále válí třeba děravý a moly už trochu prožraný batoh, s nímž jsem absolvoval vysokou školu. Pantofle, které se mnou sedm let putovaly po nejrůznějších kolejích a privátech, jsem sice minulý týden uložil pietně a se slzami na krajíčku do kontejneru, ale jen proto, že jsem nechtěl znovu slepovat poslední z řemínků, který se mi už pošesté přetrhl. Trudného, ale důstojného rozloučení se dočkala i má oblíbená sklenice, ze které jsem po dlouhá léta pil a která tragicky zahynula při havárii, když jsem ji nešťastnou náhodou upustil na zem – poslední smetení střepů se odehrálo za zvuků Larga z Dvořákovy Novosvětské. Abych byl spravedlivý – ta písnička a pan Svěrák asi nemůžou úplně za všechno, protože částečně jsem sklony k takovému chování pravděpodobně podědil po svých rodičích. Naši sousedé měnili auta, bicykly, ledničky, pračky, mikrovlnky, televize a jiné předměty jak na běžícím páse a bez mrknutí oka, kdykoliv ty stávající přestaly být úplně nejnovější. V naší rodině však muselo vždycky všechno dosloužit, totálně se rozbít či rozpadnout, a i pak jsme se toho zbavovali takřka obřadně a s hlubokým žalem v srdci. Třeba Škodu 120 LS z roku 1985, ač prorezivělou, poruchovou a pohonné hmoty intenzivně žeroucí, používáme k přesunům na krátké vzdálenosti v těsné blízkosti autoservisů dodnes. Avšak nedávno, když na mě ze skříně vypadli tři mončičáci, fotbálek, krabice céček, sada obrázků ze žvýkaček Bajo, trička z letního pionýrského tábora a zaprášené a někým poněkud okousané zápisníky třinácti bobříků z let 1985-1995, to vše v uvedeném pořadí, dospěl jsem k závěru, že takhle to dál nejde, protože by se taky mohl v to smetiště proměnit můj byt. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182293
Jsem připraven se sebou proti sobě bojovat, ale malá pomoc do začátku by určitě neškodila. Takže vážený pane Svěráku, byl byste tak hodný a do příštího vydání téhle naučné a dojímavé písně připojil tohle dobrozdání, které by přecitlivělým jedincům, jako jsem já, pomohlo najít ztracenou rovnováhu? Smíš opustit staré věci pro nové, pokud na nich hmyz či plíseň řádí, chceš-li aby zůstal domov domovem a nezměnil se ve sklad harampádí. září 2007
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182293