Nineteen Eighty-Four
194
of having tripped him up. But it was all right. Five seconds later, with a thundering heart, Winston was sitting at the girl’s table. He did not look at her. He unpacked his tray and promptly began eating. It was all-important to speak at once, before anyone else came, but now a terrible fear had taken possession of him. A week had gone by since she had first approached him. She would have changed her mind, she must have changed her mind! It was impossible that this affair should end successfully; such things did not happen in real life. He might have flinched altogether from speaking if at this moment he had not seen Ampleforth, the hairy-eared poet, wandering limply round the room with a tray, looking for a place to sit down. In his vague way Ampleforth was attached to Winston, and would certainly sit down at his table if he caught sight of him. There was perhaps a minute in which to act. Both Winston and the girl were eating steadily. The stuff they were eating was a thin stew, actually a soup, of haricot beans. In a low murmur Winston began speaking. Neither of them looked up; steadily they spooned the watery stuff into their mouths, and between spoonfuls exchanged the few necessary words in low expressionless voices. ‘What time do you leave work?’ ‘Eighteen-thirty.’ ‘Where can we meet?’ ‘Victory Square, near the monument.’ ‘It’s full of telescreens.’ ‘It doesn’t matter if there’s a crowd.’ ‘Any signal?’ ‘No. Don’t come up to me until you see me among a lot of people. And don’t look at me. Just keep somewhere near me.’ ‘What time?’ ‘Nineteen hours.’ ‘All right.’ Ampleforth failed to see Winston and sat down at another table. They did not speak again, and, so far as it was possible for two people sitting on opposite sides of the same table, they did not look at one another. The girl finished her lunch quickly and made off, while Winston stayed to smoke a cigarette. Winston was in Victory Square before the appointed time. He wandered round the base of the enormous fluted column, at the top
Devatenáct set osmdesát čtyři
že mu nastavil nohu. Ale nic se nestalo. Pět vteřin nato si už Winston s rozbušeným srdcem sedal u dívčina stolu. Nepodíval se na ni. Položil si tác a pustil se ihned do jídla. Nejdůležitější bylo začít okamžitě mluvit, než někdo přijde, ale teď se ho zmocnil příšerný strach. Od chvíle, kdy udělala první krok, uplynul už týden. Rozmyslela si to, určitě si to rozmyslela! Bylo přece nemožné, aby tahle avantýra skončila úspěšně; takovéhle věci se přece v normálním životě neděly. Možná by v tu chvíli veškerý hovor vzdal, kdyby nezahlédl, jak se jídelnou plouží s tácem Ampleforth, básník se zarostlýma ušima, a rozhlíží se, kam by si sedl. Ve své nevyzpytatelnosti měl k Winstonovi jakýsi vztah a najisto by si k němu přisedl, kdyby ho uviděl. Zbývala možná minuta, kdy se dalo jednat. Winston i dívka si vytrvale hleděli jídla. Jedli řídký guláš, vlastně polévku, z fazolových lusků. Winston šeptem začal. Ani jeden nezvedl hlavu; nepřetržitě si házeli řidinu do úst a mezi jednotlivými sousty si tiše, bezvýrazně vyměnili těch pár nezbytných slov. „V kolik odcházíš z práce?“ „V osmnáct třicet.“ „Kde se sejdeme?“ „Na náměstí Vítězství, u pomníku.“ „Tam je plno telestěn.“ „Když je tam nával, tak to nevadí.“ „Nějaké znamení?“ „Ne. Nepřibližuj se ke mně, dokud nebudu v tlačenici. A nedívej se na mě. Jen stůj poblíž.“ „V kolik?“ „V devatenáct.“ „Dobře.“ Ampleforth Winstona přehlédl a sedl si k jinému stolu. Dál už nemluvili, ani se na sebe nedívali, nakolik to jen šlo, když dva sedí proti sobě u stolu. Dívka rychle dojedla a odešla, kdežto Winston si ještě zapálil. Na náměstí Vítězství dorazil v předstihu. Bloumal u paty obrovitého kanelovaného sloupu, na jehož špici stál vysochaný Velký bratr
195
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182280
Nineteen Eighty-Four
196
of which Big Brother’s statue gazed southward towards the skies where he had vanquished the Eurasian aeroplanes (the Eastasian aeroplanes, it had been, a few years ago) in the Battle of Airstrip One. In the street in front of it there was a statue of a man on horseback which was supposed to represent Oliver Cromwell. At five minutes past the hour the girl had still not appeared. Again the terrible fear seized upon Winston. She was not coming, she had changed her mind! He walked slowly up to the north side of the square and got a sort of pale-coloured pleasure from identifying St Martin’s Church, whose bells, when it had bells, had chimed ‘You owe me three farthings.’ Then he saw the girl standing at the base of the monument, reading or pretending to read a poster which ran spirally up the column. It was not safe to go near her until some more people had accumulated. There were telescreens all round the pediment. But at this moment there was a din of shouting and a zoom of heavy vehicles from somewhere to the left. Suddenly everyone seemed to be running across the square. The girl nipped nimbly round the lions at the base of the monument and joined in the rush. Winston followed. As he ran, he gathered from some shouted remarks that a convoy of Eurasian prisoners was passing. Already a dense mass of people was blocking the south side of the square. Winston, at normal times the kind of person who gravitates to the outer edge of any kind of scrimmage, shoved, butted, squirmed his way forward into the heart of the crowd. Soon he was within arm’s length of the girl, but the way was blocked by an enormous prole and an almost equally enormous woman, presumably his wife, who seemed to form an impenetrable wall of flesh. Winston wriggled himself sideways, and with a violent lunge managed to drive his shoulder between them. For a moment it felt as though his entrails were being ground to pulp between the two muscular hips, then he had broken through, sweating a little. He was next to the girl. They were shoulder to shoulder, both staring fixedly in front of them. A long line of trucks, with wooden-faced guards armed with submachine guns standing upright in each corner, was passing slowly down the street. In the trucks little yellow men in shabby greenish uniforms were squatting, jammed close together. Their sad, Mongolian faces gazed out over the sides of the trucks utterly incurious. Occasionally when a truck jolted there was a clank-clank of metal:
Devatenáct set osmdesát čtyři
s pohledem upřeným k jižnímu nebi, kde v bitvě nad Letovým pásmem 1 pokořil eurasijské letectvo (před pár lety to ještě bylo orientasijské). Jezdecká socha v protější ulici měla přitom ztělesňovat Olivera Cromwella. Děvče se neukázalo ani pět minut po smluveném čase. Winstona opět zachvátil hrozný strach. Nepřijde, rozmyslela si to! Pomalu došel na severní stranu náměstí a měl jakous takous radost, že poznal kostel sv. Martina, jehož zvony, když ještě visely ve zvonici, vyzváněly: „Dlužíš mně troník.“ Pak uviděl, jak dívka stojí u paty pomníku a čte, nebo dělá, že čte, plakát, který se vinul po sloupu. Nebylo bezpečné přiblížit se k ní dřív, než se kolem nahrne více lidí. Celé průčelí kostela obklopovaly telestěny. Ale vtom se odkudsi zleva ozval křik provázený hučením těžkých vozidel. Snad všichni se rázem rozběhli přes náměstí. Dívka se mrštně prosmekla okolo lvů u paty pomníku a utíkala s ostatními. Winston se přidal. V běhu z povyku kolem vyrozuměl, že tam projíždí kolona vozů s eurasijskými zajatci. Po celé jižní straně náměstí už se tlačilo pořádné srocení. Winston, který za normálních okolností patřil k těm, kdo se jakékoli strkanici vyhýbají obloukem, se teď cpal, rval, prodíral do středu davu. Brzy se k dívce dostal na dosah ruky, ale v cestě mu bránil mohutný prolet s bezmála stejně mohutnou ženou, zřejmě manželkou, jako neproniknutelná živá hradba. Winston se natočil a zprudka mezi ně vrazil ramenem. Chvíli měl pocit, že se mu mezi dvěma svalnatými boky drtí vnitřnosti na kaši, pak se, lehce zpocený, protáhl na druhou stranu. Ocitl se vedle děvčete. Stáli těsně vedle sebe a zírali vpřed. Ulicí se sunul konvoj nákladních vozů a v každém rohu korby hlídkoval samopalník s prkenným výrazem a zády rovnými jako pravítko. Na autech se v podřepu tísnili drobní žlutí muži v utahaných zelenkavých uniformách. Jejich posmutnělé mongolské obličeje vyhlížely přes postranice zcela bez zájmu. Když to při jízdě sem tam cuklo, ozvalo se zařinčení: všichni zajatci měli na nohách železa.
197
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182280
Nineteen Eighty-Four
198
all the prisoners were wearing leg-irons. Truck-load after truckload of the sad faces passed. Winston knew they were there but he saw them only intermittently. The girl’s shoulder, and her arm right down to the elbow, were pressed against his. Her cheek was almost near enough for him to feel its warmth. She had immediately taken charge of the situation, just as she had done in the canteen. She began speaking in the same expressionless voice as before, with lips barely moving, a mere murmur easily drowned by the din of voices and the rumbling of the trucks. ‘Can you hear me?’ ‘Yes.’ ‘Can you get Sunday afternoon off?’ ‘Yes.’ ‘Then listen carefully. You’ll have to remember this. Go to Paddington Station –’ With a sort of military precision that astonished him, she outlined the route that he was to follow. A half-hour railway journey; turn left outside the station; two kilometres along the road: a gate with the top bar missing; a path across a field; a grass-grown lane; a track between bushes; a dead tree with moss on it. It was as though she had a map inside her head. ‘Can you remember all that?’ she murmured finally. ‘Yes.’ ‘You turn left, then right, then left again. And the gate’s got no top bar.’ ‘Yes. What time?’ ‘About fifteen. You may have to wait. I’ll get there by another way. Are you sure you remember everything?’ ‘Yes.’ ‘Then get away from me as quick as you can.’ She need not have told him that. But for the moment they could not extricate themselves from the crowd. The trucks were still filing past, the people still insatiably gaping. At the start there had been a few boos and hisses, but it came only from the Party members among the crowd, and had soon stopped. The prevailing emotion was simply curiosity. Foreigners, whether from Eurasia or from Eastasia, were a kind of strange animal. One literally never saw them except in the guise of prisoners, and even as prisoners one never got more than a momentary glimpse of them. Nor did one know what became of them,
Devatenáct set osmdesát čtyři
Projížděl jeden náklad smutných tváří za druhým. Winston věděl, že jedou, ale zahlédl je pouze tu a tam. Dívka se k němu tiskla ramenem i celým nadloktím. Líčko měla tak blízko, že málem cítil, jak hřeje. Ihned vzala situaci do rukou jako už předtím v jídelně. Nasadila tentýž bezbarvý tón a jen šeptala skoro nehnutými rty, takže se to snadno ztrácelo v šumu hlasů a rachocení aut. „Slyšíš mě?“ „Ano.“ „Můžeš v neděli odpoledne?“ „Ano.“ „Tak dobře poslouchej. Musíš si to pamatovat. Půjdeš na Paddingtonské nádraží –“ Trasu, po které se měl dát, mu k jeho úžasu vylíčila s přesností až vojenskou. Půlhodiny vlakem; za nádražím doleva; dva kilometry po silnici; pak brankou bez horního břevna; pěšinou přes pole; dál po zarostlé cestě; stezkou mezi křovím; k padlému stromu pokrytému mechem. Popisovala to, jako by měla mapu v hlavě. „Budeš si to všechno pamatovat?“ šeptla závěrem. „Ano.“ „Dáš se doleva, potom doprava, pak zas doleva. A ta branka nemá horní břevno.“ „Ano. V kolik?“ „Asi v patnáct. Možná budeš čekat. Já dorazím jinudy. Určitě sis to všechno zapamatoval?“ „Ano.“ „Tak se ode mě co nejrychleji kliď.“ To mu nemusela říkat. V tu chvíli se však z davu nedalo vymanit. Nákladní auta se pořád valila kolem a diváci se stále nemohli nasytit. Na začátku párkrát zaznělo pískání a syčení, ale to se ozývali jen straníci a brzy s tím přestali. Mezi pocity převažovala čistě zvědavost. Cizinci, ať už z Eurasie nebo z Orientasie, představovali zvláštní živočišný druh. Člověk je skutečně viděl leda v podobě zajatců a dokonce i tak je zahlédl pouze letmo. Nevěděl ani, co se s nimi dál dělo,
199
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182280