vstoupil do nového světa, opustil všední a obyčejný kraj a ocitl se v zemi, v níž vše pokrýval kouzelný opar. Ióné byla tedy přímo stvořena k tomu, aby si podmaňovala a okouzlovala výjimečné a odvážné povahy. Milovat ji znamenalo sloučit dvě vášně – lásku a ctižádost. Není proto divu, že si zcela spoutala a podmanila tajemnou, avšak vášnivou duši Egypťanovu, v němž sídlily nejdivočejší náruživosti. Podlehl stejnou měrou její kráse jako jejímu duchu. Arbaces, který sám žil vzdálen všedního světa, miloval její smělou povahu, která se dovedla oprostit od všech všedností. Neviděl, nebo snad nechtěl vidět, že její osamělost ji od něho odděluje více než od průměrných lidí. Jeho samota byla vzdálena od její jako jeden pól od druhého, jako noc a den. Příčinou jeho osamělosti byla jeho temná a hrůzná neřest, příčinou její osamělosti byla její bohatá fantazie a ctnost. Nebylo-li tedy divné, že si Ióné podmanila Egypťana, tím méně divné bylo, že tak neodolatelně a náhle dobyla jasné a slunné srdce Athéňanovo. Glauka vedla k rozkoši jeho radostná povaha, jakoby spředená ze slunečních paprsků. Jestliže se oddával rozmařilým radovánkám tehdejší doby, pak nikoliv z poživačnosti, nýbrž z veselého mládí a zdraví. Jeho slunná povaha zjasňovala každou propast a temnotu, kterou procházel. Obraznost ho zaslepovala, srdce však zůstalo nezkaženo. Byl mnohem inteligentnější než jeho společníci, o nichž dobře věděl, že se snaží týt z jeho bohatství i mládí. Penězi opovrhoval a viděl v nich jen prostředek k požitkům, ale k přátelům ho přitahovalo to, že byli stejně mladí. Jeho cit mu říkal, že by měl hledat vznešenější myšlenky a vyšší cíle, než jaké může nalézt v radovánkách, jenže svět jeho doby byl mohutným vězením a jeho císařským žalářníkem byl římský panovník. A právě ty ctnosti, které by v něm ve svobodné době, kdy Athény nebyly zotročeny, probouzely zdravou ctižádostivost, z něho v otroctví učinily lhostejného zahaleče. Ale vše, co v jeho duši bylo dobré a čestné, se okamžitě probudilo ve chvíli, kdy poznal Ióné. Zde bylo království hodné úsilí hrdinských činů polobohů, zde byla sláva, kterou nemohl 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182122
pošpinit nebo zastínit čadivý dým prohnilé společnosti. V každé době a v každém prostředí nachází láska místo pro svůj zlatý oltář. A snad právě proto, že tento cit ho plně ovládl, byl jeho duch v přítomnosti Ióné ještě jiskřivější. Bylo-li přirozené, že se do ní zamiloval, pak bylo rovněž přirozené, že mu Ióné odpovídala stejným citem. Mladý, oslňující, výmluvný a zamilovaný Athéňan byl pro ni zosobněním poezie otcovy rodné země. Zdálo se, že Ióné a Glaucus ani nejsou lidmi ze světa, kde panuje boj a starosti, nýbrž že jsou bytostmi, které lze spatřit jenom za svátečních dnů vesmíru, tak skvělé a svěží bylo jejich mládí, jejich krása a jejich láska. Ačkoli si Ióné mohla svobodně zvolit způsob života, přece jen byla její skromná hrdost přiměřeně ostražitá a dala se snadno pobouřit. Egypťanův výmysl byl založen na hluboké znalosti její povahy: historka o Glaukově hrubosti a bezohlednosti se jí hluboce dotkla. Považovala ji za výtku své povaze i svému životu, a především za trest za svou lásku. Tehdy si teprve uvědomila, jak náhle ji překvapila láska, a rděla se studem nad vlastní slabostí. Domnívala se, že právě slabost byla příčinou Glaukova opovržení, a pocítila nejtrpčí kletbu ušlechtilých povah – ponížení. Pobouřena ovšem byla právě tak i její láska. Jestliže jednu chvíli šeptala výčitky na Glaukovu adresu, jestliže se ho v jednu chvíli zříkala a téměř ho nenáviděla, pak hned vzápětí propukla ve vášnivý pláč, srdce jí změklo a říkala si v hořké úzkosti: „Opovrhuje mnou – nemiluje mě.“ Od chvíle, kdy Egypťan odešel, uzavřela se Ióné v nejodlehlejší komnatě, nedovolila vstoupit ani služebnictvu a dala se zapírat návštěvníkům, kteří obléhali její dveře. I Glaucus byl vyloučen s ostatními, netušil však proč. Své Ióné, své královně, své bohyni nikdy nepřisuzoval onu ženskou rozmarnost, na niž si italští básníci nepřestávají stěžovat ve svých milostných verších. Představoval si, že je ve vznešené čistotě povznesena nad všechno utrpení. Byl zmatený, ale jeho naděje nepohasly, protože věděl, že miluje a je milován. Jakého jiného amuletu proti slzám už si jen mohl přát? 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182122
V nejhlubší noci, když ulice byly liduprázdné a jenom měsíc byl svědkem jeho oddanosti, kradl se k chrámu svého srdce – k jejímu domu1 a ucházel se o ni krásným způsobem své vlasti. Pokrýval práh nejbohatšími věnci, jejichž každý květ dýchal sladkou vášní, a dlouhou letní noc naplňoval zvuky loutny a verši, k jejichž spředení postačovala okamžitá inspirace. Jenže okno nahoře se neotvíralo a žádný úsměv nerozzářil svěží noční vánek. Všude bylo ticho a tma. Nevěděl, jsou-li jeho verše vítány a jeho prosba slyšena. Ióné však nespala a neunavovalo ji poslouchat. Něžné melodie, které stoupaly vzhůru k jejímu oknu, ji uklidňovaly a podmaňovaly si ji. Když jim naslouchala, nevěřila ničemu, co mluvilo proti jejímu milenci. Když však nakonec utichly a Glaukovy kroky zmizely v dáli, kouzlo přestalo působit a s hořkostí v duši málem považovala tuto něžnou lichotku za novou urážku. Zapírala se všem. Byla však jediná výjimka, jediný člověk, který k ní měl přístup, který si nad jejími činy a jejím domem osoboval téměř rodičovské právo. Arbaces si pro sebe činil nárok na výjimku ze všech pravidel, která ostatní zachovávali. Překračoval práh jejího domu s troufalostí člověka, který je přesvědčen, že má určitě výsady a že je tu doma. Přicházel do její samoty s výrazem takového klidu a samozřejmosti, jako by se to rozumělo samo sebou. Vzdor Iónině nezávislé povaze se mu podařilo získat nad její myslí neviditelnou a silnou moc. Nemohla se jí zbavit, i když si to přála, avšak nikdy proti jeho moci účinně nebojovala. Jeho hadí pohled ji fascinoval, upoutával a ovládal kouzlem ducha, dlouho navyklého nahánět hrůzu a vládnout. Ióné neznala jeho skutečnou povahu a nic netušila o jeho dovedně skrývané lásce. Cítila k němu úctu, jakou chová velký duch k moudrosti a ctnost k svatosti. Považovala ho za jednoho z oněch dávných mocných mudrců, kteří poznali tajemství vědění tím, že se vzdali lidských vášní. Snad ho ani nepovažovala za člověka, nýbrž spíše za záhadnou a posvátnou bytost. Nemě1 Řecký spisovatel Athenaios cituje v Hodujících mudrcích h myšlenku, že „skutečným chrámem Amorovým je příbytek milované“.
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182122