Nakonec si vybral nejhubenější a nejpobledlejší z nich. V po− steli dívce poručil, aby nemluvila, nehýbala se, necukala sebou a nenaříkala. Když druhý den ráno usrkával na balkoně s výhledem na sluncem zalitý Pasay kávu a pojídal smaženou filipínskou rýži, přepadl ho neodbytný pocit, že se v něm právě rodí cosi nenor− málního. O měsíc později ho matka přistihla mezi seřezanými tisy se Sophií. On měl jezdecké kalhoty stažené ke kolenům, ona měla zavřené oči a s poklidným výrazem v podlouhlé tváři nehybně ležela, jako by čekala na rentgenový snímek. Než se Toby stačil obléknout a vrátit se do domu, vyvolala již Lucilla rozruch. Slu− žebnictvo pobíhalo sem a tam a Tobyho jen šťastnou náhodou nesrazil landrover zachmuřeného Henricka, který zpátečkou pro− jel celé přední nádvoří a pak se smykem prudce vyrazil po příjez− dové cestě pryč. Sdělení bylo zřejmé – Toby si to má s Lucillou vyřídit sám. Za přihlížení personálu vyběhl Toby po schodech a položil bílou ruku na těžké dubové dveře. Napůl zavřel oči a čekal na jemné záchvěvy, jež mu měly prozradit, ve které části domu ho jeho matka očekává. Zastihl ji v oficiální jídelně, kde přecházela podél stěny s ant− verpskými goblény a hlasitě dýchala nosem. Modré světlo od okna ozařovalo jemnou slzavou stopu na její čelisti. Od incidentu v koupelně to bylo poprvé, kdy se spolu ocitli sami. „Matko.“ „Sedni si.“ Toby se posadil do čela stolu na otcovo místo. Za modravým oknem po jeho levici se mlhavě rozkládaly trávníky a stinné cypřiše, avšak samotná jídelna byla tmavá, jako by se v ní na− shromáždila léta napětí. Lucilla usedla do oblíbeného mahagono− vého křesla, zavřela oči, položila si obě ruce na horký krk a za− vrtěla hlavou. „To chudokrevné stvoření. Její otec je pitomý pederast a ona sama je mýlkou přírody.“ Toby zachoval klid. „Na předvádění nemám čas, matko. Stačí, když mi řekneš, co mám dělat.“ Lucilla otevřela oči a ruce na krku se jí roztřásly. „Co jsem provedla, že mám za syna zrovna tebe?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182007
„Řekni mi, co mám teď dělat.“ „Začneš studovat v Sherbornu, dokud nepřijde čas jít na uni− verzitu.“ „To je všechno?“ „A protože mnou tolik pohrdáš, budeš prázdniny trávit s Cha− se−Greyovými v Connecticutu. Budeme ti posílat apanáž.“ „Takže už mě nikdy nechceš vidět?“ Lucilla se pokřižovala starobylým gestem, které ji Toby do té doby viděl provádět pouze jednou. „Už tě nikdy nechci vidět.“ Toby odjel do Sherbornu a se Sophií se už nesetkal. O tři léta později se Sophie provdala za koordinátora obranných rozpočtů a přestěhovala se do Waltonu na Temži. Toby to přijal dobře. Již dříve zjistil, že dívka nebyla příčinou, nýbrž příznakem čehosi hlubšího. Cítil, jak to uvnitř něj narůstá – temné, deformované a nabité jako bouřka. V posledním roce v Sherbornu napřel všechny síly ke studiu na lékařské fakultě. Byl chytrý a nově založená UMDS neboli Sjednocená škola medicíny a stomatologie Guy’s and St. Thomas’s ho s radostí přijala ke studiu. A právě na UMDS začal Ptáčník poprvé roztahovat a zkoumat svá křídla.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182007
16. kapitola V devět hodin večer se na Shrivemoor Street rozsvítila po− uliční světla a sodíkové výbojky rozčísly horkou noc. Budova byla ztichlá a tmavá s výjimkou jediného pruhu světla zářivky, který pronikal žaluziemi v prvním patře, za nimiž stále setrvávali Caf− fery s Essexem. S povolenými kravatami a uvolněnými límci se− děli naproti sobě za stolem operátorek a ládovali do sebe dva čtyřkartony piva Speckled Hen a rodinné menu Kentucky Fried Chicken. Po odpoledním návratu do místnosti detektivů se Caffery roz− hodl, že nebude Maddoxovi prozatím o svém pokroku říkat. Když ve čtyři hodiny odpoledne dorazil z nemocnice fax – právě ve chvíli, kdy detektiv inspektor Diamond odcházel pro soud− ní příkaz k prohlídce Geminiho červeného volkswagenu GTI –, kývl Jack na Essexe a uchýlili se do kanceláře hlavního vyšetřo− vatele. „Máš na večer něco?“ zeptal se a podal Essexovi dlouhý arch papíru. „Tohle nás posouvá dopředu, ale pořád je to jen začátek.“ Nyní ležel fax rozvinutý na stole, spadal přes okraj a vytvářel na podlaze dlouhou harmoniku. „Sto šedesát osm žen,“ poznamenal Essex s ústy plnými ku− řete. „Když je odečteme od tři sta dvaceti, zůstává jich, ehm…“ „Sto padesát dva.“ „Díky.“ Essex naškrábal čísla na konec seznamu a jeho prsty na něm zanechaly stříbřitě mastné stopy. „A dál vyloučíme všech− ny nad…, kolik, padesát let?“ „Těch tam moc nebude.“ „Řekněme přibližně dvacet. Takže nám jich zbude sto…“ „Sto třicet dva.“ Caffery zatáhl za víčko piva. „Projedeme je HOLMESem, a když nic nezjistíme, začneme je vyslýchat. O ví− kendu na tom dělat nemůžeme, ale když začneme hned v pondělí a budeme počítat s průměrnou délkou rozhovoru kolem dvaceti minut, mohli bychom oba vyřídit padesát rozhovorů denně a do
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182007