je do sebe. Někdy se Rebecca musela smát, poněvadž Jack trval na tom, aby měla jedno chodidlo spuštěné z postele nebo z pohovky, jako by se připravovala ke sprintu. Čekáš snad, že tu někdo provede zátah, nebo co? Dnes večer neříkala nic. Zvedla boky, dovolila mu, aby jí stáhl semišové kalhoty, položila mu ruce na hlavu, přejela mu prsty ve vlasech a přemítavě se zadívala do stropu. Jakmile dosáhla vyvrcholení, Jack se napřímil, svlékl si košili a otřel si do ní obličej. Právě se chystal svléci si kalhoty, když se Rebecca protáhla kolem něj, sklouzla z postele a zvedla z podlahy svoje šaty. „Kam jdeš?“ „Umýt se.“ „Cože?“ „Umýt se.“ Vyšla z pokoje, přičemž úmyslně tlačila paty do parket. Caffery se převalil zády na postel a zakryl si rukama obličej. Jeho erekce byla tak tvrdá, že téměř bolela. Co to, ksakru, dělá? Poslouchal skří− pění starých vodovodních trubek, poslouchal, jak Rebecca vypíná vodu, vychází z koupelny a míří dolů. Už se nevrátila. Budík na nočním stolku tikal a jeho erekce ochabovala. Zasténal, svěsil ruce a zůstal jen tak ležet. Díval se do stropu a v hlavě mu bušilo. S něčím jsi v ní hnul, Jacku. Tohle všechno se týká včerejška. Když se Rebecca o několik minut později vrátila, měla na sobě jeho starý župan. Vlasy měla vykartáčované a v rukou nesla skle− ničku s vodkou a zapálený tenký doutník. Postavila se před malou knihovnu, potáhla z doutníku a začala klidně pročítat tituly, jako by se nic zvláštního nestalo. Caffery vstal a položil jí ruce na rame− na. „Hele…, pokud jde o ten včerejšek, tak…, já…“ „S tím si nelam hlavu.“ Odtáhla se od něj. „Půjdu si lehnout.“ A bylo to. Caffery stál ve dveřích s odhodláním se nerozčílit, když Rebecca zamáčkla doutník do popelníku na nočním stolku, vlezla si pod přikrývku, vytáhla kolena a položila si na ně knihu. Noční lampa osvětlovala její pohlednou tvářičku. S vážným vý− razem upřeně civěla do knihy, jako by nikdo jiný v pokoji nebyl. Caffery věděl, že by teď měl říct několik věcí. Věcí, jež by měl dokázat vyslovit. Byl však natolik vyčerpaný a plný výjevů z Ro− ryho pitvy, že mu bylo jasné, že na dlouhé debaty teď není vhod− ná doba. „Tak jo,“ řekl, otočil se a zamířil přímo do zadního po− koje.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182006
Tuto místnost jako dítě obýval s Ewanem – dnes jí říkal Ewanův pokoj. Našel tenisky a oblékl si tepláky a tričko. Krátce se naklonil k oknu, aby zjistil, jestli se u Pendereckého na druhé straně trati svítí – věděl, že se tohoto zvyku nikdy nezbaví –, přehodil si kolem krku šňůrku s klíčem od dveří, sešel dolů a zabouchl dveře. S Re− beccou se nerozloučil. Sotva zavřel venkovní dveře, položila Rebecca knihu na po− dlahu, svezla se do postele a upřela zrak do stropu. Když se zavřela branka a venkovní ulice opět utichla – jen občas projelo kolem auto a jeho reflektory přeťaly strop –, posadila se, vytáhla si zpod hlavy polštář, znovu si lehla a přitiskla si polštář na obličej. Proboha, Jacku, tohle je taková mizerie. Předloktím si přitiskla polštář na nos a na ústa a začala křičet. Křičela tak silně, až jí ochraptělo hrdlo a rozbolela ji hlava. A pak už jen nehybně ležela s polštářem na obličeji. Pára v jejím tlu− meném dechu postupně zvlhčila látku, ale jinak měla obličej su− chý – neuronila ani slzu. Běh, který pro něj mezi dvacátým a třicátým rokem představo− val vybití energie, se stal mezi třicítkou a čtyřicítkou způsobem, jak dát volný průchod myšlenkám. Při běhu přestaly jeho myšlenky narážet do stěn – a dnes večer nastalo jejich osvobození okamžitě. Přesně věděl, oč se zde jedná: on chtěl, aby Rebecca mluvila o tom, co se stalo, a ona zase chtěla, aby se otočil zády k Ewanovi – přes− něji řečeno by byla ráda, kdyby se rovnou odstěhoval jinam. V tom− to směru byla naprosto stejná jako ostatní ženy, ale pouze v tomto směru. Pokud šlo o ostatní věci, Caffery zjišťoval, že se od jeho předchozích dívek zásadně liší – dokázala si jeho pozornost udržet déle než kterákoliv z ostatních, miloval ji více, líbila se mu více. Přesto nechtěl být postaven před nutnost volby. Běžel dál a snažil se na to nemyslet. Šňůrka s klíčem mu narážela do prsou a omotá− vala se kolem matčina svatého Kryštofa. Minul nekvalitní zástavby v Brockley – v rezolutním maličkém Brockley – tvořené mnoha řadami řemeslnických chatek, které za války vyklovalo von Brau− novo odvetné bombardování. Od Ewanovy smrti se zdejší výhled změnil. Nyní vyplňoval obzor neonový monolit Citibank v Le− wishamu a vadné „C“ ve firemním znaku blikalo a bzučelo jako
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182006
ultrafialový zabíječ much. Vzdušné sedmipokojové domy v ulicích nedaleko Hillyfields však neskupovali zámožní kariéristé z City, nýbrž drogoví dealeři, kteří po sobě občas uprostřed noci stříleli. Když mu bylo něco přes dvacet, odkoupil Caffery dům, v němž bydlel s rodiči. Kdysi nesl název Serenity, ale v šedesátých letech jakýsi šprýmař přistavil k domu žebřík a rychloschnoucím ce− mentem změnil název na Getsemane. První, co Cafferyovi učinili, bylo odtesání celé desky. „Není třeba sem vnášet trápení,“ prohla− šovala Cafferyho matka. „Každý, kdo žije v domě s takovým ná− zvem, bude proklet.“ Její léčba nicméně nezabrala. Možná z domu odešla příliš pozdě. Caffery běžel dále a na tričku se mu rýsovaly tmavé skvrny po− tu. Na konci ulice odbočil doleva, proběhl kolem hřbitova v Nun− head na hvězdnatou Peckham Rye s tmavými zčeřenými jezery a otevřenými prostranstvími. Náhle si začal klást otázky o Brockwell Parku, o Roryho vrahovi, o spojitostech. Je možné, že všichni pe− dofilové v Londýně čerpají ze stejné studnice triků a zvrácených myšlenek? Kdysi před lety četl o největším organismu na světě: byla to jakási podzemní houba pokrývající téměř čtyřicet akrů státu Michigan. Caffery si někdy představoval, že síť pedofilů je trochu jako ta houba: každý z nich žije neviditelně pod povrchem spo− lečnosti – přímo pod naším nosem – a všichni jsou navzájem propo− jeni prostřednictvím nějakého smyslného výstupu. Penderecki byl starý a vyhaslý muž, jehož dny mladých chlapců a nepodmíněných rozsudků byly dávno sečteny, avšak stále představoval součást této sítě a Caffery by se vsadil, že tento stařík zná někoho, kdo zná někoho, kdo zná někoho, kdo zná vraha Roryho Peache. O počtu mezičlánků se mohl jen dohadovat, ale cítil, že jich nebude mnoho. Odklusal zpátky do Brockley, odbočil doleva přes železniční most a zabloudil pohledem na koleje. Když Ewan zmizel, ze stro− mů ještě neopadalo listí – bylo by snadné ukrýt uprostřed noci do koruny některého z nich tělo a později se pro ně vrátit, než stromy opadají. Nepřemýšlelo se o tom lehce. Caffery odbočil na Pende− reckého ulici a proběhl kolem oprýskaných branek, oken s matný− mi skly a malých ohrazených teras s basketbalovými koši na stěně a úhledně seřazenými botami. V Pendereckého koupelně se svítilo. Caffery se před jeho domem zastavil – jen na malou chviličku – a s osudovou upřeností můry se zadíval na světlo. Zamžené okno
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182006