Hlavní dveře se otevřely a zvenku sem pronikl studený vzduch obsahující benzinové výpary. Po chodbě kráčel Wellard. Nesl tašku a měl namířeno do dekontaminační místnosti. Blecha ho ve dveřích zastavila. „Hej.“ Wellard strčil hlavu do kanceláře. „Co je?“ „Tu odměnu nakonec dostanete. Právě mi to řekl inspektor.“ Wellard sklonil hlavu. Drobná rytířská poklona. „Ó, tisíceré díky, milosrdná lady. Mé nebohé postižené děti se letos poprvé za celé své smutné a krátké životy budou o Vánocích usmívat. Jak jen budou spokojené, přelaskavá slečno! Vskutku. Budou to jejich nejlepšejší Vánoce.“ „Hlavně nezapomeň koupit tomu s obrnou iPod Touch.“ „Ty nejsi tak protivná, jak s oblibou předstíráš, šéfová. Ne, vážně, nejsi.“ „Wellarde?“ Kolega už chtěl zavřít dveře, ale teď se zastavil. „Ehe?“ „Ale teď vážně. Dneska ráno…“ „Dneska ráno…?“ „Viděls ten odlitek, který zhotovila ohledávačka. Nepoznals, čím únosce ty své otisky rozhrabal?“ „Ne. Proč?“ „Já nevím.“ Blecha cítila, jak ji zezadu lehce plácá po hlavě něco studeného a poloprůhledného. Jakýsi stinný obraz lesů, které prohledávali. Se zemědělskou půdou táhnoucí se po obou stranách. Dnes ráno si policisté během ohledávání šeptali, co únosce ve svém dopise napsal. Nikdo kromě členů JVZT to neměl vědět, ale nakonec leccos prosáklo i na jiná oddělení a během dnešního ohledávání měli všichni policisté hlavu plnou mlhavých a znepokojivých představ o tom, co všechno mohl únosce Marthě provést. „Prostě… mám z toho místa zvláštní pocit. Ale nedokážu ho dost dobře definovat.“ „Nějaké svrbění?“ Blecha se na něj chladně podívala. „Učím se svým ‚svrběním‘ důvěřovat, Wellarde. Učím se, že nejsem taková blondýna, jak si myslíš. A mám pocit, že v tom“ – chvíli hledala správný výraz – „že v tom prostředí se skrývalo něco důležitého. Napadá tě k tomu něco?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181962
„Vždyť mě znáš, seržantko. Já jsem jen lopata. Na živobytí si vydělávám svým úchvatným tělem. Ne kebulí.“ Mrkl na ni a odešel z kanceláře. Jeho kroky na chodbě postupně slábly. Blecha se tísnivě usmála a poslouchala, jak odchází. Venku se mezitím rozpršelo – pomalu, hustě a tak mrholivě, že to klidně mohlo být sněžení. Zima už byla doopravdy za dveřmi.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181962
19. kapitola V šest patnáct prosvištělo tmavé Audi S6 úzkými uličkami Mere, přičemž zeširoka řezalo zatáčky. Janice Costellová spěchala domů, aby tam dorazila dříve než manžel. Dlaně se jí rosily potem, a tak pevně svírala volant. V rádiu právě jakási psychiatrička vyjadřovala svůj názor na pachatele, který onehdy ve Frome unesl malou holčičku: prý to zřejmě udělal běloch mezi třiceti a čtyřiceti lety. Mohl by to být manžel, ba dokonce i otec rodiny. Janice roztřeseně vypnula rádio. Proč si jen na toho parchanta nevzpomněla, než nechala Emily samotnou v autě? Frome odtud koneckonců nebyl tak daleko. Kam dala rozum, když takhle riskovala? Úplně ho ztratila. Clare. Je to všechno její vina. Clare, Clare, Clare. To jméno štvalo Janice víc než cokoliv jiného. Kdyby se ta ženská jmenovala Mylene nebo Kylie nebo Kirsty nebo kdyby měla kterékoliv z jmen, které dnes mají mladé holky, snášelo by se jí to mnohem snáz. Prostě by si představila nějakou prsatou teenagerku s uměle narovnanými světlými vlasy a nápisem LAVIČKA na zadku. Ale Clare? Pod tímhle jménem si Janice vybavovala zralou ženskou, která s ní klidně mohla chodit do školy. A ta bledule před klinikou nebyla sexy, vyzývavá ani nezkušená. Vypadala jako člověk, se kterým se dá normálně mluvit. Jméno Clare se k ní hodilo. Nebylo to poprvé, co měl Cory milenku. Stalo se to už před šesti lety. Nabrnkl si nějakou „terapeutku krásy“, se kterou se Janice nikdy nesetkala, ale představovala si ji jako ženskou, jež celoročně používá opalovací krém, nosí drahé spodní prádlo a možná si nechává dělat i kompletní epilaci. Když se Janice
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181962