JIŘÍ KULHÁNEK
Jediné, čeho abramsy dosáhly, že se mrtvý voják schoval do věže a zavřel poklop – a samozřejmě toho, že trojice obrněnců za napadeným tankem zvedla hlavně kanónů a tři plameny šlehly v tentýž okamžik. A další tři. A ještě jednou tři. *** „Nemají dostatečný účinný dostřel,“ komentoval situaci armádní specialista, který teď moderátorům pomáhal, „nemají dostatečný účinný dostřel, ale i kdyby měly, nemohou na tuto vzdálenost absolutně zasá…“ Nedořekl. Tentokrát se blesky z nebe snesly na abramse, zvedla se clona kouře, a když ho noční vítr odvál, byly vidět jen hořící vraky a hořící těla rozházená kolem. „Tohle není možné!“ zašeptala agentka Konradová. Fiona se ze spánku zachrula. „Tohle přece není možné!“ podívala se na mě širokýma očima. „Po pravdě řečeno… není. Ale čekal jsem to,“ řekl jsem a vstal. „Musíme pryč. Hned. Oni jedou sem.“ *** Opatrně jsem vzbudil Fionu, ale stejně to vzala ztěžka: „Když ty mě pořád budíííš, fňuk!“ „No jo. Mrzí mě to.“ „Nemrzí!“ „Dobře – nemrzí. Vyspíš se v letadle.“ „My někam poletíme?!“ modré oči zazářily. „Potom ti to řeknu, jo? Teď spěcháme.“ „Ale…!“ „Potom.“ Na další blonďaté ani modrooké protesty jsem nebral ohled. *** 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181829
VYHLÍDKA NA VĚČNOST
Vzal jsem svou starou tašku a odkráčel do Gregova muničního skladu. „My někam poletíme?!“ řekla agentka Konradová, a to tónem, jako že to teda ne. „Musíme,“ hledal jsem patrony do pédevadesátky a do pistole. Greg nezklamal, navíc to měl hezky utříděné podle druhů: „Stopovky nepotřebuju, subsoniky taky ne… tady to máme,“ konečně jsem našel krabice standardních průbojných (ilegálních) nábojů. Na kartonech bylo zeleně napsáno: EKOLOGICKY ŠETRNÉ STŘELIVO BEZ OLOVA – NEZATĚŽUJE ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ. „Já tedy nikam nemusím, a pokud si pamatuju, tak…!“ „Agentko,“ narovnal jsem se. „Jede sem dvacet tanků s mrtvými posádkami, na které nestačí ani abramsy – předpokládáte, že je ukecáte? Nebo postřílíte pistolí?“ „Ale…!“ „Nejdřív se pořádně ozbrojte, dejte si zásobníky do tašky, pak vemte v kuchyni nějaké jídlo a vodu. Prosím! Hm. Místní pobočka Speciálních operací musí mít k dispozici gulfstream, ne?“ Tohle byl hlavní důvod, proč letíme, ne letím. „Jak si to jako představujete?! Že přijedu na letiště, usměju se a oni mi půjčí tryskáč?!“ „Buď tak, nebo tak,“ poklepal jsem na pédevadesátku. „Ozbrojená krádež federálního majetku – navíc únos! – navíc za prezidentského stavu ohrožení!“ s každým slovem zvyšovala hlas. „Vzpomínáte si vůbec na tu poslední návštěvu? Na tu poloprůhlednou? Nevytěsnila jste to z paměti? Nebyla to nakonec vaše tři roky mrtvá starší sestra?!“ Na okamžik se předklonila, opřela se rukama o kolena a zhluboka dýchala. Pak řekla: „Co si mám vzít za zbraň?“ „Nějakou kratší útočnou pušku s optikou, pistoli, nějaký malý samopal – empépětka heckler-koch káčko bude fajn… to stačí, pokud to stačí vám.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181829
JIŘÍ KULHÁNEK
Sehnul jsem se a naložil krabic s municí vrchovatě; přidal jsem i pár obranných granátů. Než palebná síla ale stejně bude důležitější rychlost. Agentka rachotila zbraněmi, tak jsem jídlo a vodu nabral sám. *** „Můžeme?“ dal jsem si popruhy tašky na ramena – dá se nosit jako batoh. Odjistil jsem pédevadesátku a zapnul elektronický tlumič. „Ano.“ V pravé ruce měla oblíbený glock s našroubovaným standardním tlumičem, levou držela za křídlo Fionu. „A ty?“ sklonil jsem oči. „Ne. Nechce se mi ven – jsou tam oni.“ „Dostaneš čokoládový medvídky.“ „Hmmm!“ Tak takhle jednoduše to zřetelně nefunguje. „Budeš se moct v letadle dívat z okýnka,“ řekla agentka Konradová. „Tak jo.“ „Ach jo.“ Zmáčkl jsem velký červený vypínač. *** Mrtví stáli v řadě za dveřmi – úplně tiše. Překlapl jsem volič pédevadesátky na DÁVKOU a u ramene už mi pufal glock. Přes hromadu těl se nelezlo snadno, ale nebylo to zas tak zlé – nebyli shnilí. Nahoře v chodbě jsem přepnul zpět na jednotlivé rány a vyměnil zásobník. *** Opatrně jsem vyhlédl ze dveří. Pouliční osvětlení pořád svítilo a lampy hlasitě bzučely. Šouravé kroky jsem čekal. Noční vítr přinášel i slabé pískání tankových pásů. To jsem čekal také. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181829