Hrůzu sice vzpomínala dlouho, ale i to již zaniklo v záplavě nových dnů. Dnes je spokojeně vdaná a čeká rodinu.
w
w
w
Myslela jsem si, že můj dopis se blíží již ke konci. Ale kdykoliv už chci udělat závěr, vždycky se ozve odněkud ve mně ještě nějaká připomínka, že to a ono jsem Ti ještě nevysvětlila. V tomto okamžiku mně běží myslí právě jedna důležitá vzpomínka, která mezi námi stojí jako mrak. „Jaruško,“ řekl jsi jednoho večera, kdy to bylo? „To vypadá jako výhružka a něco takového v lásce nikdy nemá přijít.“ Pršelo tehdy a my jsme chodili spolu v Holešovicích jakousi setmělou, smutnou ulicí za Uranií. Oba jsme byli zamlklí a vážní. Snad i ten déšť k tomu přispíval. Prohodil jsi, že v životě je mnohé velmi zdánlivé a klamné. Že leccos se zdá jiné, než to je ve skutečnosti. Kupříkladu Tvé manželství. Všichni že ho považují za šťastné a harmonické. „Vždyť,“ řekl jsi, „všechny podmínky ke štěstí zde byly. Andělka byla velmi hodná i hezká dívka a k tomu ještě i z bohaté rodiny na tehdejší poměry. Byla to tedy dobrá partie. Ale dávám ti své slovo, Jaruško, že proto jsem si ji nebral. Na penězích mi nikdy nezáleželo. Ujišťuji tě, že jsme se brali z lásky. Bůh ví, v čem hledat vinu, že se poměry tak změnily.“ Byl jsi velmi smutný a rozechvěn. Hledal jsi u mne útěchu a něžné slovo – a já jsem Ti místo toho řekla tu tvrdou větu – alespoň Ty jsi ji považoval za velmi tvrdou, neb jsi neznal všechny nitky, které k ní vedly. Proč jsi mně to říkal, Viktore? Svými slovy probudil jsi ve mně starou bolest. Jakýsi hlas na dně mého srdce mně říkal, že to první, co jsi pocítil kdysi ke své ženě, je silnější než Tvůj vztah ke mně. A Tvé nynější ohlušení a citové vzplanutí ke mně že jistě jednou přejde. Viktore, význam slova „kamarádství“ má pro mne jiný zvuk než pro Tebe. Nikdy se přes to slovo k sobě nedostaneme. Podle mého chápání je kamarádství upleteno z trvanlivějších řemínků než citové vzplanutí. Kamarádství je jako polní květina, odolná vůči všem nepohodám, dešti i krupobití. Kdežto citové vzplanutí je jako skleníková květina neobyčejně vzácné krásy, ale nesmírně choulostivá na každé silnější zavanutí větru. 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181828
Kamarádství! Jak Ty, Viktore, ses vždycky děsil toho slova, jako by v něm bylo cosi trpce povinného, bezcenného. Neviděla jsem Ti do duše. Odpusť mi to. Dnes, po přečtení knihy „Cytherea“ od Hergesheimera, myslím, že už tomu trochu rozumím. Ano, Tvé sdělení mne toho večera velmi rozrušilo. Tys to snad ani nepozoroval, neb duše lidská je nevyzpytatelná. „Slib mi, Jaruško,“ prosil jsi úpěnlivě, „že mne nikdy neopustíš. Nemohl bych už bez tebe žít. Přísahej mi, že se nikdy nezměníš!“ Chvěl ses a visel jsi na mých rtech. Kdybys věděl, jaký vodopád pocitů mně drtil v té chvíli srdce! Co všechno se ve mně mísilo: cit, láska, hrdost, žárlivost a nedůvěra k Tvému vzplanutí ke mně – obava, nemáš-li mne rád jen přechodně jako skleníkovou květinu a nezvítězí-li nakonec pouta z minula. Najednou se mi zdálo, že se řítím někam střemhlav dolů, odkud, jestliže se v poslední chvíli něčeho nezachytím, nedostanu se už nikdy nahoru. A tu jsem Ti řekla tu tvrdou větu: „Přísahám ti, Viktore,“ řekla jsem tehdy téměř slavnostně, „že necháš-li k tomu dojít, nezabráníš-li tomu, aby nás proud zanesl až na konec naší lásky, že mne pak ztratíš. Vím, že bych to nepřežila. Znám se, a proto ti to přísahám, že bych pak neměla už sílu k životu. Jen vědomí, že stojíme nahoře, pomáhá mi nést celou tu tíhu našeho vztahu.“ Nevím, jak sis má slova vysvětlil. Vím jen, že se Ti posadil na rty velmi zatrpklý, hořký úsměv. A pak jsi řekl, že to vypadá jako výhružka. Bože, Viktore! Jak Ti to jen říci? Nebyla to výhružka, ani vypočítavost, ani výhrada, byla to jen nesmírná úzkost z vidiny budoucnosti instinktem vytušené, jakási jistota, že u nás u obou zvítězí nakonec povinnost, byla to pochybnost, zda vždycky budeš za mnou stát tak pevně jako v této roztoužené chvíli. Snad jen Disraeli by mně byl v tomto okamžiku rozuměl, neb i on právě tak jako já potřeboval buď naprosté samoty, nebo naprosté sympatie a lásky. Jen pak lidé našeho typu se mohou dát cele. A přece dodnes mně zní v uších Tvá trpká věta, dodnes se točím v tom labyrintu. Říkával jsi někdy: „Jsi tak klidná a vyrovnaná, Jarunko! Je to opravdu zvláštní – v tvém věku.“ 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181828
To byl klam, Viktore, myslím, že ve skutečnosti jsem nebyla nikdy klidná ani vyrovnaná. To proto, že Bůh vsadil do mého srdce dvě velké protivy: velkou citovost a velkou rozvážlivost. Ty dvě vlastnosti spolu ve mně celý život zápasí. Vidíš, Viktore, má rozvážlivost byla trochu neúměrná k letům Sychravy a jeho trošku lehkovážné povaze. U Tebe však padlo mé srdce na úrodnější půdu. Zakotvilo v Tvém zralém věku. Vidíš tedy nyní zblízka všechen můj „klid“, kterýs na mně vždy tak obdivoval. A vidíš, že nebylo vlastně co na mně obdivovat. Tento rys mojí povahy mně nedovoloval být nikdy zcela šťastnou. A to, co někdy vypadalo jako velká hrdost, pramenilo z velké citovosti. A myslím, že my oba dva, i když jsme si to nepřiznali, měli jsme velký smysl pro romantické zážitky, jimiž jsme si kořenili šedost všedního dne. Oba jsme měli stále připravena křídla k rozletu. Snad neúměrně k našim letům. Neměli jsme rádi příliš rozumné, střízlivé lidi, měli jsme blíže k umělecky založenému typu lidí, o nichž Romain Rolland řekl v „Janu Kryštofovi“ tuto případnou větu: „Mezi rozumnými lidmi rozumí se samo sebou, že umělec nemůže být rozumný.“ Snad se Ti zdá, že píši bez souvislosti, ale myšlenky se nedají navlékat jako korálky na šňůru. Chci Tě provést celou svou bytostí, složenou z rozházených zákoutí i uklizených pokojů. Představuji si, že svým dopisem buduji jakousi loď, kterou bude možno dostat se na všechny ostrovy rozseté po širém moři. Viktore, vždyť je to tak smutné, když člověk člověku nerozumí. Opět mně prochází bez souvislosti hlavou nová vzpomínka. Jednou, když jsem byla malá, hádala mně v mém rodišti jakási cikánka z ruky. Nevím už, co mně všechno řekla. Vím jen, že mně také řekla, že život mne vysadí hodně vysoko. Ano, vysadil mne nesmírně vysoko na židli v Tvé kanceláři. Jak to ta cikánka uhodla! 7. července 1931, úterý
Venku hučí bouře a déšť prudce bubnuje do oken. Do skučení větru mísí se tlukot mého srdce. Ne, dnes nemohu ze svého nitra 107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181828