hromadě kdesi na parkovišti karvinských technických služeb. Snad tato upomínka na zničenou hrobku v Šumných městech způsobí, že se konečně najde místo a způsob, jak tento malý, ale zajímavý chrámek obnovit na paměť zaniklého karvinského světa… Jméno Karviná se v současnosti tedy spojuje především s bývalým Fryštátem a se sídlišti, která vyrostla v okolí — první bylo dnešní Nové Město. Jak jeho někdejší název Stalingrad dokládá, vzniklo v první polovině padesátých let. Jeho rozvrh odpovídá dobovým zásadám socialistického realismu — pravidelná bloková zástavba je protkána pravoúhlou uliční sítí. Součástí čtvrti je náměstí Budovatelů, lemované po stranách patrovými obytnými domy s představeným parterem, korunovaným budovatelskými sochami úspěšných a šťastných mladých mužů a žen. Z užší strany pak náměstí uzavírá budova ubytovny Předvoj (náměstí Budovatelů č. p. 1306) podle projektu Otakara Nového, Miloslava Čtvrtníčka a Josefa Krischkeho z let 1950–1952, s jejíž obdobou se setkáme i v Havířově. V centru dnešního karvinského Nového Města stojí kulturní dům na tradičním půdorysu T od architektů Jiřího Klena, Vladimíra Černického a Karla Vlčka z let 1957– –1964. V roce 1951 vznikl též návrh nemocnice pro karvinskou část zvanou příznačně Ráj, na němž pracovali architekti Jan Slezák, Zdeněk Strnadel a Zdeněk Alexa. Areál byl otevřen až v roce 1959 (Vydmuchov č. p. 399). Hlavní budova je zajímavá bizarní kombinací funkcionalistického rozvržení účelů a půdorysu ve tvaru Y s historizujícím detailem fasád nastupující sorely první poloviny
padesátých let, kdy se funkcionalismus a moderní architektura obecně označovaly za kosmopolitní výplod nepřátelský zemím „táboru míru a socialismu“. Zanedlouho po smrti prvního komunistického diktátora československých dějin v roce 1953 však bylo všechno jinak a moderní architektura se stala opět žádaná, ovšem jen v podobě hromadné bytové výstavby a solitérů veřejných budov. Dokladem slušné úrovně některých architektonických konceptů je prostor Gagarinova náměstí v Karviné-Ráji, nedaleko od zmíněné budovy nemocnice, navržený ve druhé polovině padesátých let týmem architektů za součinnosti Jiřího Klena, Zdeňka Jakubce, Jiřího Kubišty, Vladimíra Černického a Karla Vlčka. Na závěr stojí za to se zmínit o zvláštnosti tohoto průmyslového města. Mám na mysli poměrně rozsáhlé parky v samotném centru. Krajinářský park pod fryštátským zámkem je dnes pojmenován po Boženě Němcové. V průběhu devadesátých let proběhla jeho celková obnova včetně vstupní části. Tam bylo v letech 1998–1999 vytvořeno dětské hřiště a staré sešlé boudy u vchodu byly přestavěny podle projektu brněnského architekta Radko Květa na dřevem obložené elegantní pavilony s průchodem, překrytým šikmou lichoběžníkovou střechou nesenou dřevěnými, organicky zprohýbanými kůly. Park otevřený do krajiny sahá až k nedalekému rybníku, který dodává jeho atmosféře idylický ráz, protiklad nedalekých výsypek a hald. Park je nesmírně důležitý i pro sousední lázně v Karviné-Darkově. Ty vznikly na základě objevu jodobromových pramenů, pozůstatku pravěkých moří, využívaných ŠUMNÉ KARVINSKO
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181696
k léčbě arteriosklerózy, vysokého tlaku, některých kožních, nervových chorob a mimoplicní tuberkulózy. K objevu solanky došlo již dávno, neboť první zprávy o ní pocházejí z konce 13. století. Pro vznik lázní byl však důležitý až pokusný vrt z roku 1862, jímž baron Jiří Bees z Chrostiny hodlal zjistit, zda se také na jeho panství nachází uhlí. Z vrtu však začal vyvěrat pramen solanky. Postupně se zjistilo, že má léčivé účinky, což potvrdili odborníci z lékařských fakult ve Vídni a Budapešti. Již v roce 1872 byla postavena první lázeňská budova a začali sem jezdit pacienti z celé monarchie. Mimo to se voda z Darkova vyvážela do řady zemí. Svědectvím rané fáze výstavby lázní je novorenesanční Společenský dům v parku, postavený stavitelem Gobietem v letech 1900–1901 podle návrhu vídeňského stavebního rady Korna. V roce 1931 byl přímo v lázeňském parku navrtán pramen Helena. A proto na okraji lázeňského parku nedaleko řeky Olše vystavěli Ludvík Jaroš z Frýdku a Hugo Königsberg z Karviné v letech 1931–1933 puristické sanatorium (Lázeňská č. 20) podle projektu hradeckého architekta Josefa Fňouka. Prostor před sanatoriem dotváří železobetonový obloukový most z roku 1925, navržený vídeňským inženýrem Rabem. Lázně tak tvoří oázu klidu v průmyslové krajině. Není divu, že těžařská firma OKD neustále pokukuje po tomto ladném kousku země a uvažuje, kolik tisíc tun uhlí se v podzemí nachází. Doufejme, že Darkov tuto gründerskou nenasytnost přežije, tak jako přežil touhu po uhlí v předchozích dvou staletích. Jiným městem, jehož vznik je úzce 98
svázán s těžbou uhlí, je Havířov. Představuje nejmladší nově založené město na území naší republiky. Vždyť ještě v polovině 20. století dnešní městský katastr pokrývaly pole, louky, lesy a sem tam nějaké stavení. Středem pak procházela stará císařská silnice, spojující Opavu s Těšínem. První náznak budoucí výstavby představovalo hornické pohotovostní dvouletkové sídliště, které vzniklo severně od železniční trati. Na základě lánské akce z roku 1949, propagandistického tahu nového režimu za přímé účasti Klementa Gottwalda, hodlali komunisté přivést do hornictví tisíce mladých lidí. Proto se rozhodli, že pro ně postaví velké budovy hornických učilišť. Jedno, v podobě ubytovny Předvoj, jsme již zmínili, a druhé — pojmenované po hrdinovi Gajdarovy knihy Mladá garda Pavkovi Korčaginovi — bylo postaveno na dosud pustém návrší nad říčkou Lučinou. I tahle budova, zárodek jádra budoucího Havířova, vznikla na základě jednotného návrhu z roku 1950 od architektů Otakara Nového, Miloslava Čtvrtníčka a Josefa Krischkeho z ostravského Stavoprojektu. V následujícím roce 1951 bylo nejvyššími místy rozhodnuto, že na Ostravsku počne výstavba „nových socialistických měst“. Měla tak být poskytnuta dělníkům a dalším zaměstnancům v těžkém průmyslu perspektiva a především vytvořeno zázemí „kovárny socialismu“ v čele s Novou Ostravou a hornickým sídlištěm Šumvald-Bludovice, jak se také tehdy Havířovu říkalo. Povýšení na město a přijetí nového jména Havířov, vybraného na základě korespondenční soutěže, proběhlo až v prosinci 1955.
ŠUMNÉ KARVINSKO Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181696
Stalo se tak na slavnostním zasedání v budově tehdy ještě nedokončeného kina Radost (Alšova č. 11). Tato pozoruhodná palácová stavba je výsledkem skloubení sovětského typového kina s aluzemi na architekturu jihočeských renesančních památek a novorenesančních staveb 19. století. Ne nadarmo navrhli tuto historizující reminiscenci na českou minulost architekti Václav Drozda a Otakar Jankovec z Českých Budějovic. Dále se zde uplatnili architekti z celé republiky. Vstupní bloky I. a II. čtvrti Havířova navrhoval architekt Karel Typovský z olomouckého Stavoprojektu. Budovu společenského domu Lučina zase rýsoval brněnský architekt Kynčl (Hlavní třída č. 43–49). Kulturní dům Petra Bezruče (Hlavní třída č. 31 a), příklad návratu modernismu do české architektury ve druhé polovině padesátých let, je dílem architekta Radima Dejmala. Sousední polootevřené superbloky s věžovými domy na křížení Hlavní třídy s ulicemi Svornosti a Gorkého zase projektoval místní architekt Bronislav Firla. K nejzajímavějším solitérním objektům v Havířově patří jednak budova železničního nádraží s velkou přijímací halou a s proskleným průčelím, osazeným velkým čtvercovým ciferníkem hodin. Horizontální halu doplňuje v urbanistické koncepci nedaleký výškový panelový dům, postavený na osu havířovské Hlavní třídy. Podle projektanta nádraží i tohoto domu, architekta Josefa Hrejsemnou, velkým problémem v době výstavby celého komplexu v šedesátých letech se ukázala být dohoda s armádou, která považovala výškový objekt na osu hlavní komunikace města za velmi dobrý naváděcí
prvek v případě raketového nebo leteckého útoku a nechtěla s tím souhlasit. K tomuto válečnickému pohledu na výstavbu měst došlo paradoxně jen několik let poté, co teoretikové stalinského socialistického realismu považovali osovost a symetrii za závazný kánon. Josef Hrejsemnou je také autorem sportovní haly u autobusového nádraží (Těšínská č. p. 28) z let 1965–1969. Za pozornost zde stojí brutalistické tvarování štítové stěny s použitím pohledového betonu. Tento reliéf prováděl samotný architekt za spolupráce sochaře Václava Uruby, jenž je též autorem abstraktní plastiky před budovou havířovského nádraží. Na vysvětlenou: brutalismus označuje linii neoavantgardní architektury šedesátých let, vycházející z pozdního díla Le Corbusiera. Využívá syrové materiály, jakým je například pohledový beton, a zároveň po vzoru Corbusierovy kaple v Ronchamp tvaruje stavby na
základě sochařského pojetí hmot. Jiný a dosud ojedinělý příklad kvalitní současné architektury dokládá bar Bellevue, čili Krásná vyhlídka v horních patrech dosud nedokončeného tzv. Bílého domu u hlavního havířovského náměstí (E. F. Buriana 4 a), kde se měl nacházet hotel Silesia. Řešení baru bylo vyznamenáno v roce 1994 ŠUMNÉ KARVINSKO
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181696