98
SOCIOLOGIE ŽIVOTNÍHO ZPÙSOBU
øítka, dìlníka promìnilo v bezmyšlenkovitý automat, od kterého se vyžadovala pouze pøesnost a slepá poslušnost a který byl motivován pouze mzdou založenou na kusové práci. Vìdecké øízení práce bylo založeno na myšlence, že vzestup produktivity vyžaduje zjednodušení úkonù a jejich mechanické vykonávání; hlavnì žádnou kreativitu pracovníkù. Vìdecky se kontrolovalo dìlníkovo tìlo, pøesnìji øeèeno jeho pracovní úkony, které vykonával za pomoci svého tìla. Dìlníkova duše byla opomíjena, což znamenalo, že dùležitá byla mechanická disciplína, nikoliv zvnitønìní hodnot. Dìlníci byli pobízeni k práci mzdou, tedy vnìjší ekonomickou, nikoliv vnitøní psychickou motivací. Druhou fázi bychom mohli nazvat obdobím školy lidských vztahù. Jak už víme z kapitoly 3.1.1.1, zakladatelem této školy byl Elton Mayo, který podle G. Lipovetského odhalil vztah mezi produktivitou práce a lidskými vztahy. Dùsledkem tohoto objevu byl dùraz na zvnitønìní hodnot a na motivaci pracovníkù. Zaèalo se mluvit o kultuøe podnikání, o rozvoji potenciálu individuální autonomie, o sdílení hodnot podnikání a zhodnocení lidských zdrojù a o zajištìní sounáležitosti a motivace pomocí zvnitønìní cílù podniku. Mechanickou disciplínu nahradila jemná, komunikativní, symbolická kontrola, provádìná prostøednictvím podnikových rituálù, kréd a vizí. Podle G. Lipovetského je tedy zøejmé, že škola lidských vztahù pøispìla k tomu, že podnikání bylo stále více založeno ideologicky. To znamená, že se opíralo o dùvìru a skupinou sdílené pøesvìdèení. Na jedné stranì sice stoupla hodnota individuality, na druhé stranì se management podniku snažil zamìstnance pøimìt ke ztotožnìní s organizací a semknout je kolem spoleènì sdílených cílù. Tøetí fázi ve vývoji k postmoralistnímu pojetí práce mùžeme nazvat obdobím divokého nezodpovìdného individualismu. Tato etapa nastala podle G. Lipovetského v 70. letech 20. století. Byla to protipracovní individualistická reakce na pøedchozí fázi moralistního pojetí práce. Projevila se demoralizací práce, zpochybnìním profesního úspìchu a opadnutím zájmu o práci. Vzrostl absentismus, hlavním požadavkem se stal volný èas. Do centra pozornosti se dostal soukromý život. Jak se to stalo? G. Lipovetsky tuto zmìnu spojuje s nástupem spoleènosti masového konzumu a jejích norem individualistického blaha. Místo hodnoty práce nastupují hodnoty štìstí, zábavy a volného èasu. Spoleènost masového konzumu je založena na individualistickém kultu pøítomnosti a na oprávnìnosti usilovat o štìstí a svobodu. Slogan 19. století „Práce mu byla životem“ nahradilo heslo: „Život zaèíná po práci“, život je volný èas. Nastalo období flexibilní pracovní doby. Zmizel katechismus døiny, obje-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181379
PROMÌNY ZPÙSOBU ŽIVOTA
99
vila se víra, že každý má právo na svobodnìjší život, který je více orientován na vlastní touhy a volný èas. V 90. letech 20. století však i etapa nezodpovìdného individualismu dospìla ke svému konci. Nastala nová etapa, která je sice také spojena s individualistickými oèekáváními a motivacemi, ovšem ty se oprostily od kultury protipracovních postojù. Souèasné spoleènosti tedy smìøují od nezodpovìdného divokého individualismu k individualismu zodpovìdnému.9 V souèasnosti jsme tedy svìdky zásadní zmìny. Na jedné stranì sice stále identifikujeme další rozvoj individualistických, hédonistických a konzumních hodnot ze tøetí etapy, ovšem na druhé stranì mùžeme identifikovat nástup nového významu práce. Práce se stále ménì spojuje s pøedstavou individuální a kolektivní povinnosti. Nikdo už neoslavuje ctnosti trpìlivosti a vytrvalosti. Souèasnì nastupuje participativní zpùsob øízení. Tento zpùsob øízení nespadl odnìkud z nebe, je pokusem pøekonat problémy plynoucí z byrokratického systému, který redukuje zamìstnance na pouhé vykonavatele pøíkazù. Proto dnes podniky uznávají nezbytnost iniciativy zamìstnancù. Cílem již není vylouèit jejich úèast, nýbrž naopak podnìcovat jejich iniciativu a tvoøivost. Podle G. Lipovetského však participativní zpùsob øízení plodí nové rozpory. Management totiž sice oceòuje individuální autonomii a tvoøivost, ale zároveò oèekává splynutí pracovníka s podnikem. Podnìcuje sice soutìživost mezi zamìstnanci, ale zároveò vyvolává týmového ducha. Souèasná móda firemní kultury oslavuje motivovanost, loajalitu, pøíslušnost k pospolitosti. Zdá se, jako by práce znovu získala morální rozmìr, opìt se vynoøuje étos povinnosti. G. Lipovetsky si klade otázku, zda se opìt vrací moralistní ideologie práce. Soudí, že nikoliv, protože došlo k posunu ve stávající ideologii práce. Moralistní etiku práce z první a druhé etapy (etiku povinnosti) nyní støídá postmoralistní etika výteènosti založená na neustálých výzvách a nekoneèné efektivitì. Postmoralistní etika výteènosti je založena na požadavku vyhrát, být lepší než druhý. Práce se promìnila ve výzvu, hru a sport. Vzestup postmoralistní etiky výteènosti vede k individualistickému pojetí práce, protože mìní vztah lidí k práci a k podniku. Klade dùraz na osobní zájmy. V postmoralistních individualistických spoleènostech již 9
Viz také kapitolu 6.2.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181379
100
SOCIOLOGIE ŽIVOTNÍHO ZPÙSOBU
nejsou hodnotami oddanost vùèi podniku, setrvalé úsilí èi neúnavná práce, ale motiv (osobnì) vyhrát, být nejlepší. Tato nová etapa ve vývoji spoleènosti se však již nevyznaèuje protipracovními postoji a lhostejností k práci; je konec øeèem o alergii na práci. Stále více je oceòováno osobní zapojení. Dnes chce každý nejen vydìlat peníze, ale také získat si v práci uznání. Lidé usilují o to, aby mìli práci, která má smysl a se kterou se mohou niternì ztotožnit. Zároveò soudí, že mohou mít jak práci, tak soukromý život, protože jim práce ponechává dostatek èasu pro soukromý život. Nezodpovìdný individualismus se zmìnil v zodpovìdný a v této formì se normalizoval. Autonomie a osobní realizace se hledají v práci a v profesi. Práce nyní patøí k hodnotám, kterým lidé nejvíce dùvìøují. Lidé pracují nikoliv proto, že jim to nìkdo pøikazuje, ale proto, že touží po profesním zapojení a po úspìchu v práci. Jejich pracovní úsilí již nespoèívá v abstraktním morálním závazku (pracovat „celou duší“), ale v osobní touze uspìt v práci, pociťovat hrdost a zodpovìdnost za svùj úkol, rozvíjet se a najít smysl ve vlastní èinnosti. Novou hranicí individualismu je vnitøní kvalita práce, uznání individuálních zásluh, podnìcování sebe samého a úsilí o seberealizaci. Obrazem vztahu k podniku tedy již není splynutí a symbióza, ale osobní zapojení do profesní aktivity, které nesmíme ztotožòovat s identifikací s vizí podniku a se splynutím s pracovní skupinou. Cílem jednotlivcù je, aby byla uznána jejich práva a zásluhy. Podle G. Lipovetského zkrátka v souèasných moderních spoleènostech již nevládne náboženství podniku, ale etika práce. A právì proto lze spoléhat na etiku individuální zodpovìdnosti, která vede k zodpovìdnému individualismu založenému na profesionálním svìdomí, na péèi o druhé, na smyslu pro zájem celku a pro budoucnost. Podle G. Lipovetského není neoindividualismus prokletí, naopak, je to výzva pro veøejnost i pro podniky. Rozpad étosu povinnosti však vytváøí nutnost zmìnit organizaci a management tak, aby se v podniku posílil duch zodpovìdnosti. Nejvyšším úkolem postmoderního managementu je uvést v soulad etiku a výkonnost, zamezit nezodpovìdnému chování a umožnit vzestup zodpovìdného individualismu (Lipovetsky, 1999, s. 192–214). Stejnì jako se od etiky povinnosti osvobodila práce, osvobodila se od ní i rodina. Také postmoralistní rodina je založena na myšlence osobního naplnìní a práv svobodného subjektu. Pøísná povinnost, která by ovládala individuální touhy, byla zlomena. Rodièe uznávají své povinnosti vùèi dìtem, ovšem nikoliv nutnost setrvat v manželském svazku po celý život
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181379