98
Sociologie medicíny a zdravotnictví
hodnota byla a je podcenìna a peèující èlenové nebyli a ještì nejsou morálnì docenìni. Tento stav je nadále neudržitelný, je nutné zrovnoprávnit rodinu jako partnera státní a soukromé péèe. Onemocnìní jedince nepostihuje pouze tuto osobu, ale ovlivòuje i celou rodinu. Záleží na tom, který èlen rodiny onemocní, jak závažné je jeho onemocnìní, záleží na délce a trvání nemoci. Záleží i na spoleèenských a kulturních zvycích, kterými se rodina øídí. K nejèastìjším zmìnám, ke kterým v rodinì dochází, je zmìna rolí mezi rodinnými pøíslušníky, pøerozdìlování rolí a úloh, které plnili pøed onemocnìním, finanèní problémy, zvýšený stres ze strachu pøed následky onemocnìní pro nemocného, konflikty z neoèekávané zodpovìdnosti, zmìny spoleèenských zvyklostí apod. V souèasné dobì se v souvislosti s nemocí èlena rodina hovoøí èasto o „nemocné rodinì“. Ti, kteøí jsou nemocnému nejblíže, mají vìdìt o jeho možnostech i omezeních. Ne z dùvodu, aby na nìj dohlíželi, ale kvùli tomu, aby mu byli nápomocni. Mají-li být doporuèení léèebného postupu úèinná, musí se stát také souèástí rodinných pravidel. Každá rodina s nemocným pøíslušníkem by mìla akceptovat a uplatòovat všechna opatøení i podmínky pro posílení zdravého zpùsobu života ve svém okruhu. Tím lze úèinnì pøedcházet nebezpeèí podceòování zdravotního stavu a docilovat i prevence psychologicky podmiòované invalidizace. Schopnost vyrovnávat se s chorobným procesem je rozdílná jak u pacienta, tak i u jeho vlastní rodiny, a to ve vazbì na okolnosti, za jakých došlo k vlastnímu onemocnìní. Pokud se postižení projeví náhle, pøípadnì neoèekávanì, probíhá zvládání situace obtížnì. Velmi nesnadno se vyrovnává napø. s vážným úrazem jedinec, který pøed úrazem nemìl žádné zdravotní problémy. Relativnì nejhùøe se také zvládají náhlá zhoršení stavu po operaèních zákrocích nebo situace pøi nástupu nového onemocnìní komplikujícího pùvodní chorobu. Zpùsob, jakým se k onemocnìní dokáže postavit sám postižený, pøímo ovlivòuje prùbìh vlastní adaptace na chorobný proces. Úroveò i rozsah adaptace na nemoc je urèován i tím, jak je rodina schopna vyrovnávat se s rùznými konfliktními situacemi, na jaké kvalitativní úrovni jsou její èlenové pøipraveni mezi sebou komunikovat, formulovat i øešit problémy, vyjadøovat názory, zaujímat jednoznaèné postoje k otázkám zdraví a nemoci, prokazovat si vzájemné pochopení i podporu. V rámci rodinného prostøedí mùže pøi vzájemném pochopení dojít k vytvoøení optimálních podmínek, napø. uvolnìním místnosti pro nemocného.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181376
Sociologie pacienta
99
Uspoøádání zpùsobu bydlení (èasto na úkor soukromí a pohodlí ostatních èlenù rodiny) alespoò zèásti vyrovnává jeho souèasnou situaci. Každé postižení rodiny nemocí pøedstavuje celou øadu otázek, které musí být dùkladnì analyzovány, s nutností co nejoptimálnìjšího øešení. Rodina pøi kontaktu s vážnou chorobou nebo jiným tìžkým zdravotním postižením, obvykle není na tuto skuteènost pøipravena. Musí se proto s touto neobvyklou situací nejdøíve obeznamovat, hledat varianty øešení nastávajících problémù a pøipravit se na kontakt a potøebnou kvalitu pøijetí i zaøazení postiženého do svého prostøedí. Prvním pøedpokladem je pochopitelnì uvìdomìní si skuteènosti, že nemocného nelze z rodiny eliminovat, ale naopak, že je mu potøeba umožnit zaèlenìní v celém komplexu faktorù vyplývajících z jeho postižení. V rámci rodiny musí nejen postižený, ale všichni její èlenové v potøebném rozsahu doèasnì, anebo trvale pøehodnotit a opravit pøedstavu své perspektivy tak, aby v co nejvìtší míøe korespondovaly s danou situací. Vyžaduje to pøehodnocení stávajícího životního stylu, úrovnì vzájemných vztahù, celá funkce rodiny se mùže podstatnì zmìnit nejen v rámci své vlastní struktury, ale i ve vztahu vùèi okolnímu svìtu. Základním požadavkem je však potøeba „otevøenosti“ takto korigovaného rodinného prostøedí vùèi svému okolí, neboť jen tehdy lze absorbovat poskytovanou nabídku adaptaèních pøístupù, pøejímat jiné zkušenosti, a tím zabezpeèovat zlepšování funkce podstatnì zmìnìného rodinného systému. Postoj rodiny i její ochotu peèovat o nemocného v domácím prostøedí bezprostøednì ovlivòuje pøedevším onemocnìní, jeho závažnost, dlouhodobost a prognóza. Zatímco je rodina schopna peèovat o nemocného krátkodobì (napø. pøi fraktuøe paže), mnohem obtížnìjší je ošetøování pacienta postiženého imobilitou, instabilitou nebo poruchou intelektu. K faktorùm, které typicky ohrožují stabilitu v domácím prostøedím, patøí i nezvládnutelné nebo netolerovatelné chování, onemocnìní primární peèující osoby, konflikty v rodinì nebo finanèní situace. Na základì empirických šetøení lze doložit, že u lidí, kteøí dlouhodobì peèují o své rodinné pøíslušníky, se projevuje negativní efekt peèování. Mají èasto zdravotní potíže, problémy v oblasti psychického zdraví a v sociální oblasti. Jeden z rodiny na sebe obvykle pøebírá pøevážnou vìtšinu péèe a v gerontologii je pro nìj používán termín primární peèující. Ten je také nejvíce ohrožen negativním efektem peèování. Èasto se u tìchto peèovatelù hovoøí i o syndromu vyhoøení, který mùže vést až ke špatnému zacházení s nemocným. Pøíèiny mohou být rùzné. Jednou z nich, ne však prvoøadou,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181376
100
Sociologie medicíny a zdravotnictví
mùže být pøepracování peèovatele a chronická únava (Bártlová S, 2002, s. 23). V pøípadì hospitalizace jsou styky nemocného s rodinou nucenì pøerušeny na urèité èasové údobí, jehož délku podmiòuje stupeò závažnosti chorobného procesu. Psychické vazby však pøetrvávají nadále. Pro døívìjší dobu byl z hlediska zásad ochranného léèebného režimu charakteristický názor, že nemocný potøebuje bìhem nemocnièního léèení pøedevším klid a zejména profesionální zdravotnickou péèi. Proto byla možnost kontaktu rodinných pøíslušníkù a pøátel s pacientem limitována urèitou, zpravidla jednotnì vymezenou návštìvní dobou. Analýzou poznatkù, vztahujících se k tomuto systému se zjistilo, že tento „kasárenský“ zpùsob péèe není vhodný a v souèasné dobì stále více zdravotnických lùžkových zaøízení umožòuje kontinuální nebo denní návštìvy pacientù. Pokud dojde k hospitalizaci dítìte, je již také umožòován spoleèný pobyt rodièù èi jiných osob peèujících o dítì. Kontakt pacienta (face to face) s rodinnými pøíslušníky formou návštìv by nemìl být pøerušen pøedevším pøi dlouhodobìjších onemocnìních s upoutáním na lùžko, neboť je pøirozeným pokraèováním osobních vztahù a pro psychický stav nemocného velmi potøebný. Pacienta kromì rodiny ovlivòují ještì i ostatní sociální faktory a instituce, jako jsou pøátelé, škola, pracovištì apod., které spoluutváøejí model chování pacienta, který je tak dùležitý v jeho reakci na chorobu. Každá nemoc vede k omezení nebo ke ztrátì akèního pole jednání, ze kterého plyne také zmìnìný vztah k rodinným pøíslušníkùm. V dùsledku onemocnìní proto jedinec v partnerském vztahu pøechází do funkce pasivního èlena. Rodinní pøíslušníci jsou nuceni pøevzít nejen øadu povinností a závazkù pacienta, ale také pøeklenout nemocí vzniklé spoleèenské a komunikaèní tìžkosti, aby byl udržen dobrý kontakt s nemocným. Nemocný potøebuje v dobì svého vyøazení z dosavadního zpùsobu života povzbuzení, neboť se cítí velmi osamocen, nepotøebný pro své nejbližší. Pacient, který je delší dobu upoután na lùžko, je závislý jak svými náladami, tak i touhou po uzdravení podstatnì na úèastenství a úsilí svých blízkých. Dobré rodinné zázemí je jedním ze základních pøedpokladù pro pøíznivý vývoj jakéhokoli onemocnìní. Rodinní pøíslušníci mohou mnoha zpùsoby zdravotní stav ovlivòovat. Pøedevším vlastní neukáznìností, ve smyslu donášení zakázaných jídel, nápojù, cigaret, nevhodné èetby, sdìlování nepøíjemných zpráv, pøemlouvání k návratu domù nebo vzbuzování nedùvìry ke zpùsobu léèení. Kromì toho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181376