6
Sociální práce ve zdravotnictví ■■ Důvodem pro vyhledání pomoci může být i nezvládání školních/ pracovních povinností z důvodu přítomnosti specifických nebo nespecifických symptomů – respektive podvědomý nebo reálný strach ze sankcí, které z toho plynou, závažné stresující životní události po časové latenci způsobí rozvoj potíží (typickým příkladem je tzv. posttraumatický syndrom) (srov. Honzák, Chromý, 2005, Janosik, Davies, 1999). ■■ Ekonomická situace se nemusí jevit jako typická příčina vyhledání pomoci, ovšem je základní otázkou, kterou nemocný řeší ihned po sdělení diagnózy, hospitalizaci, stejně jako všestranné zajištění osob ve společné domácnosti, dětí atp. ■■ Vyhledání odborné pomoci jako forma „volání o pomoc“, přestože nejsou přítomny neobvyklé zdravotní potíže. Lze namítnout, že jde do jisté míry o zneužití zdravotní péče (například hypochondričtí klienti, osoby bez přístřeší, osoby ve výkonu trestu odnětí svobody po úmyslném sebepoškození či předstírání duševní choroby, snížená soběstačnost a schopnost sebepéče u gerontů). ■■ Nezodpovědné chování k vlastnímu zdraví i k druhým – vyhledání odborné pomoci z důvodů špatných návyků ohrožujících vlastní zdraví i zdraví druhých je velice častým fenoménem dnešní doby. (Jako aktuální příklad uveďme vysokou úrazovost spojenou s oblíbeným „vysokohorským“ sjezdem na koloběžkách u nás.) I společnost ovlivňuje uvědomělost občanů ve vztahu k hodnotě lidského zdraví a péče o něj a za některé důsledky i finanční ztráty by si měli klienti zodpovídat sami. Ať již jsou příčiny takového chování jakékoli, patří sem namátkou zneužívání návykových látek, přeceňování vlastních schopností ve sportovních aktivitách, motorizmu aj., neuvědomělé sexuální chování, stravování, ubližování na zdraví druhých osob aj. ■■ Lidé zodpovědní – podílející se na prevenci, navštěvující pravidelné preventivní prohlídky. ■■ Porod je sám o sobě významnou sociální událostí a přes moderní trendy a pokusy zasadit přirozený porod do domácího prostředí je porodnice (klinika pro matku a dítě) stále významnou a využívanou zdravotnickou službou.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181374
Psychosociální aspekty zdraví a nemoci
6
II. Druhou variantou je poskytnutí pomoci bez vlastní žádosti (Beránková, 2001). ■■ Hospitalizace klienta s poruchou vědomí – při úrazu, psychické poruše, poruše vědomí v důsledku závažné nemoci CNS, metabolické poruše apod. ■■ Péče o dítě či osobu zbavenou svéprávnosti ukládá povinnost rodiči, opatrovníkovi, vychovateli a dalším zodpovědným osobám zákon. Dítě ani mentálně postižený člověk si sám nerozhodne o volbě formy odborné pomoci. ■■ Péče o geriatrického nemocného je často obdobnou situací, přestože senior je právně odpovědný, často žádá o zdravotně sociální péči osoba blízká (záměrně je tato kategorie začleněna zde, není to však pravidlem). ■■ Abúzus návykových látek a žádost o detoxikaci závislého „pod vlivem návykové látky“ ze strany policie ČR. ■■ Sebevražedné jednání Kladný postoj k životu a pozitivní vidění vlastního života může být cestou k úpravě životních podmínek, životního stylu s ohledem na nemoc. Křivohlavý (1989) zmiňuje hledání síly ze společenských zdrojů. Mohou to být i zdroje/ideje formulované jinou osobou, např. transcendentální, literární a umělecká díla, v neposlední řadě duchovní meditace, hledání alternativních cest. Pokud u klienta dojde k akceptování choroby, je to významné období pro aktivizaci nemocného v „boji s nemocí“ (viz kapitola 6.3). Déletrvající hospitalizace ale zahrnuje rizika, jako je rezignace se ztrátou motivace, hospitalizmus, iatropatogenní vlivy (viz kapitola 6.3). Ve spolupráci odborníků a ošetřovatelského týmu s klientem a sociálním pracovníkem lze usilovat o humanizaci služeb, postupné snižování délky ošetřovací doby ve zdravotnickém zařízení a o včasné zahájení rehabilitace a „resocializace“. O znovuobnovení sociálních funkcí se klient musí v prvé řadě zasadit sám, ale také může zvolit i různé formy pomoci sociálního pracovníka ve zdravotnickém zařízení. Někdy bohužel dojde ke změně sociální role/rolí v důsledku chronické nemoci nebo snížené tělesné schopnosti klienta (viz kapitola 7.2). Zde hraje významnou úlohu rekonvalescence – začíná již při určení diagnózy zahájením rehabilitace jako součásti terapeutického procesu, předáváním informací lékařem, edukací zdravotnickým 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181374
6
Sociální práce ve zdravotnictví personálem, účinnými formami pomoci a podpory po proběhlém onemocnění. V rámci jednotlivých fází ošetřovatelského procesu se odborný zdravotnický personál zaměřuje na naplňování všech potřeb, dle aktuální situace klienta. Znovu klademe důraz na spolupráci zdravotnického týmu již od prvních fází procesu (srov. Kozierová, Erbová, Olivierová, 1996, Jarošová, 2000). Dle závažnosti diagnózy či následků chorob se odvíjí i důsledky v osobním a sociálním životě nemocných. Mohou být dočasného či trvalého charakteru. Různá onemocnění přináší různé důsledky, pokusíme se proto o shrnutí sociálních důsledků nemocí do obecných kategorií.
Klient nemůže v plné míře vykonávat své povolání
Může dojít i ke ztrátě či ke změně zaměstnání. Změny v oblasti profese a redukce příjmů mohou vést k nejistotě až depresivním stavům, rozvoji závislostí na návykových látkách a jsou nejcitlivějším důsledkem nemoci (Bártlová, 2005). Obavy, strach a deprese během hospitalizace ovlivňují schopnost k obnovení pracovní činnosti. „Ukončení hospitalizace chronicky nemocných neznamená návrat do normálního sociálního života, ze kterého byl hospitalizací vytržen, ale znamená objevování omezení nemoci, kterých pravděpodobně bude s progresí onemocnění přibývat.“ (Auer in Badawi, 1990) Sociální re/integrace pacienta: Mělo by se o ni usilovat již od zahájení rehabilitace, neotálet a nečekat, až bude pacient/klient propuštěn ze zdravotnického zařízení do domácího ošetřování. V průběhu léčebného procesu se pacient učí vzdát se role nemocného a vrátit se k původním rolím a funkcím (Kozierová, Erbová, Olivierová, 1996, Jarošová, 2000). Cílem práce celého týmu se stává citlivá pomoc klientovi, zaměřená na využití jeho vnitřních zdrojů a využití možné externí podpory k dosažení co nejlepšího a naplněného života. Pokud by chyběl celostní přístup ze strany profesionálního týmu zahrnujícího i sociálního pracovníka, mohli bychom se setkávat s recidivami obtíží, zhoršením prognózy, vyčleněním chronického nemocného ze sociálního života64 a jeho nespokojeností (Křivohlavý, 2002). 64 Jako příklad uveďme sociální fobii, která nutí nemocné vyhýbat se sociálním kontaktům, zejména neformálním (stolování v jídelně, pití kávy apod.). Praško (2005) uvádí, že nemocní i přes vysoké odborné kvality odmítají pracovní povýšení, které by znamenalo nutnost četnějších kontaktů s lidmi, a proto lidé se sociální fobií bývají méně úspěšní v práci nebo nezaměstnaní.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181374