V Knize hor a moří (Šan-chaj ťing) ze 3. stol. př. n. l. se píše o obrovské broskvoni na hoře Tu-šuo, jejíž větve se rozprostírají do šířky „tří tisíc li“. Skrývá se prý v nich brána do světa duchů, kterou hlídají neúprosní strážci a otevřou ji jen tomu, kdo má nárok na nesmrtelnost. Každému, kdo by se do ní chtěl dostat násilím, hrozilo, že bude předhozen tygrům.
Peckovice, často napadené a zničené moniliózou, mohou u planých druhů broskvoní a mandloní zůstávat na větévkách až do dalšího roku, a představují značné zdravotní riziko
V zahradě taoistické bohyně Si Wang-mu (Královny matky západu) v horách Kchun Lun prý rostly broskvoně nazývané šen-tchao, které kvetly jednou za 3000 let a za dalších 3000 let přinášely plody. Kdo je požil, stal se nesmrtelným. Bohyně Si Wang-mu jimi hostila v den svých narozenin 3. dne 3. lunárního kalendáře všechna hlavní božstva a nesmrtelné, což byla velká událost. Došlo však k nečekané příhodě, jak líčí proslulý Wu Čchengenův (1500–1582) satirický román Cesta na západ (Si ju-ťi). Opičák Sun Wu-kchung (Ten, který pochopil prázdnotu), v nebeské říši správce broskvoňového sadu, právě v den, kdy Si Wang-mu pořádala v paláci na břehu Nefritového jezera slavnost, všechny broskve, jež měly být součástí hostiny, snědl. Způsobil tím v nebeském paláci nemalé pozdvižení. Variantou tohoto příběhu jsou novoroční obrázky znázorňující scénu, kdy několik chlapců vniká do broskvoňového sadu, povalí strážce, vyleze na stromy a trhá broskve. Básník Tchao Jüan-ming (známý též jako Tchao Čchien) napsal utopii Pramen broskvoňových květů (Tchao-chua jüan-ťi), básnickou vizi světa, v němž lidé žijí ve shodě, bez dynastií a panovníků. Tato představa se stala ideálem a inspirací čínských umělců. Mingský malíř Čou Čchen, pocházející z města Su-čou, zachytil mistrným štětcem svou představu bájného místa právě v okamžiku, kdy tam náhodou zabloudí loď rybáře, se všemi detaily provázejícími rybářovo nečekané setkání s obyvateli vesničky skryté vnějšímu světu, kterou už se pak nikdy nepodařilo nikomu najít.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181334
Stejně výstižně vyjádřil Wang Wej atmosféru jarního dne stráveného v příbytku váženého mnicha slovy své básně: „U severního okna pod broskvoněmi a švestkami/ poklidně sedává,/ jen vonné tyčinky pálí, ničím se nezabývá.“ V roce 1367 se malíř Wang Meng ve svitku „Rybářovo útočiště na říčce obklopené květy“ vrátil k tomuto idylickému místu, kde lze trávit čas v klidu daleko od vřavy světa. Pro básníka Žuan Ťiho (210–263), který žil v bouřlivé době, se staly „povadlé větve broskvoní, vracející se na podzim v poryvech větru k zemi“, připomínkou nezvratného lidského osudu. Na dívku jménem Broskvoňový list, kterou musel opustit v „kraji za řekou“, vzpomínal s tesknotou i básník Po Ťü-i.
Proslulým se stal Broskvoňový sad, v němž Liou Pej, Čang Fej a Kuan Jü, tři slavní hrdinové románu Příběhy Tří říší (San-kuo jen-i), vybudovali oltář a složili u něho přísahu, že budou při sobě stát ve všech nebezpečenstvích a věrně sloužit své zemi. Odkaz na tuto přísahu dodnes znamená „nerozlučné přátelství“. Číňany i Japonce okouzlovaly broskvoně kvetoucí na březích řek a potoků, kde vytvářely iluzi, že voda pokrytá růžovými lístky vytéká z vysněného údolí nesmrtelných. Společně se zelenými vrbami vyvolávají představu typické jarní scenerie jihovýchodní Číny, jak ji několika slovy vystihl básník Su Tung-pcho:
Habitus broskvoní i mandloní je keřovitý až stromový
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181334
Bambusový háj a v pozadí květy broskvoní ... Mandarínské kachny plují po proudu vlahých jarních vod. Podobný obraz vyvstal před očima i Li Poovi, když v jednom ze svých proslulých čtyřverší vyjádřil chvíle, kdy měl „v srdci mír“: Plynoucí vody, květy broskvoní beze stop mizí v tajemné dáli.
noci“, vydal se její manžel Izanagi za ní. V patách mu však byli zlí démoni. Když už se zdálo, že jim neunikne, zahlédl u cesty broskvoň. Utrhl rychle její tři plody, hodil je za sebe a démoni ho ihned přestali pronásledovat. Izanagi poděkoval broskvoni slovy: „Tak jako jsi pomohla mně, pomáhej vždy i mému lidu, když se octne v nebezpečí“, a poctil ji vznešeným jménem Okamizumi-no-mikoto. Proto je broskvoň v Japonsku uctívána jako božstvo. Je současně i symbolem mládí a dívčí neposkvrněnosti.
(Přel. F. Stočes)
Broskve jsou symbolem nesmrtelnosti. Šou-lao, bůh nesmrtelnosti, je často znázorňován, jak se vynořuje z broskve, nebo tento plod, utržený ze stromu nesmrtelnosti, drží v ruce. Mísa s broskvemi a granátovým jablkem symbolizovala dlouhý věk a štěstí a broskev byla jednou z přísad, jež nesměla chybět v taoistickém elixíru nesmrtelnosti. Obrázek plodu s netopýrem nesoucím dvě mince vyjadřoval přání, aby člověku bylo dopřáno žít šťastně a dlouho, zatímco dvě broskve stejné velikosti na jedné větvi symbolizovaly dlouhé manželské spolužití. V Japonsku jsou větvičky broskvoní symbolem svátku děvčátek (hina macuri), který se slaví 3. 3. I v této ostrovní zemi se broskvoni podobně jako v Číně připisuje kouzelná moc a věří se, že přináší lidem štěstí. Její květy se těší pro svou krásu velkému obdivu a váže se k ní mnoho příběhů. Vypráví se, že když bohyně Izanami odešla do světa „věčné
Záplava jemných květů představuje i oblíbený námět hovorů
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181334