98
/
PSYCHOLOGIE VDÌÈNOSTI A NEVDÌÈNOSTI
Smenner) byl zámìrnì promìnnou sociální status (postavení) dárce. I zde se ukázalo, e èím je sociální postavení dárce vy í, tím je i vy í pocit obdarovaného, e nìco hodnotného dostal. Obdobnì tomu bylo, kdy se zámìrnì mìnila spoleèenská moc dárce v porovnání s mírou moci, kterou mìl obdarovaný (Becker, Hegtvedt). Psychologický výzkum el v ak pøi studiu vdìènosti je tì dále. Zamìøil se na vztahy mezi dvìma lidmi. Ukázalo se, e lidé poci ují vdìènost nejen tam, kde jde o vztahy mezi dvìma lidmi, ale i tam, kde se jim nìèeho hodnotného dostane a nepøichází to od druhého èlovìka. Pøinese jim to napøíklad náhoda kdy prostì mají tìstí. Domnívají se napøíklad, e to dobré pøichází jako výsledek jejich práce (sna ení, úsilí atp.), nebo si myslí, e to dostali od vy í moci napøíklad pánaboha. Jak to sladit s vý e uvedeným pojetím vdìènosti? Stávající pojetí vdìènosti muselo proto být roz íøeno, a to ve tøech smìrech: Za prvé v tom smìru, e je tøeba uva ovat o tom, e lidé jsou s to pøisuzovat (atribuovat) dobrý, benevolentní úmysl nejen druhým lidem, ale i jiným ne li lidským subjektùm, u nich se nedá poèítat s urèitou morální intencí (jak tomu je napø. u astné náhody). n Za druhé, e lidé jsou s to pøisuzovat obdobný vliv jako má benevolentní zámìr druhé osoby i tomu, co se zrodilo z jejich vlastní aktivity. To znamená, e svou radost nad tím, e se jim to èi ono podaøilo, chápou jako benevolentní zámìr druhé strany . n Za tøetí, e lidé jsou schopni chápat to, co je nejvy ím bytím (napø. pøírodu, transcendentální existenci, Boha, dìjiny atp.) tak, jako chápou osoby. Tam, kde jsou obdarováni nìjakým dobrem , pøisuzují to benevolentnímu zámìru této transcendentální existence a pro ívají to jako obdarování ivým dárcem. n
V jedné oblasti vývojové psychologie se v ak vý e uvedená hypotéza zrodu vdìènosti u obdarovaného nepotvrdila. Bylo tomu tak u velice malých dìtí. Prokázalo se to øadou pokusù (jejich pøehled podává McCullough a Tsang, 2004, s. 127 128). Hlub í sondy do problematiky vztahu mezi vìkem a vdìèností ukázaly, e: Vdìènost se vyskytuje ve vývojovém sledu ivota èlovìka ponìkud pozdìji, a to pravdìpodobnì a v dobì tzv. støedního dìtství.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181317
PROSOCIÁLNÍ A MORÁLNÍ STRÁNKA VDÌÈNOSTI /
99
Tato zji tìní v ak neproblematizují základní poznatek o tom, e vdìènost obdarovaného je urèitou formou morálního barometru pro situace, kde benevolentní zámìr dárce, je-li jako takový obdarovaným èlovìkem rozpoznán a chápán, vede k pozitivním emocím. Je té mo né, e lidé, kteøí jsou pøi obdr ení daru zaplaveni vlnou kladných emocí (napø. radostí, tìstím, blahem atp.), zobecòují v sobì celý je tì ir í soubor pozitivních emocí, a ten aktivuje dal í pozitivní emoce, vèetnì vdìènosti. Pojetí vdìènosti obdarovaného jako morálního motivu Druhé pojetí morální stránky vdìènosti skupiny tøí psychologù (McCullough, Emmons, Tsang, 2004) vychází z následující základní domnìnky: Vdìènost obdarovaného mù e podnìcovat (motivovat) lidi, kteøí ji za ívají, k tomu, e se chovají morálnì kladnìji a jednají výraznìji prosociálnì.
Tento pøedpoklad naznaèuje, e lidé, kteøí za ili to, co oznaèujeme jako vdìènost, se v dal í fázi dìní sami projevují tak, e jsou ochotnìj í, tj. e jsou ochotni projevit se benevolentnì, a to jak k dárci, tak i ke tøetí (dal í, jiné) osobì. Nejen to. Tato domnìnka vyjadøuje názor, e ten obdarovaný, který sám na vlastní kù i za il to, co to je být obdarovnán tak, jak bylo uvedeno vý e se nebude v dal í fázi dìní chovat negativnì (nepøátelsky, soupeøivì, destruktivnì) vùèi dárci, pøípadnì i tøetím osobám, ale spí e pozitivnì (pøátelsky, kooperativnì), pøípadnì se bude sna it dárci i jiným osobám pomáhat. Platnost této hypotézy byla provìøována øadou psychologických pokusù. Nìkteré z nich (Peterson, Steward, 1996) ji potvrdily, i kdy lo zprvu jen o její první èást. Dal í práce (Baron, Kenny, 1986) byla zamìøena na druhou èást této hypotézy, na tlumení negativních projevù po za ití vdìènosti, a také potvrdila její platnost. Studie provádìné s lidmi podnítily v ak i ty badatele, kteøí pracují s vy ími obratlovci. Ti se pokusili zjistit, zda nìco podobného tomuto jevu neexistuje i u zvíøat. Výsledky jejich prací ukazují, e jak impanzi, tak kapucíni (druh opic) se chovají prosociálnìji k tìm, kteøí jim pøedtím projevili svou pøízeò benevolentním projevem (Bonnie, de Waal, 2004).
Vdìènost obdarovaného jako posilovaè morálního chování Tøetí hypotéza skupiny tøí psychologù (McCullough, Emmons, Tsang, 2004) pøedpokládá kladný vliv vdìènosti na dal í jednání toho, kdo sám na
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181317
100
/
PSYCHOLOGIE VDÌÈNOSTI A NEVDÌÈNOSTI
vlastní kù i za il benevolenci dárce. I tato hypotéza byla ji provìøována nìkolika psychologickými experimenty. Nejprve byla provìøována platnost jejího opaèného, negativního vyjádøení. To øíká: Lidé hodnotí nevdìèné jednání urèitého èlovìka negativnì a vede je to k tomu, e mu v dal í fázi dìní nejsou tak moc ochotni pomoci, jak by obvykle druhým lidem pomáhali.
Pokusy Bernsteina a Simmonse a Bennetta, Rosse a Sunderlanda prokázaly, e tomu tak skuteènì je. Kladná verze této hypotézy byla té provìøována experimenty. Ty byly v prvé øadì zamìøeny na dárce a jejich jednání. Ukázalo se (Clark, Goldman, Seever, Moss, Page), e: Ti dárcové, kterým byla obdarovanými vyjádøena vdìènost za poskytnutý dar, se chovali v dal í fázi dìní výraznì prosociálnìji, ne li ti, kterým za dar nebylo podìkováno.
Jak se to studovalo? V nìkterých pokusech napøíklad tak, e se zji ovaly projevy dárce, kterému v prvém kontaktu (v prvé èásti pokusu) obdarovaný (který byl hráèem hercem ) za poskytnutý dar podìkoval. V jiné verzi pokusu obdarovaný naopak za obdr ený dar nepodìkoval. Ve druhé fázi dìje, kdy se oba znovu (podruhé) spolu potkali, hráè herec (kdy odcházel) ztratil (zapomnìl) knihu, kterou si odná el. Sledovalo se pøitom jednání naivní pokusné osoby. Ukázalo se, e zá itek podìkování vede k vy í míøe prosociální aktivity. V jiných pokusech (McGovern, Ditzian, Taylor, 1975) mìl dárce (kterým byla náhodnì vybraná osoba) v prvé fázi pokusu mo nost pøevzít za urèitou osobu tì í nebo lehèí, bolestnìj í nebo bezbolestný úkol. Ta mu za to podìkovala nebo v jiné verzi pokusu nepodìkovala. Poté se sledovalo, jak se bude tento dárce chovat v dal í (druhé) fázi pokusu, kdy mìl dobrovolnì pøevzít obdobnou roli. Mìl v ak pøitom mo nost sám si nastavit obtí nost toho, co je ochoten za danou osobu vytrpìt. I zde se ukázalo, e ti, kterým bylo podìkováno, brali na sebe tì í úkol ne li ti, kterým v prvé fázi pokusu podìkováno nebylo. Takovéto pokusy, jimi se provìøovala platnost vý e uvedené hypotézy, která øíká, e projev vdìènosti posiluje morální jednání, byly provádìny
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181317