98
/
PSYCHOLOGIE SMYSLUPLNOSTI EXISTENCE
A jako psychoterapeut dodává: „My terapeuti prospìjeme lidem nevíc, když jim pomùžeme odstranit pøekážky takovéhoto zapojení.“ (tamtéž, s. 134) Joseph Battista a Richard Almond (1973) svým èlánkem Vývoj pojetí smysluplnosti života vnesli do tohoto neøešitelného dilematu urèitý nadhled. Pøipomíná to ve svém èlánku Debats. (2000, s. 95) Tento nadhled je meta-teoretickým pojetím smysluplnosti života: Lidé jsou kladnì pøiklonìni k urèitému zámìru a mají urèité pojetí smysluplnosti života – to je možno považovat za nezvratný fakt. Pøi tom tento cíl mùže být formulován pøerùzným zpùsobem. To pojetí života, které daný èlovìk má, mu poskytuje urèitý rámec, v nìmž jsou jednotlivé prvky ve vzájemných vztazích. Zároveò z tohoto jejich pojetí vyplývají pro nìho urèité úkoly a cíle snažení, které se vyznaèují snahou po naplnìní (splnìní, dosažení cíle). V procesu plnìní úkolù, které lidem vyplývají z jejich pojetí smysluplnosti života, lidé nabývají stále výraznìji zkušenosti, že jejich život (existential existence) má urèitý význam a je dùležitý (has a significance). Pøi tom prožívají kladnì hodnotu svého pojetí života a svého poznání. V centru tohoto pojetí je pøedstava, že tím nejdùležitìjším v dané oblasti je proces tvorby pøesvìdèení, dùvìra ve správnost poznané smysluplnosti života a víry. To rozhoduje o tom, jak výraznì jsou lidé svému pojetí smyslu života oddáni. Kováèùv bio-envi-psychologický model utváøení osobnosti V Bratislavì se D. Kováè (1997) – psycholog a bývalý øeditel Psychologického ústavu Slovenské akademie vìd – pokusil nastínit model osobnosti, který poèítá se tøemi hlavními urèujícími faktory (determinanty). Toto své pojetí vyjádøil nejen slovy, ale i obrazem – tzv. trojúhelníkem determinantù osobnosti (viz obr. 12): a) Endogenní determinanty – dìdiènost, vrozenost. b) Exogenní determinanty – kultura – výchova. c) Psychická determinanta – sebeutváøení èlovìka, tj. to, oè se snaží, na co vynakládá úsilí, jaké má cíle, standardy a ideály, co èlovìk chce z vlastní vùle.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181316
TEORIE SMYSLUPLNOSTI NAŠEHO JEDNÁNÍ /
99
100 % 0
Kultura, prostøedí, výchova
b
Ps Seb yc eu hic tvá ká øen reg í 50 ula ce
x2 50
c
x1
10 0
%
x3
0
0 50
0 10
y vliv ké st c i l o g no Bio ìdiè D
% a
Obr. 12 Pojetí osobnosti podle Kováèe (1997) Dimenze a – dìdiènost, vrozenost b – kultura, výchova c – sebeutváøení Prototypové osobnosti X1 – primitivní osobnost X2 – konformní osobnost X3 – kultivovaná osobnost a – relativnì primitivní osobnost. Hlavní zdroj její aktivity pramení z biologické stránky, tj. z toho, co bylo dáno dìdièností. Kultura mìla malý vliv a obdobnì tomu bylo se sebeutráøením. b – konformní osobnost. Kultura a výchova mìly velký vliv, podobnì jako média a spoleèenské dìní, ale vlastní tvoøivý zdroj aktivity – sebeutváøení bylo mizivé. c – kultivovaná, stále v tvoøivosti setrvávající osobnost, která efektivnì a tvoøivì využívá jak biologických daností, vloh a nadání, tak i kulturní danost a výchovné vlivy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181316
100
/
PSYCHOLOGIE SMYSLUPLNOSTI EXISTENCE
Kováè (1997) uvádí k tomuto pojetí i tøi prototypové osobnosti: 1. Primitivní osobnost. Ta je pod vlivem dominanty genetických determinantù. 2. Konformní osobnost. Ta je pod dominantním vlivem výchovy a spoleèenských faktorù. 3. Kultivovaná osobnost. Ta je uskuteèòována prostøednictvím psychických realit a duchovních hodnot. Ty charakterizuje jako „systémové regulátory osobnosti“.Problematika smysluplnosti žití spadá tak v tomto pojetí do tøetí Kováèem naznaèené oblasti, tj. do sféry psychických determinant osobnosti. Svým modelem naznaèil to, co je možno sledovat ve výrocích mnoha rùzných autorù, kteøí kladou dùraz na to, že èlovìk nejen „reaguje“, ale i „aguje“, tj. jedná z vlastní iniciativy, a že jeho snahy vycházejí z jeho vlastních cílù. Není urèován jen tím, co mu jeho kultura dodá, ale má i schopnost svobodnì a tvoøivì pøistupovat k utváøení svého života. TEORIE VALUACE H. J. M. Hermans v prùbìhu posledního desetiletí minulého století zveøejnil svou teorii valuace. Jde v ní o pojetí toho, jak se lidé snaží vytváøet systém hodnot a chápat smysluplnost svých individuálních zkušeností a hodnotit je. (Hermans 1987 a, b, 1988, 1989, 1998; Hermans a Van Gilst 1991; Hermans a Jermans-Janse 1995).2 Podnìt k tomuto pojetí a hlubšímu studiu valuace mu dala práce W. Jamese (The Principles of Psychology) a Merleau-Pontyho (Phénomelologie de la Perception). Základním pojetím teorie valuace je dùraz na sebepojetí (self). To je chápáno jako organizovaný proces valuace (vyhodnocování zkušeností). Výchozím jevem je zde narativní a historický zpùsob, jak sdìlujeme druhým lidem – a øíkáme i sami i sobì – své zkušenosti. Ukazuje se, že lidé hovoøí o tom, co prožili, ze zcela specifického úhlu (hlediska) „zde a nyní“ (hic et nunc). Nehovoøí o tom však zcela náhodnì. Jejich vyprávìní o tom, co prožili, má urèitou strukturu a tvoøí smysluplný celek. Ten stanovuje nejen to, co se má vyprávìt, ale i to, jak se to má podat (sdìlit, vyprávìt), 2
Termín valuace je odvozen z anglického valuation. To znamená oceòování, ohodnocování, odhadování a stanovování ceny. Základem je slovo value – hodnota, jak cena, tak i „vnitøní hodnota“.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181316