děti, rodiče, učitelé / 99
Průběh akulturačního stresu probíhá v křivce tvaru U, případně dvojitého U (při šoku z návratu). Někteří autoři vyjadřují proces průběhem W křivky, která je vlastně dvojitým U, symbolizuje šok z návratu, či jednodušší J křivky (Seelye, 1993). V literatuře se většinou setkáváme s popisem akulturačního stresu prostřednictvím jeho jednotlivých fází: • • • • •
líbánky (první kontakt – první týdny či měsíce života v cizině); kulturní šok (konflikt); postupné přizpůsobování (krize); adaptace; šok z návratu.
Zpravidla v prvním období po příjezdu do cizí kultury člověk prožívá jakési líbánky a reaguje pozitivně na nové podněty. Bývá zpravidla nadšen novým prostředím, je naladěn na přijímání cizí kultury a pln očekávání. V druhé fázi prožívá změnu negativně a začínají se objevovat výše uvedené symptomy kulturního šoku. Ve třetí fázi se začíná učit efektivní strategii „komunikace“ s cizí kulturou a začíná se pomalu nalaďovat na odlišný kulturní vzorec. V poslední, čtvrté fázi se v ideálním případě adaptuje a přijímá cizí kulturu se všemi jejími plusy i minusy. Pátá fáze následuje po návratu domů a může být rovněž velmi zátěžová. Podmínkou úspěšné adaptace je i to, aby se člověk cítil psychicky dobře a relativně v bezpečí. Cizí prostředí by neměl vnímat jako ohrožující pro vlastní integritu, ale naopak jako něco, co ho může v jeho osobnostním rozvoji obohatit. Často ale potíže v cizí kultuře nejsou tak závažné. Vyvěrají z toho, že nejsme schopni použít naučené modely chování, nedokážeme odhadnout různé situace či jednoduše máme mnohem více práce s tím, zachovat se přiměřeně v běžných situacích. R. W. Brislin uvádí, že ztrácíme kontrolu nad dosahováním cílů či uspokojováním svých potřeb, z čehož pramení i určitá úzkostnost (Brislin a kol., 1986). Vyrovnávání se s novým kulturním prostředím To, zda se u jedince objeví příznaky kulturního šoku, záleží na mnoha vnějších i vnitřních faktorech. Pokud člověk zůstává v novém kulturním prostředí delší dobu, nastupuje u něj proces změn – akulturace. Každý člověk nebo sociální skupina se s novým kulturním prostředím vyrovnává specifickým způsobem. J. W. Berry roztřídil tyto způsoby do čtyř typů takzvaných akulturačních strategií: • První z nich je asimilace, při níž jedinec nebo skupina usiluje o co největší splynutí s kulturou hostitelské země, přičemž potlačuje vlastní kulturu. • Druhou strategií je separace, která představuje izolování se od hostitelské kultury a snahu o maximální zachování kultury vlastní. • Marginalizace, jako třetí z akulturačních strategií, představuje způsob vyrovnávání se, ve kterém nedojde ke ztotožnění ani s jednou kulturou, dochází k neschopnosti přisoudit hodnotu jedné z kultur. Poslední, a zřejmě nejúspěšnější akulturační strategií, je integrace. Jedinec nebo skupina považuje hostitelskou kulturu za důležitou a přisuzuje jí hodnotu, přičemž si zároveň chce do jisté míry udržet kulturu vlastní (Berry a kol., 2002).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181310
100 / psychologické aspekty změn v české společnosti
V preferencích těchto strategií existují velké rozdíly. Imigranti sami většinou uplatňují strategii integrace, kdy si nechávají svojí vlastní kulturu a částečně přebírají i kulturu hostitelské země. Oproti tomu obyvatelé hostitelské země preferují strategii asimilace, opuštění původní kultury a přijmutí kultury hostitelské země. A z tohoto rozporu pak dochází k tomu, že čím více lpí imigranti na své etnické identitě, tím více jsou hostitelskou kulturou odmítáni. Značné rozdíly jsou také mezi jednotlivými zeměmi. Velmi důležitým faktorem v procesu adaptace je kulturní distance mezi původní kulturou a hostitelskou zemí. Jak je zřejmé, mnohem lépe se adaptují imigranti s kulturou blízkou a stejně tak jsou lépe přijímáni imigranti kulturně blízcí hostitelské populaci. Podobný model jako J. W. Berry přinesl také S. Bochner, který též identifikoval různé typy reakcí jedince na vliv cizí kultury. Popsal také účinky, které má volba dané reakce na jedince. Uvádí, že v případě úplného přijetí nové kultury může dojít ke ztrátě identity až k sebedegradaci, zatímco absolutní lpění a zdůrazňování vlastní kultury může vést k extrémnímu nacionalismu až rasismu. Odtažení se od obou kultur vede ke zmatení identity. Adaptivním způsobem akulturace je podle S. Bochnera integrování. Propojování obou kultur vede k osobnímu růstu a v širším pohledu i k zachování kultur (Furnham, Bochner, 1986). 2.1.2 Osobnost a vnímání cizích kultur Lidé reagují na změnu kultury různým způsobem, v závislosti na svých životních zkušenostech, postojích, ale i v závislosti na jakémsi osobnostním vybavení. V psychologii se hovoří o tzv. osobnostních typech, tedy zjednodušených modelech osobnosti, které nám pomáhají popsat chování člověka v určité situaci. Kupříkladu S. Bochner rozlišuje čtyři takové osobnostní typy: • Asimilační typ, který brzy odmítne vlastní kulturu a bez problémů přejímá hodnoty a normy kultury cizí, po čase dochází ke ztrátě vlastní (původní) kulturní identity. • Kontrastní typ, který prožívá rozdíly mezi vlastní a cizí kulturou, odmítá odlišnosti cizí kultury a důraz klade na hodnoty typické pro jeho vlastní kulturu. • Hraniční typ, který považuje obě kultury za přínosné, v extrémním případě to ne umožňuje identifikaci ani s jednou kulturou. • Syntézní typ, jakýsi ideální typ, kosmopolita, který představuje splynutí obou kultur a je nositelem „světové mysli“ (Bochner, 1982). Důležité je si uvědomit, že kontakt s cizí kulturou může posílit etnocentrické projevy. H. C. Triandis shrnuje projevy etnocentrických sociálních orientací do následujících forem.Všichni lidé mají tendenci: • označovat to, co probíhá v jejich vlastní kultuře, za „přirozené“ a „správné“ a vše, co probíhá v cizích kulturách, za „nepřirozené“ a „nesprávné“; • vnímat zvyky vlastní skupiny jako univerzálně platné; to, co je dobré pro nás, je dobré pro každého; • myslet si, že normy, role a hodnoty vlastní skupiny jsou správné; • věřit, že je přirozené pomáhat členům vlastní skupiny a spolupracovat s nimi; • jednat ve prospěch vlastní skupiny;
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181310
děti, rodiče, učitelé / 101
• cítit se hrdý na vlastní skupinu; • cítit hostilitu vůči cizím skupinám (Triandis, 1992). Lidé se odlišují i v sociálním chování a ve vnímání „cizích“ skupin. „Největší jistotu máme v jedné věci: lidé, kteří odmítají jednu cizí skupinu, mají s největší pravděpodobností sklon odmítat i jiné. Pokud je někdo zaujatý vůči Židům, bude zřejmě zaujatý i vůči katolíkům, černochům a dalším cizím skupinám“ (Allport, 2004, s. 97). To stejné platí pro vnímání cizích kultur. Takový jedinec, který trpí silnými předsudky vůči cizím kulturám, se při pobytu v zahraničí bude velmi stěží adaptovat. Bude vyhledávat situace a podněty, které mu vlastní předsudky utvrdí, a posílí se tak jeho negativní postoj. Interkulturní senzitivita Proto, aby byl člověk v dnešní době úspěšný, měl by být tzv. interkulturně senzitivní, měl by disponovat určitými interkulturními kompetencemi, které mu mohou pomoci orientovat se a prosadit se v dnešní kulturně různorodé společnosti. Interkulturní kompetence lze chápat jako složitý souhrn schopností a dovedností, do kterých se promítají osobnostní a sociální předpoklady – např. sebereflexe, empatie, kulturní citlivost, zvídavost, tolerování odlišnosti, sebedůvěra a snížená míra úzkostlivosti, zkušenost – a které vedou k tomu, že člověk v interkulturní situaci obstojí. Pro úspěšné zvládnutí adaptace v cizí kultuře musí být jedinec schopen vcítit se do cizí mentality, jejích specifik a musí se naučit lépe interpretovat cizí vzorce chování. Nejde však jen o poznatky a vědomosti, ale jde i o to, aby citlivě reflektoval, co je a není vhodné. Stejně tak, pokud se jedinec ocitne v cizí kultuře a chce být kulturně senzitivní, musí pochopit, jak funguje dynamika tamějších interpersonálních vztahů. Kulturní empatií (cultural empathy) rozumíme schopnost uspořádat zkušenost pomocí konstruktů, které jsou více charakteristické pro cizí kulturu než pro tu vlastní. Nejde tedy pouze o to vědět, co je správné nebo není správné v cizí kultuře, ale reflektovat, jaké chování je vhodné. Interkulturní senzitivita je v literatuře oblíbený termín, nicméně ji lze jednak obtížně operacionalizovat a jednak obtížně měřit. Pomůckou pro zjištění mezikulturní senzitivity je Dotazník mezikulturní senzitivity (The Inventory of Cross-cultural Sensitivity – ICCS), který vytvořil Cushner (podle Harrise, Morana, 1991). Vyjadřuje míru adaptability jedince a jeho vnímavost vůči cizí kultuře a vychází zejména z jeho osobnostního vybavení. Určité osobnostní rysy jsou pro kulturní senzitivitu důležitým předpokladem (orientace na lidi, vnímavost, otevřenost). Lidé, kteří jsou osobnostně rigidní, mají velký problém při zvládání cizího prostředí. Mají sníženou obecnou schopnost adaptability na nové situace a podněty, jsou konzervativnější a jen těžko mění své postoje. J. M. Benett vytvořil Vývojový model interkulturní senzitivity (Developmental Model of Intercultural Sensitivity – DMIS) jako rámec pro vysvětlení pozorovaných a zaznamenaných zkušeností lidí v interkulturních situacích. Autor pozoroval studenty v průběhu měsíců a někdy i let při interkulturních seminářích, výměnných pobytech a programech a v interkulturních třídách. Studenti podle autora čelili kulturním rozdílům předvídatelným způsobem. J. M. Benett posléze uvádí i vlivy stadia interkulturní senzitivity na prostředí firem. Vývojový model interkulturní senzitivity se skládá ze šesti stupňů. První tři stupně jsou etnocentrické a další tři stupně etnorelativní:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181310