98
/ PSYCHODIAGNOSTIKA
dokonce odstranit u pozorovaných osob vědomí, že jsou pozorovány, a spolu s tím také již eliminovat zmíněné pocity ohrožení, které u pozorovaných osob mohou vzniknout v situaci pozorování. Můžeme rozlišit následující hlavní opatření ke snížení rušivého vlivu pozorovatele: Zjevné neskrývané pozorování, kdy lze dosáhnout zmírnění rušivých účinků pozorovatele dvěma odlišnými způsoby (Kerlinger, 1972, Papica, 1974): 1. Pozorovatel by se měl snažit, aby při pozorování vystupoval v roli osoby, která je pozorované osobě přátelsky nakloněna a upřímně se zajímá o vše, co pozorovaná osoba dělá. Tím může u pozorované osoby snížit pocit možného ohrožení. 2. Dosavadní zkušenosti s pozorováním potvrzují, že zejména při častěji opakovaném pozorování se pozorované osoby mohou na přítomnost pozorovatele adaptovat a díky tomu si téměř přestanou uvědomovat, že jsou pozorovány. Pozorování částečně skryté. Před pozorovanou osobou skryjeme vlastní účel pozorování uvedením jeho fingovaného cíle. Například když se při pozorování zaměřeném na sledování sociálních interakcí matky s dítětem uvede jako cíl hra dítěte nebo vývoj jeho řeči. Pozorování zcela skryté. Pozorovatel je zcela skryt pomocí různých umělých prostředků (např. jednostranně průhledná okna, skryté pozorovatelny, přístroje umožňující pozorování z velkých vzdáleností apod.) Zvláštní formou objektivního a zároveň skrytého pozorování je zúčastněné pozorování, kdy se pozorovatel účastní společné činnosti s pozorovaným, a snaží se přitom zachytit všechna data. Je tedy v neustálém kontaktu s pozorovanou osobou. Např. jestliže si při zkoumání dětské hry pozorovatel sedne na pískoviště, staví společně s dětmi hrady a dělá bábovičky a přitom pozoruje jejich chování, je to zúčastněné pozorování. Naopak nezúčastněné pozorování je např. pohled jednosměrným zrcadlem nebo analýza videosnímků. Otázkou zůstává, zda objektivní pozorování nebo sebepozorování chování a prožívání podávají správný obraz skutečnosti. Zda sebepozorováním klienta získáme správné a dostatečné informace, závisí totiž především na jeho schopnosti sdělit je. To ve značné míře také odvisí od jeho důvěry
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181306
PSYCHODIAGNOSTICKÁ METODA
/
99
v pozorovatele a od samotného obsahu informace. Snadněji se podá např. informace o kašli nebo bolesti hlavy než o sexuálních potížích. Vstřícně, respektive aktivně naslouchajícímu psychologovi se spíše sdělí problémy v manželství či myšlenky na sebevraždu než kolegovi, který je odmítavý, protože je v časové tísni. Je třeba si uvědomit, že se lidé také odlišují ve schopnosti adekvátně vnímat vnitřní prožitky, myšlenky, představy, nálady a pocity, tj. ve schopnosti introspekce nebo ve schopnosti popsat vnitřní prožitek a umět jej ústně sdělit, tj. ve schopnosti komunikace. Někteří lidé umějí své myšlenky a pocity popsat velmi diferencovaně, jiní jen globálně. Pozorování lze dále rozdělit na: nesystematické (nestrukturované), systematické (strukturované). Pod pojmem nesystematické pozorování rozumíme všechny formy pouze informativního, ne však strukturovaného a kontrolovaného získávání informací. Jedná se tedy o příležitostná pozorování (např. během konzultace, návštěvy doma apod.), která jsou většinou náhodná, přesto však mohou být informativní. Hlavní funkcí nestrukturovaného pozorování je získávání informací o nových jevech nebo momentech jevů, které jsou objeveny teprve v průběhu pozorování. Není tedy předem stanoveno, co se bude konkrétně pozorovat. Tento způsob pozorování a jeho zaměření jsou řízeny pouze rámcově otázkami, na které se hledá odpověď objevením něčeho nového. Toto pozorování musí být proto neustále otevřeno vůči novým jevům, na které pozorovatel často dost náhodně narazí. Strukturované (systematické) pozorování pracuje naopak vždy s určitou soustavou předem vypracovaných pozorovacích kategorií, které více nebo méně přesně určují, co se bude pozorovat a zaznamenávat. Z tohoto hlediska je toto pozorování označováno jako uzavřené či standardizované, neboť soustavou pozorovacích kategorií je mu dáno zcela určité zaměření. Pozorování je většinou náročnou činností, se kterou je spojeno riziko, že se pozorovatel může dopouštět různých chyb či omylů, jejichž důsledkem je větší či menší snížení spolehlivosti pozorování. Spolehlivost může být ověřována následujícími způsoby (Bickman, 1976):
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181306
100 / PSYCHODIAGNOSTIKA
zjišťováním shody dvou či více pozorovatelů, kteří pozorují současně totéž chování, srovnáním několika pozorování téhož pozorovatele provedených v různých časových obdobích, srovnáním výsledků pozorování obdobné události, které bylo provedeno dvěma pozorovateli v různou dobu. Maximální spolehlivosti lze dosáhnout především na základě využití přístrojové registrace pozorovaného chování. Velmi důležitou fází každého pozorování je jeho záznam. Je možno si dělat písemné poznámky, které však v průběhu psychologického vyšetření mohou působit rušivě, a proto je vhodnější učinit písemný záznam z pozorování bezprostředně po jeho skončení. Pomůckou pro adekvátní záznam jsou schémata pozorování, která se vyskytují ve dvou hlavních variantách: 1. zaznamenává se pouze přítomnost či nepřítomnost určitého znaku nebo způsobu chování, 2. kromě výskytu jevu se posuzuje jeho intenzita, která se obvykle udává např. v psychogramech nebo na hodnotících stupnicích. Jako příklad první varianty je možno uvést Vernonův záznamový arch pro kvalitativní pozorování během rozhovoru a testování (tab. č. 4). De facto jde o výčet vyskytujícího se chování u zkoumané osoby (Svoboda, 1999). Poznámka: Pozorovatel má vždy zatrhnout nejvhodnější charakteristiku chování v jednotlivých kategoriích, resp. doplnit ji. Předložená ukázka je jen jednou z mnoha variant pozorovacích záznamových archů a s její stavbou by bylo možno polemizovat. Zde však jde jen o ilustraci této pomůcky.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181306