98 Typy a skladby ozeleněných střech Vzduchotěsná vrstva Aby se zamezilo proudění vzduchu střechou mezi vnitřním a vnějším prostředím, je třeba zajistit její vzduchotěsnost, a to buď samostatnou vzduchotěsnou vrstvou (zejména u lehkých montovaných střech) nebo jinou vrstvou střešního pláště (např. monolitickou železobetonovou deskou), která je vzduchotěsná. Lze také spojit funkci parotěsné a vzduchotěsné vrstvy. Při absenci vzduchotěsné vrstvy dochází k pohybu vzduchu netěsnými vrstvami. Pohyb je způsoben rozdílem tlaků mezi interiérem a exteriérem, popř. mezi interiérem a vzduchovými vrstvami ve střeše. Proudění vzduchu konstrukcí zásadně ovlivňuje tepelně-vlhkostní režim konstrukce, tedy i její životnost. Vzduchotěsná vrstva musí být vzduchotěsně napojena na ohraničující a prostupující stavební konstrukce (štítové stěny, půdní nadezdívky, střešní okna, prostupující potrubí apod.). K tomuto účelu se používají těsnicí tmely a pásky. U ozeleněných střech existuje potřeba vzduchotěsné vrstvy pouze v případě tzv. lehkých dvouplášťových střech, kde musí být vzduchotěsně utěsněn spodní plášť vůči větrané vzduchové vrstvě, případně u jednoplášťových střech z trapézového plechu či dřevěného bednění. Jako vzduchotěsná vrstva může sloužit: • silikátová monolitická vrstva, • trvale zmonolitněná vrstva (např. prefabrikované železobetonové dílce /panely/ se zalitými spárami, omítka bez trhlin, nosná železobetonová deska), • povlakové hydroizolace (např. hydroizolační fólie, asfaltové pásy). Pojistná hydroizolační vrstva Úkolem pojistné hydroizolační vrstvy, označované též PHI, je zachytávání vlhkosti pronikající do střešního souvrství netěsnostmi v hlavní hydroizolační vrstvě. Tyto netěsnosti mohou vzniknout buď během realizace stavby (nedokonalá pokládka, chybně provedené spoje, porušení při realizaci apod.), nebo během užívání stavby. Pojistná hydroizolační vrstva není bezpodmínečně nutnou součástí střešní skladby. Navrhuje se zejména u střech s požadovanou vyšší hydroizolační spolehlivostí (např. u významných občanských staveb, teras, ozeleněných střech apod.). Často plní také funkci parozábrany. Pojistná hydroizolační vrstva se během výstavby obvykle užívá jako provizorní hydroizolační vrstva. V případě dnes nejčastěji používaných dvouúrovňových vtoků však po osazení nástavce střešního vtoku s těsnícím kroužkem již není odvodněna a neplní funkci pojistné hydroizolace. Stejně jako hlavní hydroizolace, i pojistná hydroizolace se vytahuje na prostupující konstrukce a zde se kotví. Materiály pojistných hydroizolačních vrstev: • pásy na bázi plastů (PP, PE, PES, PO), • pásy na bázi kaučuku, • modifikované a oxidované asfaltové pásy typu R, S – natavitelné nebo samolepicí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181182
Typy a skladby ozeleněných střech
99
Parozábrana (parotěsná vrstva) Parozábrana slouží k omezení pronikání vodní páry do souvrství střechy. Vodní pára má snahu přemisťovat se z míst o vyšším částečném tlaku vodní páry do míst o nižším částečném tlaku. Pronikání páry do konstrukce se odehrává buď difuzí (pohyb vodní páry vyvolaný rozdílnými částečnými tlaky vodní páry mezi vnitřním a vnějším prostředím), či prouděním vlhkosti (pohyb vodní páry vyvolaný prouděním vzduchu). Pokud není její pohyb omezen (nebo mu není úplně zabráněno), má vodní pára tendenci se ve střešním souvrství hromadit a zejména v zimním období v místech pod hodnotou rosného bodu kondenzovat. Vysrážené množství vodní páry ve stavební konstrukci může ohrozit její funkci nebo zkrátit její životnost. Častým důsledkem kondenzace je vznik plísní a hub, koroze, či znehodnocení tepelné izolace. Přítomnost kvalitní parozábrany je u střech s vegetací nezbytná, neboť ozeleněné střechy bývají kvůli vegetační vrstvě a umělému zavlažování po většinu roku vlhké, čímž omezují difuzi vodní páry střešním pláštěm do exteriéru. Parozábrany se ve střešním souvrství umisťují co nejblíže vnitřnímu povrchu, obvykle přímo pod tepelně izolační vrstvu. Musí být dobře utěsněny ve spárách mezi jednotlivými pásy i v místech prostupů a navazujících konstrukcí. Veškerá porušení těsnosti vrstvy vedou ke snížení jejího difuzního odporu. Hodnota faktoru difuzního odporu bývá v důsledku porušení 10 krát až 100 krát nižší než je hodnota deklarovaná výrobcem. Tuto skutečnost je třeba zohlednit v tepelně technickém výpočtu. Parozábrany lze podle ekvivalentní difuzní tloušťky sd rozdělit na: • parobrzdy – sd ≥ 100 m (těžko propustné pro vodní páru), • parozábrany – sd > 1500 m (téměř nepropustné pro vodní páru). Ekvivalentní difuzní tloušťka sd [m] vrstvy (konstrukce) udává, jakou tloušťku by musela mít vrstva vzduchu, aby kladla prostupující vodní páře stejný difuzní odpor jako zkoumaná vrstva (konstrukce). Ekvivalentní difuzní tloušťka vrstvy se určí podle vztahu: sd = μ.d [m], kde μ je faktor difuzního odporu [-], d je tloušťka vrstvy [m]. Parozábrana může mít při vhodném návrhu také funkci pojistné hydroizolace. Materiály pro parozábrany: • asfaltové pásy (oxidované či modifikované) – tloušťka pásů obvykle 2–5 mm – ekvivalentní difuzní tloušťka 350–2000 m; kvalitní parozábrany mají nosnou vložku ze zesílené hliníkové fólie, případně i v kombinaci s nosnou vložkou ze skelné tkaniny, • fólie (PE, PVC) – tloušťka obvykle 0,1–0,3 mm – ekvivalentní difuzní tloušťka 40–800 mm, bývají vyztuženy polypropylenovými vlákny, případně s ochranou hliníkovou vrstvou na povrchu, • pěnové sklo – jedná se o tepelně izolační vrstvu s velkým difuzním odporem (μ = 70 000).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181182
100 Typy a skladby ozeleněných střech Nosná konstrukce Nosná konstrukce střechy přenáší všechna na ni působící zatížení do ostatních podporujících konstrukcí objektu. Zatížení působící na střechy jsou především – vlastní tíha nosné konstrukce, hmotnost střešního pláště a nahodilá zatížení (sníh, vítr, užitná zatížení apod.) U ozeleněných střech tvoří významné přitížení nosné konstrukce vegetační souvrství. Podrobněji viz kapitola 4.1 Vliv ozelenění na nosnou konstrukci. Vzhledem k velikosti zatížení konstrukce extenzivní zelení lze pro tento způsob ozelenění obvykle využít jakýkoli typ nosné konstrukce střechy. Pro intenzivní ozelenění jsou vhodné pouze železobetonové konstrukce. Volba materiálu nosné konstrukce závisí mimo jiné (konstrukční možnosti, technologie provádění, atd.) na funkci daného objektu. Navržený materiál musí odolávat vlivům vnějšího a vnitřního prostředí. Nosná konstrukce určuje tvar střešní plochy, který by měl vycházet z požadavků budoucího provozu objektu. Z tepelně technického hlediska se doporučuje navrhovat „těžké střechy“, tj. střechy s plošnou hmotností větší než 100 kg/m2. Tyto konstrukce zajišťují potřebnou tepelnou akumulaci a tím i tepelnou stabilitu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181182