98 / Oceňování podniku a standardy hodnoty
využití. Hlavní spo čívá v oblasti sout ěžní politiky, tedy za ú čelem zabezpečení soutěžního prostředí na arbitrárně vymezeném relevantním trhu. Hovo ří-li zákonodárce o zneužití dominantního postavení, je třeba dodat, že příslušný úřad musí toto zneužití prokázat. Český zákon na ochranu hospodářské soutěže def nuje relevantní trh v § 2 odst. 2 jako trh zboží, které je z hlediska jeho charakteristiky , ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné, a to na území, na n ěmž jsou sout ěžní podmínky dostate čně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedních území. Relevantní je tedy věcný a územní aspekt. Je vidět, že zákonodárce relevantní trh def nuje značně vágně. Pro praktickou interpretaci ekonomickými subjekty a posuzování Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže je třeba dát těmto pojmům „nějakou“ interpretaci, a to samé platí i pro postup ocenění. Z pohledu formální ekonomické analýzy je homogenita, respektive zastupitelnost statků triviální záležitostí. Stačí přece vypočítat křížovou cenovou elasticitu a číselně stanovit „hranice homogenity“! Z pohledu praktického použití je třeba připomenout, že se tato charakteristika dá použít jen a pouze za spln ění podmínky ceteris paribus. Praktické použití na skute čném trhu leží mimo naše kognitivní schopnosti. Jak chápat soutěžní podmínky „dostatečně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedních území“? Na první pohled z ustanovení vyplývá, že zákonodárce – z čistě praktických důvodů – nemá na mysli homogenitu produkce ve smyslu naprosté identi čnosti. Jaké aspekty je možno ve vztahu k trhu zkoumat a jaký je jim p řikládán význam nejen pro sout ěžní politiku, ale zejména pro praktické oce ňování aktiv? Rozbor teorie trhu, tržních proces ů a konkurence umožní správně interpretovat podmínky, které Mezinárodní oce ňovací standardy kladou na použití kategorie tržní hodnoty . Mezi ty nejkontroverzn ější pojmy, jež u praktikujících oceňovatelů vyvolávají často nepochopení a vedou k metodickým chybám v p řiřazení kategorie hodnoty, ale i v samotném postupu ocenění, patří mimo mnohé jiné: • stupeň soutěže; • průměrný investor. Následující teoretické kapitoly vedou k rozkrytí těchto složitých a abstraktních procesů a jevů. Aby nedocházelo pouze k jednostranné interpretaci reality z pohledu ur čitého proudu ekonomické teorie, byl zvolen zp ůsob srovnávací, kdy rozebereme metodologické aspekty teoreticko-ekonomických proudů a následné interpretace trh ů, tržních procesů a tržních výsledk ů, které zástupci jednotlivých teoretických paradigmat vyvozují a které se následn ě promítají do praxe. Ať je tomu v oblasti sout ěžní politiky, nebo standardizace oce ňování aktiv, kategorie hodnot najednou dostávají jiný ráz, jsou-li zasazeny do kontextu fundované teoreticko-ekonomické interpretace. Hlavní závěry a důsledky budou shrnuty na závěr kapitoly a dále budou prostupovat celou část věnovanou rozborům a srovnání různých forem mezinárodní standardizace oceňování, ať již světové ve smyslu Mezinárodních oceňovacích standardů, nebo německých standardů IDW. Adresován bude i význam a interpretace ú četní terminologie v kontextu Mezinárodních oceňovacích standardů.
7.1
Formy trhu
Formu trhu je nutno posoudit z pohledu funk čnosti soutěže. V praxi je možno identi f kovat dvacet pět základních tržních forem, přičemž jen některé z nich jsou kompatibilní s konkurenční formou koordinace na nich probíhajících rovnovážných procesů. Jak již bylo uvedeno dříve
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181122
Determinanty tržních struktur a funkčnost konkurence: ... / 99
v souvislosti s cenotvornými procesy , jen sout ěžně ustavená rovnovážná cena je využitelná jako východisko pro stanovení tržní hodnoty , protože v sob ě zahrnuje svobodn ě projevené preference a očekávání tvůrců trhu. Tato kapitola, částečně vycházející z praxe Krabec (2006), obsahuje teoretické poznatky ohledn ě možností identi f kace relevantního trhu oce ňovaného aktiva a zkoumá a zobecňuje výsledky tržních procesů. První pokusy o teoretické uchopení formy trhu můžeme nalézt již v dílech merkantilistů. Od té doby měl výzkum v této oblasti jen malou atraktivitu. Metodologie klasiků politické ekonomie žádnou teorii tržních forem nepotřebovala. Klasikové se snažili nalézat „přirozené“ zákony determinující ekonomický koloběh, výše cen apod. Neoklasickou teorii tržních forem – tj. dokonalé a nedokonalé konkurence – a její význam pro koncepty „ workable competition“ byly rozebrány. Již od t řicátých let byly neoklasické hypotézy podrobovány neúprosné kritice, a to p ředevším kvůli příliš restriktivním předpokladům. Kritici poukazovali na to, že formální podoba této teorie je sice velmi elegantní, nicméně selhává při vysvětlení reality. Jako referenční forma pro zásahy sout ěžní politiky se již tehdy jevila „neoklasika“ jako nedostate čná a již v literatu ře ze třicátých let pozorujeme snahy o navržení jiných způsobů vysvětlení tržních forem. Od čtyřicátých let bylo neoklasické paradigma ostře kritizováno i ze strany ekonomů „teorie organizace“. Zevrubná a zna čně sof stikovaná klasif kace tržních forem je obsažena v pracích Waltera Euckena z konce třicátých let a na poválečnou právní úpravu ochrany konkurence v SRN měla značný vliv. Zde uvedeme podrobněji Euckenovu teorii tržních forem. Eucken (1965) vychází při klasif kaci skutečných, reálných trhů z chování f rem působících na těchto trzích, tj. zároveň je analyzována nabídková i poptávková strana trhu. Pro č je toto odlišení tak důležité? Eucken v roce 1939, kdy psal své Grundlagen der Nationalökonomie, poukazoval na četná nedorozumění a chybné interpretace tržních forem, a to jak u „ve řejnosti“, tak na poli v ědy. Uváděl například, že bývá často chybně ztotožňována tržní forma dokonalé konkurence s otev řeností trhu. Ztotožnění dokonalé konkurence a systému „laissez faire“ označuje za „dodnes nevymýcený základní omyl ekonomie“ (tamtéž, pozn. 34, s. 256). Musíme dát Euckenovi za pravdu i dnes, neboť tyto problémy jsou nadále aktuální. Základním klasif kačním východiskem, využitelným při def nici relevantního trhu při aplikaci kategorie tržní hodnoty dle IVS, je pro Euckena rozdělení nabídky a poptávky na „otevřenou“ (offen) či „uzavřenou“ (geschlossen). „Otevřená“ je nabídka, respektive poptávka tehdy, jestliže každý může nabízet, případně poptávat takové množství statků či služeb, které osobně považuje za optimální. Neexistují tedy žádné kvóty, cechy a podobně. Pro „uzavřenou“ nabídku, respektive poptávku naopak platí regula ční omezení: „…bu ď je omezen okruh či počet oprávněných osob, nebo je f xována velikost či efektivita závodu, nebo se takto d ěje zároveň.“ (tamtéž, s. 92) Jeden ekonomický subjekt může být účasten zároveň obou forem nabídky a poptávky. Jak tyto formy v praxi určit? Podle toho, jak se f rmy rozhodují o svých tržních akcích, odlišuje Eucken celkem p ět způsobů (pořádacích forem) jednání: konkurence, částečný oligopol, oligopol, částečný monopol a monopol. P ři zohlednění obou stran trhu získáme tudíž celkem dvacet pět možných kombinací tržních forem. Ješt ě jednou zopakujme, že se v ohledu na metodologický přístup nejedná o apriorn ě vybudovanou teorii, ke které by se následn ě hledaly ref exe v reálném sv ětě! Tržní formy se dají odvodit z reality , a to pomocí objektivních faktorů determinujících rozhodování zú častněných ekonomických subjekt ů. Dle Euckena je třeba vycházet „odspoda“, z centra rozhodování hospodá řského subjektu, tj. z daných faktorů (Plandaten), podle kterých hospodá řský subjekt vytváří své hospodářské plány, a nikoliv dedukovat na základ ě realitě vzdálených p ředpokladů (viz Robinsonová, Chamberlin).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181122
100 / Oceňování podniku a standardy hodnoty
Hospodářské plány objektivně určují formy nabídky a poptávky a následně i tržní formy dané jejich interakcí. Počet dvaceti pěti tržních forem se dále ze čtyřnásobí, pokud připustíme pro každou z forem „otevřenou“ či „uzavřenou“ nabídkovou, respektive poptávkovou stranu trhu. Jako příklad Eucken uvádí, že je-li monopol uzavřený – jako je tomu dodnes u některých typů zásilek pošty –, jeho mocenské postavení je daleko siln ější než například postavení otevřeného síťového monopolu nabízejícího elektřinu. V tomto druhém případě reálně existuje hrozba potenciální konkurence, neboť si f rmy mohou vyrábět elektřinu samy, a to musí monopol také plánovat (tamtéž, s. 108). Rozeberme jednotlivé základní tržní formy podrobněji: a) Monopol Monopolní forma trhu – jeden nabízející či poptávající – umožňuje monopolistovi plánovat cenu. Cena není exogenní proměnnou, monopolista si ji m ůže stanovit podle svého hospodářského plánu, do něhož však zahrnuje očekávané reakce tržní protistrany; tj. jinými slovy řečeno – monopolista nem ůže stanovit zároveň cenu i množství. Samoz řejmě nutnou podmínkou je existence poptávky. Analogií je apriorní ztotožnění výsledku výnosového ocenění z tržní hodnotou hromadného aktiva. Výnosové ocenění nemůže kvůli omezeným kognitivním schopnostem oceňovatele zohlednit reakce tržní protistrany. To znamená, že tato tržní situace nesplňuje podmínku kladenou Standardy na použití kategorie tržní hodnoty. Existuje-li jediný nabízející a jediný poptávající, předmětem odhadu mohou být jen subjektivní hraniční hodnoty pro rozhodnutí, eventuálně doplněné o hodnoty argumentační nebo o rozhodčí hodnotu, dohodnou-li se takto předem subjekty transakce. b) Částečný monopol Na této formě trhu je jedna „velká“ f rma stanovující tržní ceny. Ve stínu této velké f rmy přežívají ještě další „malé“ f rmy, pro které je cena „velké“ f rmy exogenní prom ěnnou, podle níž plánují. Dohromady jsou však „malé“ f rmy stále dostate čně významné na to, aby „velká“ f rma brala ohled na jejich p řítomnost. „Velká“ f rma v tomto p řípadě není oligopolistou, protože ví, že „malé“ f rmy její cenu jednoduše p řejímají. Z pohledu organizace mimoburzovního equity trhu platí analogicky. c) Konkurence Pro konkurenční tržní formu je charakteristické, že kv ůli velikosti trhu je množství nabízených či poptávaných statků tržními subjekty relativn ě malé. To implikuje chování t ěchto tržních subjektů, které neočekávají žádnou změnu tržní ceny zp ůsobenou jejich tržním chováním, tzn. v tomto p řípadě se opravdu jedná o „pr ůměrné investory“. Tržní cena je pro ně exogenní proměnnou a podle toho jednají – své plány p řizpůsobí tržní ceně. Fakt, že v konečném důsledku může ke změně tržní ceny skute čně dojít, v této souvislosti není podstatný, protože s ním tržní subjekty nepočítají. Právě takto pojímaná konkurenční forma trhu oceňovaného aktiva je předpokladem možnosti aplikace kategorie tržní hodnoty a eventuálně ceny obvylé. d) Oligopol V oligopolní tržní form ě musejí jednotlivé tržní subjekty po čítat s reakcemi svých konkurentů a zároveň s reakcemi tržní protistrany. Zde se jedná p ředevším o obchody, kdy exis-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181122